Beatnická femme fatale, český Arthur Rimbaud v sukni, ale taky anděl z pasťáku a čarodějnice z Violy, rozervaná osoba i mimořádná básnířka. Vladimíra Čerepková (1946–2013) si vysloužila celou řadu emotivních přízvisek, v 60. letech minulého století kralovala Praze, poetické kavárně Viola a bohémským večírkům. Se stejnou intenzitou žila i psala a v jejích verších je uložena všechna syrová realita všedního života.
Básně v chystaném svazku uspořádal kmenový editor nakladatelství Torst Jan Šulc. „Jde o souborné vydání všech jejích sbírek, tedy knih, které si sama uspořádala a všechny vyšly již za jejího života. V nakladatelství Torst jsme je publikovali ve dvou svazcích, zde vycházejí poprvé ve svazku jednom,“ dodává ke knize Šulc. Ke čtenářům se tak dostanou jinak dnes již téměř nedostupné sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–1996) a Zimní derviš (2007).
Duševní vyhnanství
Já nevymýšlím / já to zaznamenávám / mých tisíc rukou / mých tisíc nohou / píše / je den / píše / je noc / píše / je jaro / píše / jenom když smutek / jak divná včela / letí ach ten letí / bez medu / ta bezejmenná včela je včela / všechno přestává být smutkem, napsala v 60. letech ve své prvotině Ryba k rybě mluví, která ještě stačila vyjít v roce 1969 v nakladatelství Československý spisovatel. Jak píše Alice Horáčková ve své monograficky pojaté knize Vladimíra Čerepková.
Beatnická femme fatale, „o pár měsíců později by šla kniha do stoupy, neboť autorka odešla do emigrace. Naštěstí však byl jejím redaktorem soudruh Miroslav Florian, budoucí zasloužilý umělec a poslanec České národní rady... Když vyšla Vladimířina prvotina, literární Praha měla jiné starosti. Husák a normalizátoři zavírali jeden časopis za druhým, kádrovali již vytištěné knihy… A potenciální recenzenti si hledali nová zaměstnání nebo odcházeli do exilu.“
Krátce po sovětské okupaci se do exilu uchýlila i Čerepková. Na podzim 1968 odjela do Paříže. Pokoušela se živit různými příležitostnými pracemi, pečovala o nemocného Jana Čepa, byla pomocnicí v domácnosti Jiřího Koláře, batikovala látky… ale hlavně psala verše, které vkládala i do korespondence s přáteli z Československa i těmi, kteří byli roztroušeni po srpnové okupaci po světě. Ve Francii pak žila prakticky bez dokladů, neukotveně, bez materiálního zajištění. Tak, jak ostatně žila už v Praze, vykořeněná, nikam pořádně nepatřící.
Pro pochopení autorky je ale třeba se vrátit na začátek 60. let do Československa. Píše se rok 1961, Vladimíře Čerepkové je 16 let a první básně jí vycházejí v Mladém světě. Později pak září v Květech, Tváři, Literárních novinách, pochvalně o ní jako o nadějném talentu hovoří František Hrubín. Fantastický úspěch dívky, která se zmítala v polepšovnách, dětských domovech a na psychiatrii. Jak konstatuje ve své knize Alice Horáčková, o jejím dětství se neví skoro nic, kromě toho, že bylo strašné. Dívka, pro niž je psaní bytostnou potřebou, ale které chybí to základní, mateřská láska a zázemí, píše zběsile dál. V sedmnácti se stává kmenovou autorkou poetické kavárny Viola. Z „padlé holky“ je rázem známá a vydávaná básnířka.
Bohužel emigrace jí i tohle odejme. Žije sice v Paříži, na malebném venkově, ale pořád nebezpečně blízko bezdomovectví, bídě, ztrácí se v alternativní komunitě, řečí nevládne, je zde za outsidera. Francouzsky se Čerepková nikdy nenaučila, ale ani to jí nebránilo být nepřehlédnutelnou alespoň v prostředí exulantů. Několik básní jí vyjde ve francouzských časopisech. A je třeba dodat, že život v emigraci významně změnil podobu její poezie, její verš se zprozaizoval, tematicky zde nacházíme časté upomínky na domov a až nostalgickou melancholii, jak je tomu také v básni Divná noc z poslední sbírky Zimní derviš, kterou taktéž najdeme v chystaném výboru: Vlající / všechno se ohýbá a shýbá / zdálky se ozývá / ozvěna větru dávného / a rozprášených hvězd / ten pocit hrůzy / a beznadějných cest / jen tiše zůstat / přidržet se stromu / a beznadějných hvězd / a dojít domů.
V Knize básní jsou uloženy všechny polohy poetiky Vladimíry Čerepkové, ty z počátku 60. let, vyrůstající z ohlasu na americkou beatnickou poezii, v níž se zrcadlí četba Ferlinghettiho a především Ginsberga, ale také polohy, v nichž autorka vyjadřuje pocity vykořeněnosti a marnosti. Ty nacházíme v jejích verších bluesové inspirace, asociativních záznamech řečí, myšlenek, snů, v inspiraci v konkrétních zážitcích ze všedního života. V závěru pak Čerepková přináší svědectví o exilu jako novodobém lidském údělu a dopracovává se až k výrazové úspornosti.
„Její poezie je natolik osobitá, zvláštní a originální, že to samo už je výjimečné. Žádný literární historik ji dodnes přesně nepojmenoval. Velmi si jí ovšem cenil básník a kritik Antonín Brousek. Mně nejvíce oslovuje její první exilová sbírka Ztráta řeči, která již svým názvem postihuje to zásadní v její tvorbě: možnosti a hranice sdělování slovy, vztah mezi řečí a tichem, otázku mlčení a možnosti se domluvit či vůbec si něco navzájem slovy sdělit,“ dodává ke Knize básní její editor Jan Šulc.
Letos je tomu deset let, co v Normandii Vladimíra Čerepková zemřela. Bylo jí 67 let. I když se odmítala vrátit do Čech, její popel je uložený na pražském Břevnově. A nyní bude díky Torstu splacen i dluh literární, Čerepková se vrátí českým čtenářům v úplnosti své tvorby.
