Legenda s novým rozměrem. Spielbergovo West Side Story strhává energií a emocemi

Má smysl opakovat, co už bylo jednou skvěle natočeno? Remaky Psycha, Zázraku na 34. ulici a mnoha dalších filmů říkají, že ne. Nová verze West Side Story se zprvu také mohla zdát jako marnivý nápad. Film Roberta Wise je nejúspěšnějším muzikálem všech dob, z jedenácti nominací na Oscara proměnil deset a od premiéry v roce 1961 se stal milovanou klasikou, která na plátně mnoho nezestárla – jak v Česku připomněl před devíti lety Projekt 100. Původní jevištní muzikál se navíc dál uvádí, poslední revival na Broadwayi zastavila loni pandemie.

8 fotografií

Nečekaná hloubka

Ona nová broadwayská inscenace v režii inovativního režiséra Iva von Hoveho ukázala, že muzikál o lásce a válce mezi pouličními gangy v New Yorku roku 1957 nesnese kdejakou modernizaci. Naštěstí Steven Spielberg se své West Side Story nerozhodl radikálně proměnit. On i jeho kolegové k němu přistupovali s láskou, ale bez svazující oddanosti. Nová choreografie pořád využívá ve své době revoluční baletní a jazzové prvky jako ta slavná od Jeremyho Robbinse. Aranžmá známých písní Leonarda Bernsteina je podobné, jen méně bombastické, jak by si Bernstein přál. Vše se stále odehrává v polovině 50. let.

Základní příběhová linka o lásce mezi bývalým členem Tryskáčů a sestrou lídra konkurenční skupiny Žraloků vychází ze Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. Svou platnost a atraktivitu tak prokazuje už několik století. West Side Story k ní přidal i něco o stavu poválečné Ameriky, a i když už novinka není dobou děje současná jako první film, právě v tomto ohledu obohatila příběh o nečekanou hloubku.

Vše uvozuje demolice. V New Yorku se právě staví Lincolnovo centrum a také řada nových domů, které mají z nebezpečné a špinavé West Side udělat výstavní čtvrť pro bohaté. Potyčky dvou skupin mladistvých delikventů tu dostaly díky scenáristovi Tonymu Kushnerovi větší společenský rozměr. Na jedné straně chudá bílá spodina, potomci „starších“ imigrantů, kteří už přišli o naději a teď přichází i o jistoty. Na druhé opovrhovaní nováčci z Portorika, kteří si ještě nezískali své místo. Jejich problémy nyní zní naléhavěji a víckrát než jen v chytlavé písni Amerika a vtipném songu Gee, Officer Krupke, do nichž Stephen Sondheim nejvíc vtělil svou geniální schopnost hrát si se slovy. S texty k West Side Story Sondheim tehdy začínal, letošní premiéra slouží už jako pocta muzikálovému titánovi, který nedávno zemřel.

Sólo pro někdejší Anitu

Kushner pro Spielberga napsal už scénář ke dvěma netradičním pohledům na historii (Mnichov a Lincoln) a především proslul svým epickým divadelním shrnutím reaganovské éry a lidského údělu Andělé v Americe. I tady dokáže přesvědčivě děj ukotvit v době a zároveň ho od ní odpoutat k muzikálové fantazii i univerzalitě. Nejdojemnější je scéna, v níž Rita Morenová zpívá Somewhere. Dnes už herecká ikona, která se díky roli Anity v původním filmu stala první latino herečkou s Oscarem, dostala roli Valentiny nahrazující v novince postavu Doca. Nyní tedy ona pomáhá Tonymu a ona reprezentuje smutek generace, která sleduje mladé dělat ty samé chyby. 

Když po tragickém souboji zpívá utopickou Somewhere, do filmu se najednou silně promítne, že Morenová tento příběh už jednou zažila. Příběh o rozdělené společnosti a marném kolotoči zbytečné nenávisti, jenž může na chvíli zastavit jen láska. Druhá oscarová nominace pro tuto herečku by byla pěkným dárkem k jejím prosincovým devadesátinám.

Zatímco původní scénář Ernesta Lehmana trpěl některými banálními dialogy, Kushner vymyslel přirozenější repliky a zplastičtil několik charakterů. Nejen hlavního hrdinu Tonyho, jehož kriminální minulost nastoluje téma o sváru násilného a láskyplného impulzu v člověku. V tomto filmu se jasněji profiluje i Maríin nápadník Chino nebo vůdce Tryskáčů Riff.

 Někdy k tomu stačí jedna scéna a několik replik navíc, někdy obsazení, jako nebinární herečky Iris Menas do role dívky, která chce patřit do klučičí party. Výraznější a rozhodnější jsou i další vedlejší ženské postavy. Představitelka Maríi, debutantka Rachel Zeglerová, je schopnou následovnicí Natalie Woodové, i když oproti ní působí méně živě a vyzrále. Jindy většinou nevýrazný Ansel Elgort jako Tony konečně ve filmu pořádně ožil, zvlášť když se ani tito tvůrci nebáli posouvat pořadí písní a nechali ho zpívat Cool.

První film novinka neignoruje ani nenapodobuje, nový West Side Story ovšem vyšel hlavně z divadelní hry. Nachází si vlastní prostředí pro řadu songů, z nichž žádný nevynechává. Různé světelné a vizuální efekty začleňuje do čísel přirozeněji. Jeho změny jsou citlivé a víceméně logické. Spielberg dokáže udržet tempo dvě a půl hodiny a zvládá všechny nálady a polohy. Jeho kameraman Janusz Kaminski předkládá velkolepé živé záběry pro velké plátno. Díky tomu všemu výsledek strhává energií a emocemi – přesně tak, jak West Side Story strhávat má.