Kundera jako (truchlivý) bůh. Dokument kolem literáta našlapuje velmi opatrně

Film Miloslava Šmídmajera Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti sice vznikl v produkci nezávislé na Milanu Kunderovi či jeho rodině, nicméně (jak také zaznělo po pražské premiéře), Kundera výsledek posvětil tím, že proti němu neprotestoval. Poněvadž kdyby se prý tak stalo, diváci by film nikdy nespatřili. Je to tedy právě takový pomník, jaký spisovateli a jeho okolí vyhovuje – což je případ analogický dokumentu Karel, jejž po sobě divákům zanechal Karel Gott, zpěvák, jehož vkus kdysi Kunderovi posloužil jako symbol normalizačního úpadku.

Hlavně nic kontroverzního

Šmídmajerův film své zadání nenaštvat Kunderu plní už základním rozhodnutím věnovat se především tvorbě, nikoli životním peripetiím spisovatele. Tím pádem z filmu samozřejmě vypadává mimo jiné celá kauza údajného udavačství nebo jakákoli její reflexe. To, co je z Kunderova života v dokumentu zmíněno, je letmé, vždy to těsně souvisí s jeho prací a nikdy nejde o nic kontroverzního. To by nakonec nemuselo tolik vadit, soustředit se především na dílo je legitimní záměr a možná smysluplnější než opak.

Co se dokumentu daří, je zřetelné předvedení spisovatelova postoje autokratického boha, jejž Kundera plným právem uplatňuje ve svém díle a snaží se jej aplikovat i pokud jde o obraz jeho soukromí. Snímek tuto pozici docela dobře vysvětluje a umožňuje ji pochopit. Zároveň se jí ovšem také podřizuje, a to už tak skvělé není. Kunderovo dílo a jeho postoje jsou v dokumentu nazírány jen z úhlu bezvýhradného a nekomplikovaného uznání, dostává se jim pouze uctivého výkladu, nikoli kritického pohledu nebo polemiky. Výsledkem je poněkud unylá harmonie, do níž trochu vzrušení vnáší alespoň líčení Kunderova rozhořčení nad špatným francouzským překladem Žertu nebo zklamání z filmové adaptace Nesnesitelné lehkosti bytí.

Vši na hlavě velikána

Tato devótnost (nikoli nutně jednotlivých protagonistů, ale celkové koncepce filmu) vrcholí zarážejícím paušálním odsudkem literárních kritiků, který zazní z úst spisovatelky a bohemistky Sylvie Richterové: zatímco velcí spisovatelé Kunderu uznávají a obdivují, malicherní kritici si na něj dovolují někdy útočit, protože si tak chtějí dokázat, že jsou lepší. (Doslova je přitom řeč o vši na hlavě velikána, která si myslí, že je větší než on; to málem připomíná proslulé výroky Miloše Zemana na adresu novinářů.)

Z dokumentu není přesně znát, jakému publiku je určen. Soudě podle toho, jaký prostor věnuje třeba vysvětlování notorické zápletky Žertu, chce poskytnout informace i divákům Kunderou příliš nepolíbeným, možná maturující mládeži. Tomu by odpovídal i poněkud dětinský příběh, jímž je film zarámován: fiktivní student (herec Leonard Hädler-Stirský) pojme nápad udělat s Kunderou rozhovor pro svoji diplomovou práci. Obchází proto rozličné osobnosti a nechává si od nich o Kunderovi a jeho tvorbě vyprávět, aby nakonec došel k závěru, že interview vůbec není potřeba a spisovatel přítomný ve svém díle dobře ví, proč rozhovory neposkytuje.

Jak mluví Kundera

Samozřejmě, že přitom film přináší i řadu (různě) cenných postřehů a vzpomínek: vystupují v něm úctyhodné postavy české i světové kultury od Jana Kačera, Milana Uhdeho nebo Karla Steigerwalda po Yasminu Rezu, Jeana-Clauda Carriera či Bernarda Henri-Lévyho. A i když všichni hovoří na téma „vyzdvihněte přednosti“, získání tolika svědectví o Milanu Kunderovi je nepopiratelným přínosem tohoto projektu. Stejně tak má svou nepochybnou hodnotu shromážděný a předvedený obrazový materiál od archivních fotografií nebo záznamů po ukázky typických Kunderových kresbiček.

Poněkud v rozporu se sdělením o zbytnosti rozhovoru se spisovatelem je skutečnost, že v celém dokumentu nejživěji a nejsdělněji působí záznamy různě starých promluv samotného Milana Kundery. Ty umožňují přece jen se trochu přiblížit skutečné osobě fascinujícího, pronikavého, ale jistě ne neomylného a nekritizovatelného tvůrce.