A tak se vracíme vlastně k začátku edice, k případům komisaře Maigreta a Nera Wolfa, protože rovněž Fell je pátračem objemnější postavy. Ostatně Josef Škvorecký v Nápadech čtenáře detektivek uvádí pozoruhodnou skutečnost: „Nevím, kdo spatřil světlo světa dřív, zda Fell, nebo Nero Wolfe, ale pohyby obou zachytili autoři obrazem totožným: Kráčí, jako když jede válečná loď.“
V románu Tři rakve (1935) se tedy potkáváme s nejúspěšnější postavou amerického autora, který často pobýval v Anglii, v čemž sehrála důležitou roli jeho anglická manželka. I případ z tohoto románu se odehrává v londýnské čtvrti Bloomsbury.
Oficiální životopisec Sira A. C. Doyla
John Dickson Carr (1906–1977) se narodil do rodiny obhájce a později také kongresmana, v otcových šlépějích ovšem nešel. Zločin ho totiž zaujal z poněkud jiného úhlu. První detektivní povídku napsal již jako patnáctiletý.
Při první cestě za oceán autor zamířil do Paříže. Odtud si přivezl postavu vyšetřujícího soudce Henriho Bencolina, který se objevil v debutové knize Obchází to za noci (1930) a také v několika následujících knihách. Úspěch ovšem přišel až s romány odehrávajícími se v Anglii s doktorem Gideonem Fellem.
Do anglického prostředí jsou pak rovněž zasazeny případy Henryho Merrivala, jež autor psal pod pseudonymem Carter Dickson. Právě kvůli anglickému prostředí se také jednu dobu spekulovalo, že John Dickson Carr je pseudonymem anglického humoristy P. G. Woodehouse.
Na žádost Adriana C. Doyla John Dickson Carr napsal v roce 1949 oficiální životopis Arthura Conana Doyla. Americký autor následně, rovněž ve spolupráci s Adrianem Conanem Doylem, oživil také slavnou postavu Sherlocka Holmese v knize The Exploits of Sherlock Holmes.
V Třech rakvích John Dickson Carr ukazuje, proč byl považován za specialistu na „záhadu zamčeného pokoje“. Případ kombinuje strašidelný příběh se spolehnutím se na zdravý rozum.
Spáchal jsem další zločin
Autorův styl je košatý, ale zároveň se stále mluví k věci, což ukazují hned úvodní věty románu: „S vraždou profesora Grimauda a později se stejně neuvěřitelným zločinem v Cagliostro Street je spojeno mnoho fantastických dohadů – a to právem. Ti z přátel doktora Fella, kteří si libují v nemožných situacích, nenajdou v jeho zápiscích nepochopitelnější či děsivější záhadu. Tak tedy: byly spáchány dvě vraždy, a to takovým způsobem, že vrah byl zřejmě nejenom neviditelný, ale navíc byl lehčí než vzduch.“
V románu nechybí nákresy zamčeného pokoje, kde měl být zabit profesor Grimaud, a rovněž dojde na výčet možných řešení tohoto typu případů. Příchuť magie totiž nijak nevylučuje nadhled nad příběhem. A tak když se chce doktor Fell pustit právě do přednášky o zamčeném pokoji, dojde k následující debatě: „ ,Jestliže chceme rozebírat nemožné situace,‘ přerušil ho Pettis, ,proč diskutovat o detektivních románech?‘ ,Protože,‘ odpověděl doktor upřímně, ,jsme v detektivním románu a čtenáře neošálíme předstíráním, že nejsme. Nesnažme se hledat komplikované záminky, abychom mohli diskutovat o detektivních příbězích. Vyhřívejme se nepokrytě na výsluní slávy, při této nejušlechtilejší činnosti, kterou si hrdinové knihy mohou dopřát.‘ “
Případ Tří rakví má kořeny v minulosti, která se odehrála v Sedmihradsku. Kdo ze tří uvězněných bratrů tehdy přežil svou smrt a dokázal vylézt ze zakopané rakve? A kdo koho zabil? Protože jsme v detektivním románu, tak se to na konci dozvíme, a doktor Fell tak může – nikoliv ovšem tónem překypujícím spokojeností – říci: „Spáchal jsem další zločin, Hadleyi... Zase jsem uhodl pravdu.“
