Genderová neutralita a etnická diverzita. Království Larse von Triera se po 25 letech vrací

Inu, nebylo to dobré. Nemělo to náboj a velká očekávání zkrotla a uskrovnila se. Smysl se vytratil, jakož i skromná naděje na opětování předchozího úspěchu... Jeden z nejzábavnějších momentů minisérie Království přinesly právě tato věty, které pronáší režisér (a tehdy též šarmantní showman) Lars von Trier na závěr prvního dílu druhé řady, vysílané koncem roku 1997.

Jasnozřivě a s velkým smyslem pro sebeironii zhodnotil dojem, který ve fanoušcích muselo vyvolat pokračování kultovní podívané z nemocničního prostředí, jež o tři roky dříve osvěžila televizní obrazovky černým humorem, bizarní duchařinou, parodickými výstupy, chytrými postřehy i trochou opravdu účinného hororového strašení.

První řada Království se při vší své rozpustilosti mohla opřít o dojímavý příběh dívenky Mary, kterou před dávnou dobou zamordoval vlastní otec, její tělo se stalo děsivým exponátem a její duch strašil ve výtahu, dokud se jej nepokusila vysvobodit neúnavná spiritistka paní Drusse. Další z klíčových opor představovala neodolatelná postava švédského primáře Stiga Helmera, který z hloubi duše opovrhuje vším dánským a alternativním a snaží se zahladit stopy svého selhání, po němž zůstala paralyzovaná dívka jménem Mona.

První díl druhé řady pak opravdu poněkud vařil z vody – nebo to rozhodně tak vypadalo. Zachránilo jej právě citované závěrečné přiznání Larse von Triera: i to byl ale především chytrý trik. Potměšilý vypravěč tehdy dokázal, jak má své publikum prokouknuté a dokáže s ním vpravdě ďábelsky manipulovat. „Pokud to, co nás těšilo a naplňovalo, dokážeme protentokrát opustit a dát tomu sbohem, možná se shledáme s něčím úplně novým a jiným, než bylo to staré, a právě proto to nebude až tak špatné,“ slíbil divákům – a stalo se.

Druhá řada dala obecenstvu monstrózního Bratříčka, nezadržitelně rostoucí novorozeně s tváří démonického dcerovraha Age Krügera (respektive herce Udo Kiera). Její humor byl přímočařejší, ale pořád účinný. Hlavní vadou druhé řady tak nakonec bylo, že vlastně žádný pořádný konec neměla a zanechala množství otázek (což samozřejmě Lars von Trier neopomněl ve svém posledním výstupu před červeným závěsem zreflektovat).

Náhradníci ve formě

Ke stejnému závěru, tedy že druhá řada skončila skandálně nedodělaná, dospívá i paní Karen Svenssonová, která na počátku nového pokračování Trierovo dílo sleduje na DVD. Rozhodne se proto sama zapátrat, jak to s Bratříčkem, Monou a spol. ve skutečnosti dopadlo, a vyrazí do nemocnice Království.

Tam se setkává s dost otráveným přijetím, protože série Království (která, jak se ukazuje, byla cosi ve stylu „docu-soap“), pokazila nemocnici reputaci. Protože však je paní Karen stejně úporná jako kdysi paní Drusse (a je rovněž okultistka a navíc somnambulička), podaří se jí zapojit do chodu nemocnice. Jejím parťákem je samozřejmě dvojník syna paní Drusse Bédi. Věci se v Království znovu dávají do pohybu a „Grand Duc“ čili samotný Satan je nablízku...

Co se přesně ve třetí řadě Království stane (a zda budou opět platit slova o tom, že se „shledáme s něčím úplně novým a jiným, než bylo to staré, a právě proto to nebude až tak špatné“), nelze po dvou zhlédnutých dílech bezpečně odhadovat.

Počátek nového pokračování rozhodně žije zejména z radosti ze setkání s některými původními postavami (jako je Bratříčkova matka Judith Petersenová, ředitel Bob či mihnuvší se lékař-zombie Jorgen Krogshoj) nebo z nových variací na staré známé. Vedle již zmíněné okultistky a mohutného zřízence v této kategorii dominuje nová švédská lékařská kapacita. Nezapomenutelného Stiga Helmera, jehož hrál Ernst-Hugo Järegard, střídá „Helmírek“ – Helmer junior.

Mikael Persbrandt svou roli hrdého Švéda trýzněného palčivě pociťovanou dánskou přízemností pojímá opět s velkým nasazením a nadhledem; obecně lze říci, že utahování si ze Švédů, které ve druhé řadě zdánlivě dosáhlo svých hranic v Helmerových meditacích nad toaletou, zde prokazuje ještě široký potenciál.

Genderová neutralita a robot

Inspirací pro Království byl mimo jiné seriál Městečko Twin Peaks Davida Lynche z počátku 90. let, jehož finální řada přišla s velkým odstupem v roce 2017, – a Království tento model vzorně kopíruje. Včetně spoléhání na magickou sílu nostalgie. Přesto se Království: Exodus, zdá se, pokouší být i dílem, které má čím komentovat současnost. Královská nemocnice nyní žije požadavky na genderovou neutralitu a etnickou diverzitu, problém Helmera juniora nebude profesní, ale bude se týkat obvinění z neslušných návrhů... Souboj mezi účinnou satirou a křečí je zatím nerozhodný.

Novou realitu vyjadřuje i složení dvojice umývačů nádobí, kteří komentují dění a vykládají jeho smysl: mladou ženu s Downovým syndromem tentokrát nahradil robot. A mladého muže s Downovým syndromem vystřídal mladý muž s genetickým postižením zvaným progerie, které způsobuje urychlený rozvoj stařeckého vzhledu. Tady lze hovořit o tom nejsilnějším, co zatím nová řada Království nabízí. (Bez ohledu na to, že v Dánsku je Jesper Sorensen známou osobností, zatímco Češi jej možná uvidí poprvé.)

Odvaha konfrontovat hororové fantazie o Bratříčkovi se Sorensenovým účinkováním je provokativní, znepokojivá a účinná: divák se tu před svými pocity nemůže pohodlně ukrýt v azylu fikce. A sdělení je přitom jednoznačné, poukazuje na pošetilost předsudků, podobně jako před lety.

Koho bohužel není v nové řadě vidět, je samotný Lars von Trier. Zdůvodňuje to sešlostí svého vzhledu a zároveň ješitností – doufejme, že i tak nám zpoza opony ještě poví něco podnětného.