Málokdy se podaří, aby si hru domácího autora tak rychle za sebou rozebíraly i domácí scény. Havlovo Odcházení takové výjimečné postavení má a je zábavné sledovat, jak se množí režijní přístupy, herecká pojetí, reakce diváků. Jak se hra proměňuje inscenaci za inscenací, jak odolává či se vzpírá. Tento nápor také hodně vypovídá o tom, jaká hra vlastně, zda se její kvality potvrzují či zpochybňují.
Plzeňské nastudování Odcházení v režii Jana Buriana je již čtvrté domácí, když nepočítáme polskou scénu Těšínského divadla a další víc než spřátelené zahraničí -Bratislavu. Burian má s Havlem nejednu zkušenost, v roce 1990 v Plzni zdařile nastudoval P o k o u š e n í a před osmi lety na Vinohradech aktovky Rodinný večer a Vernisáž, opět se značným porozuměním pro autorův styl. I v Odcházení odvedl solidní práci a zcela nově a vlastně i docela nečekaně vyřešil otázku autorových vstupů do hry.
Použil plochu se vstupem do kancléřovy vily jako promítací plátno - nejprve se na něm odráží/promítá samo hlediště s diváky ševelícími před představením, pak se pohled kamery zaostří na prázdnou lóži. Za chvilku v ní zasedne exprezident a dramatik a jako deus ex machina bude hercům udělovat své připomínky. Divák může nejprve mít trošku problém, vzhledem k rozměrům herců na jevišti, přijmout detail zvětšeného obličeje, ale pak si zvykne. Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a také - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistělým božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.
Plzeňský Rieger je zatím největší fešák a oportunista
Ústřední dvojici v Plzni spolehlivě hrají léty prověření partneři Pavel Pavlovský a Monika Švábová. Pavlovský kancléře Riegera pojal nejprve jako seladona, téměř až panáka s nezbytným šátečkem na krku zastrčeným do košile. Však se také vyhladověle sápe na Beu, neboť je, zdá se, přesvědčen, že se to od něj žádá. Je samolibý a také poněkud nudný, po balábile a learovské epizodě sice podlehne krátké deziluzi a ztratí glanc, ale zanedlouho vjede do starých kolejí. Je z dosavadních představitelů Riegera asi největší fešák, ale také žvanil a nesympatický oportunista.
Švábové Irena udržuje image rázné dámy, která má vše na povel, je to kultivovaná xantipa. Skoro nikdy z této stylizace nevypadne, snad jen když načapá Riegra s Beou. Zato její fámuluska Monika je v podání Kateřiny Vinické nevýrazná figura, k Ireně a okolnímu dění má vysloveně vágní postoj. Zdeněk Mucha je další ze série odpudivě buranských Vlastíků Kleinů, víc se mu daří v závěru, kdy se sebezálibně rozvaluje na houpačce.
Určitým problémem plzeňské inscenace jsou však vedlejší postavy, počínaje Babičkou Zorky Kostkové. Role jí nesedí, je na ni mladá a působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát staromódní stařenku s plédem a košíčkem pletení, nebo emancipovanou tchýni.
Vlasta (Štěpánka Křesťanová) zase hlavně předvádí, jak je vehementní, a další - Bea (Kristýna Hlaváčková), Zuzana (Klára Kovaříková), Viktor (Tomáš Stolařík), Hanuš (Michal Štrich) -jsou chvílemi bezradní. Někteří i přehrávají, zejména představitelka Bey, která svádění politiků pojala jako nevýbojné culení.
Mezi touto menažerií se naopak zaskví zemitě přímočarý zahradník Knobloch v podání Josefa Nechutného a překvapivě komediální sluha Osvald (Viktor Vrabec). Jeho drobná etuda s tichým pěchováním mokrého prádla do kufru a následným „nenápadným“ vyléváním zbylé vody z lavóru na stromky je dokonalá.
Burianova inscenace si drží svůj styl, kultivovaný realismus přiměřeně „protrhávají“ a dynamizují projekce, a to i hustý déšť a divoce se míhající rudé spirály v závěru. Také Petr Kofroň si zdařile pohrál s Ódou na radost. Jak je vidět, i v tradičně měšťanském divadle, jako je to plzeňské, které musí dramaturgii pečlivě vyvažovat, Havlovy hry dobře obstojí .
Hodnocení LN | |||
*** (tři hvězdičky z pěti) Václav Havel: Odcházení Režie: Jan Burian Výprava: Karel Glogr Dramaturgie: Marie Caltová Hudba: Ludwig van Beethoven a Petr Kofroň Divadlo J. K. Tyla Plzeň, premiéra 20. 12. 2008 |
|||
Plzeňské nastudování Odcházení v režii Jana Buriana je již čtvrté domácí, když nepočítáme polskou scénu Těšínského divadla a další víc než spřátelené zahraničí -Bratislavu. Burian má s Havlem nejednu zkušenost, v roce 1990 v Plzni zdařile nastudoval P o k o u š e n í a před osmi lety na Vinohradech aktovky Rodinný večer a Vernisáž, opět se značným porozuměním pro autorův styl. I v Odcházení odvedl solidní práci a zcela nově a vlastně i docela nečekaně vyřešil otázku autorových vstupů do hry.
Použil plochu se vstupem do kancléřovy vily jako promítací plátno - nejprve se na něm odráží/promítá samo hlediště s diváky ševelícími před představením, pak se pohled kamery zaostří na prázdnou lóži. Za chvilku v ní zasedne exprezident a dramatik a jako deus ex machina bude hercům udělovat své připomínky. Divák může nejprve mít trošku problém, vzhledem k rozměrům herců na jevišti, přijmout detail zvětšeného obličeje, ale pak si zvykne. Především ale sám Havel jako herec podává výborný výkon, je roztomile sebeironický a také - jak by ne - ví, o čem mluví, a umí to prodat. Je zde znejistělým božstvem shlížejícím na hemžení těch, které stvořil.
Plzeňský Rieger je zatím největší fešák a oportunista
Ústřední dvojici v Plzni spolehlivě hrají léty prověření partneři Pavel Pavlovský a Monika Švábová. Pavlovský kancléře Riegera pojal nejprve jako seladona, téměř až panáka s nezbytným šátečkem na krku zastrčeným do košile. Však se také vyhladověle sápe na Beu, neboť je, zdá se, přesvědčen, že se to od něj žádá. Je samolibý a také poněkud nudný, po balábile a learovské epizodě sice podlehne krátké deziluzi a ztratí glanc, ale zanedlouho vjede do starých kolejí. Je z dosavadních představitelů Riegera asi největší fešák, ale také žvanil a nesympatický oportunista.
Švábové Irena udržuje image rázné dámy, která má vše na povel, je to kultivovaná xantipa. Skoro nikdy z této stylizace nevypadne, snad jen když načapá Riegra s Beou. Zato její fámuluska Monika je v podání Kateřiny Vinické nevýrazná figura, k Ireně a okolnímu dění má vysloveně vágní postoj. Zdeněk Mucha je další ze série odpudivě buranských Vlastíků Kleinů, víc se mu daří v závěru, kdy se sebezálibně rozvaluje na houpačce.
Určitým problémem plzeňské inscenace jsou však vedlejší postavy, počínaje Babičkou Zorky Kostkové. Role jí nesedí, je na ni mladá a působí dojmem, že se zatím nerozhodla, jestli bude hrát staromódní stařenku s plédem a košíčkem pletení, nebo emancipovanou tchýni.
Vlasta (Štěpánka Křesťanová) zase hlavně předvádí, jak je vehementní, a další - Bea (Kristýna Hlaváčková), Zuzana (Klára Kovaříková), Viktor (Tomáš Stolařík), Hanuš (Michal Štrich) -jsou chvílemi bezradní. Někteří i přehrávají, zejména představitelka Bey, která svádění politiků pojala jako nevýbojné culení.
Mezi touto menažerií se naopak zaskví zemitě přímočarý zahradník Knobloch v podání Josefa Nechutného a překvapivě komediální sluha Osvald (Viktor Vrabec). Jeho drobná etuda s tichým pěchováním mokrého prádla do kufru a následným „nenápadným“ vyléváním zbylé vody z lavóru na stromky je dokonalá.
Burianova inscenace si drží svůj styl, kultivovaný realismus přiměřeně „protrhávají“ a dynamizují projekce, a to i hustý déšť a divoce se míhající rudé spirály v závěru. Také Petr Kofroň si zdařile pohrál s Ódou na radost. Jak je vidět, i v tradičně měšťanském divadle, jako je to plzeňské, které musí dramaturgii pečlivě vyvažovat, Havlovy hry dobře obstojí .