Přátelí se s vámi po obrovském úspěchu Popmusic z Vittuly ještě ostatní švédští autoři?
Většina švédských autorů je velmi přátelská, ale někteří jsou dost zlomyslní.
A není román Popmusic z Vittuly slavnější než vy?
Ano, to je, ale já na něj nežárlím. Je to můj životní úspěch.
Nicméně, jste tedy nyní ve Švédsku celebrita?
Dá se to tak říct, lidé mě poznávají. Ale nejraději sedím doma a píšu. U nás v Pajale... Ukážu vám fotku, to jsou mé děti a toto je lebka losa, kterého jsem ulovil teď v září.
Bylo těžké po úspěchu Popmusic z Vittuly znovu začít psát?
Velmi těžké, rok jsem vůbec nepsal. Pak jsem si uvědomil, že se musím vrátit ke stavu před Popmusic z Vittuly. Myslím, že se mi to nakonec povedlo.
Podílel jste se na scénáři k filmové podobě vašeho románu?
Nabízeli mi to, ale jsem rád, že jsem se toho neúčastnil, protože je to hrozně práce a člověk musí psát svou knihu znovu a znovu. Udělali osm verzí a ptali se mě, která se mi líbí. Řekl jsem, že jsou všechny dobré...
Je váš kraj Tornedalen v rámci Švédska stále tak zapomenutý, jak se o něm píše v Popmusic z Vittuly?
Teď už ne. Dá se říct, že moje kniha se zasloužila o to, že se náš kraj stal známějším. Takže další takovou knihu už napsat nemohu, protože bych lhal. Dřív to bylo tak, že se lidé téměř styděli za to, že pocházejí z Pajaly, kdežto dnes je to spíše naopak - když řeknou, že jsou odtud, je to přijímáno s velkým zájmem. Kromě toho ve filmu Popmusic z Vittuly vystupuje v komparzu hodně tamních obyvatel, což je pro většinu z nich zážitek na celý život. Premiéra filmu proběhla v naší sportovní hale a snímek se musel nakonec promítat dvakrát, aby jej viděli všichni.
Román se odehrává na švédskofinské jazykové hranici. Docházelo tam někdy k národnostním třenicím?
Vždycky to bylo poklidné území. My jsme tam vlastně všichni příbuzní, na obou březích řeky, která protéká údolím. Bylo běžné, že si Švédové brali Finky a naopak. Trochu složitější situace ovšem nastala za druhé světové války, kdy byli ve Finsku Němci. Jejich taktikou byla spálená země, takže z naší strany řeky bylo prý vidět, jak ji praktikovali...
Jak mají obyvatelé Pajaly vyřešenou otázku identity? Jsou Švédové, nebo Finové?
Pokud jde o národnost, jsme Švédové. U nás nikdy žádný nacionalismus nebyl. Pokud jde ale o kulturní zázemí, tak vnímáme, že nejsme jen Švédové, například já mám finské jméno.
Čím si absenci nacionalismu vysvětlujete?
Protože byla velmi nízká úroveň vzdělání, takže u nás nežili žádní intelektuálové. Nikdo tak nerozebíral, kdo vlastně jsme. Tato debata začala až v roce 1981 a podnítili ji moji přátelé, kteří studovali na univerzitách. Nešlo však o žádné snahy o nezávislost, pouze o kulturu. Švédsko se k tomu staví kladně a od roku 2000 jsme považováni za národnostní menšinu.
Název čtvrti, v níž žijete, zní Vittulajänkkä či zkráceně Vittula. Je opravdu tak vulgární -„Kundomočál“?
Ano, ale je to důkaz svérázného humoru. V každé rodině tam totiž tehdy měli nejméně pět - někdy ale i sedm či osm - dětí, takže tento lidový název odkazuje k vysoké plodnosti.
Jaký je v Popmusic z Vittuly vztah reality a fantazie? Jakou roli zde hrají krajové pověsti?
V naší kultuře máme plno takových vyprávění... Když jsem byl malý, tak mi často tekla krev z nosu. Jednou otec zavolal jakési stařeně, která mi krvácení zastavila po telefonu. Ještě dnes existuje jeden pán, kterému často voláme... Odmítá si za tyto služby brát peníze, takže se pak často v novinách objevují inzeráty, v nichž se mu děkuje za pomoc. Třeba: Děkujeme vám, že jste nás zbavil bolesti zad.
Váš román je složen z poměrně samostatných kapitol. Měl jste jej již na začátku promyšlený, nebo vznikal spontánně?
Promyšlený jsem jej neměl. Počítám s tím, že během psaní přijde další inspirace. Jeden autor mi říkal, že když si člověk naplánuje knihu od začátku až do konce, tak to čtenář pozná, zatímco když je při psaní překvapen autor, je potom překvapen i čtenář.
Napsal jste knihy pro děti, po Popmusic z Vittuly i sci-fi příběh a detektivku. Co nyní?
Nevím, mohl bych napsat historický román. Nebo milostný román... Změna žánru mi vyhovuje.
| Mikael Niemi (1959) |
|
Debutoval básnickou sbírkou Krvácení z nosu při velké mši (1988). Na svém kontě má několik dalších básnických sbírek, divadelních i rozhlasových her a próz. Největší úspěch zaznamenal s románem Popmusic z Vittuly (2000), jejž v roce 2003 vydala Mladá fronta v překladu Zbyňka Černíka. Za tuto prózu, která se stala nejprodávanější švédskou knihou desetiletí, autor získal Augustovu cenu. Román byl v roce 2004 zfilmován. |
Jde ve vašich knihách pokaždé o skrytou autobiografii?
Autor vždycky pojednává o sobě, i když píše třeba o psu. Možná ještě někdy napíšu něco tak autobiografického, jako je Popmusic z Vittuly...
A úvodní scéna románu, kdy si hlavní hrdina musí přelít rty vlastní močí, je taky autobiografická?
V tom průsmyku jsem skutečně byl a ona kovová deska, k níž je hlavní hrdina přimrzlý rty, také existuje. Je to ale metafora - když se přimrzlý jazyk uvolní, může se začít vyprávět. To souvisí s tím, že moje kniha hodně navazuje na naši orální tradici.
Váš román se hodně týká puberty. Pro někoho je to doba, na niž posléze jen nerad vzpomíná, pro jiného zas období, kdy načerpal nejvíc zážitků. Jaký je váš vztah k tomuto životnímu úseku?
Já se k pubertě vracím. V pubertě se ze mě stal spisovatel. Kdybych neprožil revoluční pubertu, tak by ze mě byl technik.
Patří ke správné pubertě také založení rockové kapely?
V mém případě ano. Bylo to velmi zábavné, ale byli jsme opravdu špatní a neměli jsme vůbec žádný úspěch. Nicméně díky tomu jsme se seznamovali s holkama.
Přestože, jak píšete v románu, byl zpěv ve vašem kraji považován za cosi pro muže nepatřičného, ženského?
Klukům se to taky nelíbilo. Ale holkám ano.
To je, oč tu běží.
Taky si myslím.
