LN Publikujete tolik knih proto, že jste tak pilný, nebo proto, že zkrátka musíte psát?
Vydávám tolik knih proto, že jsem spisovatel, je to má práce. Už pětačtyřicet let mám potřebu tvořit a přenáším svou imaginaci na papír – psaní mám zkrátka v krvi.
Píšete knihy v tematických sériích. O jejich dalším pokračování rozhoduje úspěch u čtenářů, nebo to, že chcete ještě na příběh navázat?
Vidím základní kostru rodinného příběhu a dál už nechávám pracovat svou představivost. Nestačí ale normální plátno, potřeboval bych Sixtinskou kapli, vedle mých příběhů Vojna a mír vypadá jako noviny. Mou výhodou je, že píšu několik sérií, takže si mohu vždy od jedné odpočinout tím, že se věnuji jiné.
Jednou linií vaší tvorby jsou rodinné ságy. Jak se podle vás hodí do dnešní roztěkané doby?
Samozřejmě se okolnosti změnily, ale ty se mění pořád – politické, morální, citové… Viktoriánská rodina z 19. století měla ve společnosti jiné postavení, než je tomu dnes. Komunikace se zrychlila, každé dítě dnes má přístup k internetu. Já bych si také nemohl zamlada dovolit to, co současní mladí lidé. Dnes jsem byl na Václavském náměstí, kde protestovali středoškoláci – kdybych něco takového udělal já, tak by můj otec odepnul pásek, a on sám by si jako mladý něco takového už vůbec nedovolil. Zatímco dnes je nepřípustné děti fyzicky trestat. Tedy rodina se změnila, sociální struktura se změnila, ale vy jste syn svého otce a on byl zase synem svého otce… Takže je tu stále kontinuita.
Jaký je vztah faktů a fantazie ve vašich románech?
Jde o rovnováhu obojího – historie je totiž jako staré zavazadlo, kde je zpřeházeno plno věcí. Takže mé knihy často vycházejí ze skutečnosti, mají historický rámec, ale přidávám k němu také děje, které se třeba se udály v jiném čase a na jiném místě.
Kterou ze svých knih máte nejraději?
Tu, kterou budu psát… Samozřejmě ale také tu úplně první, protože to byl důležitý krok.
Narodil jste se na území dnešní Zambie. Je váš vztah k této zemi stále silný?
Nemám vztah pouze k Zambii, studoval jsem v Jihoafrické republice a také jsem ve volných chvílích hodně cestoval po okolních státech, jako jsou Mosambik či Zimbabwe.
Jaká byla tehdy v Jihoafrické republice politická atmosféra?
Je obecně známo, že tam byl koloniální systém a pak vláda apartheidu, která se rozpadla stejně jako třeba komunistický systém v Sovětském svazu. Každá říše nakonec zahubí sama sebe brutalitou a nelidskostí.
Jak vidíte roli Afriky v budoucnosti?
První, co je třeba říci, je, že Afrika je jeden kontinent, nikoli však jedna země. Některé země mají velkou možnost být úspěšné, například Maroko a Jihoafrická republika, a pak jsou také země, které příliš dobrý výhled do budoucna nemají – Kongo a Zimbabwe.
V Řece bohů píšete o historickém Egyptě. Máte rád román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet?
O Egyptě byly napsány stovky knih, protože to je kolébka civilizace… Proto se jím zabývalo a zabývá mnoho autorů a já jsem jedním z nich. Ale Waltariho knihu mám rád, není však z těch o Egyptě zdaleka jediná. Stále tam jsou objevovány nové památky, takže o něm jistě ještě plno dalších knih vyjde.
A máte v oblibě africké prózy Ernesta Hemingwaye?
Je pro mě nejdůležitějším anglicky píšícím autorem. Hemingway měl rád Afriku, byl unikátní a neopakovatelný… Je ale mnoho autorů, kteří mě ovlivnili, a já vždycky říkám, že jsem „získal mléko od stovky krav, ale recept na ten sýr je můj“.
V dětství jste prodělal vážnou nemoc, mozkovou malárii. Myslíte, že tato okolnost sehrála roli v tom, že jste se poté stal spisovatelem?
Nemyslím si, že by to mělo nějakou spojitost. Domnívám se, že každému z nás byl dán nějaký dar – někdo hraje fotbal, někdo zlézá hory, řídí armádu, někdo píše poezii, maluje obrazy… Jediné, co je důležité, je v sobě tento dar objevit. Nic z výše řečeného neumím, ale umím vytvářet příběhy a jsem rád, že se mi to podařilo zjistit. Také to nebylo hned, první knihu jsem vydal, když mi bylo už přes třicet.
