Václav Havel před prezidentským slibem, Václav Havel s Billem Clintonem, s Rolling Stones, na pohřbu ženy Olgy, při zákulisních jednáních s Milošem Zemanem, při svatbě s Dagmar Veškrnovou, při recitování Stříbrného větru, při vyklízení své prezidentské kanceláře...
O celovečerním dokumentu Občan Havel se už několik měsíců šušká, že je to pozoruhodný projekt, který nemá obdoby nejen v kontextu české kinematografie, ale ani ve světě. Málokdy je pozornost věnovaná domácímu snímku tak opodstatněná jako v tomto případě. Vody se začaly čeřit už v létě 2006, kdy producentka projektu zveřejnila, že po tragicky zesnulém Pavlu Kouteckém dokončí snímek Miroslav Janek. Při té příležitosti novináři poprvé viděli několik náhodně vybraných sekvencí, které Koutecký natočil. Už tehdy bylo jasné, že Janek dostává do rukou mimořádný materiál. Otázkou bylo, jak s ním naloží. 
Miroslav Janek dostal na střihací stůl takřka sedmdesát hodin filmového materiálu pořízeného v průběhu třinácti let Havlova českého prezidentování. Nepodlehl experimentování a události seřadil chronologicky. To by samo o sobě nebyl tak velký objev, ale Janek dokázal vybrat takové sekvence, které „pouhým“ poskládáním za sebe vytvářejí příběh s dramatickým tahem, jejž by Občanu Havlovi mohl závidět leckterý hraný film.
Snímek symbolicky rámuje volba prvního českého prezidenta a odchod do prezidentského důchodu. Do dvouhodinového prostoru jsou pak vtěsnány záběry s mnohonásobnou výpovědní hodnotou. Každá sekvence podává komentář k osobě Václava Havla, zároveň informuje o tom, jaké to je býti prezidentem, a současně mapuje polistopadový vývoj v naší zemi. Snaha vypovídat především o Havlovi a politiku nechat protékat v pozadí Havlova příběhu je sice evidentní, přesto se společensko-dějinný reliéf filmu rýsuje velmi plasticky. Hlavní hrdina je v něm usazený sice majestátně, ale bez snahy o neadekvátní adorační akcent. Observační metoda použitá Pavlem Kouteckým při natáčení ani něco takového neumožňuje. Malý štáb se pouze účastní událostí a pozoruje je, nemá šanci do nich nijak zasahovat ani je ovlivňovat dotazy. Přítomnost kamery aktéři natáčení samozřejmě vnímají, ale na jejich chování to může mít vliv jen marginální - už s ohledem na množství natočeného materiálu. Jediným regulátorem je tedy výběr -co točit, co netočit, co pak použít ve filmu a v kontextu jakých scén. 
Možnost autorské deformace autentického filmového záznamu byla ovšem eliminována politickou nezatížeností Miroslava Janka, který se z emigrace vrátil až v roce 1996 a poměry na českém politickém hřišti byl nedotčený. Dalo mu to volnou ruku při sestavování Havlova příběhu a možnost soustředit se ve střižně na dramatický tah a na vypointování situací.
Výsledkem je film s překvapivým humorem, dramatickým drajvem, množstvím autentických emocí a nezatížený faktografií (jakkoli se toho dozvíme víc než dost), který snese několikeré zhlédnutí, ačkoli velký dojem udělá už napoprvé.
| Občan Havel |
|
HODNOCENÍ LN ***** ČR 2008 Režie: Pavel Koutecký, Miroslav Janek |
Nejpodstatnější na něm ale je, že přestože nahlíží až do „prezidentské kuchyně“ a přináší záběry a promluvy Václava Havla ze situací, jež obvykle zůstávají veřejnosti skryty, má vůči Havlovi odstup. Každý divák tu má dostatek prostoru, aby si osobnost prvního českého prezidenta vyhodnotil sám, indicií dostane nepřeberně. A přesto -nebo spíše právě proto - může každý státník Havlovi takovýhle film závidět.
