Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Vidění lidského stáda jako zombies či lidé paroháči. Kratochvilovi vychází kniha povídek

Píše stále jeden text. Jiří Kratrochvil na snímku z roku 2010, kdy mu bylo sedmdesát let. foto: Radek Miča, MAFRA

Doporučujeme
Vypadá to, že Jiří Kratochvil zavírá krám, stahuje roletu za svým psaním. Aspoň podle závěrečné poznámky ve své novince Škrtiči bohyně Kálí, kde mluví o „poslední povídkové knížce“ a svém „rozloučení s příběhy“.
  5:00

Takže třiatřicet knižních publikací za třiatřicet let a dost? Je to symetrické i symbolické číslo. A na jednom i druhém vlastně spisovatel stavěl svoje dílo vždycky.

Kratochvil, letos v lednu dvaaosmdesátiletý, rodák z Brna, jeden z nejpozoruhodnějších zjevů v dějinách české literatury po devětaosmdesátém roce, a ještě spíš v éře od šedesátých let po dnešek, psal totiž vždycky jeden text. Ať šlo navenek o román, novelu, povídku, hru pro rozhlas či divadlo, esej a vlastně i publicistiku. Totéž platí o jeho novince, sbírce třinácti povídek; většinou nových, ve dvou případech staronových, použitých jako odrazový můstek pro čerstvě realizované „protějšky“.

JIŘÍ KRATOCHVIL: ŠKRTIČI BOHYNĚ KÁLÍ

Druhé město, Brno 2022,

208 stran

Takže znovu text jako široké herní pole, jako autorská platforma pro živelné vypravěčské kejkle všeho druhu – pro lidskou komedii i tragédii dějin, pro nevědomá, hlubinná nutkání vybraných aktérů stejně jako nadosobní, politicko-společenské tlaky formativního i deformativního typu.

Konkrétní figury jsou i tentokrát spíš bizarního profilu, a ještě bizarnějších příjmení (jako Vrun, Šlak, Klyk, Ramtata anebo Maňoušek); kulisy pak vesměs brněnské. Příběh startuje vždycky nějakou divností, tajemstvím nebo náhodou. A tak se pod jednou textovou střechou docela přirozeně potkávají a vedou družnou řeč prvky detektivní i hororové, postupy psychologické či existencialistické prózy, pocta románovému konstruktérství podle Kunderova vzoru stejně jako živlu takzvaného magického realismu.

A ještě něco, v novince má svůj part taky společensko-politická satira. Není divu, pokud ty dvě povídky, co vrátil Kratochvil do oběhu, tematizují konec druhé války (viděný koňmo) a první roky stalinistické euforie, která s gustem žere i své děti (viděno očima mládežníka).

Vypravěč je bůh

Takže vlastně nic nového pod sluncem. Nadrogovaní brojleři jako nástroj pro likvidaci nepohodlných politiků. Vidění lidského stáda jako zombies. Lidé paroháči. Postavy obdarované zázračnou intuicí, viděním blízké budoucnosti, nadané nadpřirozenými schopnostmi. Kardiolog skáče do Macochy. Náměstek primátora mění kapsáře v sochy. Klučina s kukrem hltá „erotické bakchanálie“. A taky zrcadla a dvojníci. Změny a kontrola vědomí. Rozbouraná morálka a pochroumané svědomí.

Vypravěč si to rozhodně užívá: jednou je uvnitř příběhu a čeká, co bude; jindy má příběh před sebou jako na dlani a vidí všem aktérům do karet. Mění úhly, měřítka, formáty i tempo vyprávění. A vesměs podle okamžitého, postmoderně hravého gusta, iracionálně, nečekaně. Prostě starý známý Jiří Kratochvil. V jeho textech kraluje dál to, co má čtenář rád: nikdy vlastně neví, na čem je – natož co bude dál. Možná ani co bylo. A všecko je to podané s totální výrazovou suverenitou, výjimečně, po svém.

Základna je ovšem jasná a s novinkou možná ještě jasnější: člověk formuje dějiny a dějiny deformují člověka. V těch tlacích nejsou žádné pevné zákonitosti, tím spíš ne spravedlnost, nějaký vyšší smysl. Takže jediný bůh, co má na scéně místo, je vypravěč.

Jenže historie se opakuje, vrací po spirále. V poslední povídce vypráví bronzová socha ruského maršála, instalovaná někde v Česku. A protože ji tu nemají rádi, urazí se a jde domů, do Moskvy, kde si všecky ty nežádoucí ruské pomníky z celého světa navzájem postěžují, potvrdí si vlastní výjimečnost – a pohrozí, že se jednou vrátí. Takže motiv z naprosté současnosti.

Konec číslo dvě

Pokud jsou povídkoví Škrtiči bohyně Kálí Kratochvilovou rozlučkou s literaturou, je to rozlučka ve finále poněkud znepokojivá. Jenže autorovo psaní byl vždycky otevřený systém. Ne „buď, anebo“. Ale „buď a nebo“. Takže v té povídce o bronzovém maršálovi je i konec číslo dvě. A v něm je ta nafrněná maršálská socha přetavena na něco užitečnějšího – na koně, který na svém hřbetě ponese francouzskou světici Janu z Arku.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

Mohlo by vás zajímat