Revoluční večer zahájili nováčci z Colorada OneRepublic. Jejich umírněný pop ve stylu Coldplay byl kupodivu přijat docela vřele, a to především díky výraznému frontmanovi Ryanu Tedderovi, který bezchybně proplouval mezi nástroji a bystře komunikoval – až to skoro vypadalo, jako by ostatní na pódiu byli jen doprovodná kapela šikovného písničkáře. Písně z loňského debutu Dreaming Out Loud byly odměněny potleskem... aby byly záhy zapomenuty ve stínu hvězdy večera.
Láska! Ano!!
Světla znovu zhasla až krátce po deváté a za zvuků rokenrolového intra se muzikanti postavili „na značky“ – tak, aby se při začátku písně Bring It On stylově vynořili ze tmy. Lenny „Krasavitz“ v koženém saku, úzkých texaskách, kovbojských botách a slunečních brýlích házel po divácích odlesky reflektorů ze své speciální „véčkové“ kytary. Nešlo si nevšimnout, jak je muzikant mimořádně čilý; mohla za to buď láska, kterou po celý večer radikálně hlásal, nebo předávkování redbullem. Celý koncert protančil napříč pódiem. „Looove! Yes!! Yeaaah!“ neodpouštěl si pokřiky a komponoval je do každé ze svých častých promluv.
Byly to vděčné momenty, které částečně vynahrazovaly chvíle, jež přinášela většina hraných skladeb – nudu v předlouhém sólování muzikantů, které z písní dělalo čtvrthodinové eposy. Ty pohříchu ocenila jen velmi malá část publika a bohužel se nevyskytovala v „kotli“, takže přímá zpětná vazba byla, ke škodě atmosféry, poněkud vlažná.
Poslechnout? To nejmenší
Od poloviny koncertu, naplněné skladbami jako přes kopírák, kdy už nepomáhaly ani změny kulis (při baladě I’ll Be Waiting se Kravitz usadil za křídlo), se už netrpělivě čekalo na staré známé hity. Přišly – a když se American Woman přehoupla do Fly Away, aréna poprvé důstojně zaburácela. Podruhé, když se zpěvák v Let Love Rule vydal oběhnout „kolečko“ kolem diváků, a nakonec v přídavcích. Aplaus vestoje? Ano, ale sám Kravitz o něj usilovně prosil. Poslechnout a zvednout se bylo to nejmenší.
Nebýt zbytečné vaty, která se neustále nebezpečně hromadila, měl by koncert lehkost i spád. A pokud by se tím přímo neuchránil před nudou, alespoň by rychleji skončil.
Láska! Ano!!
Světla znovu zhasla až krátce po deváté a za zvuků rokenrolového intra se muzikanti postavili „na značky“ – tak, aby se při začátku písně Bring It On stylově vynořili ze tmy. Lenny „Krasavitz“ v koženém saku, úzkých texaskách, kovbojských botách a slunečních brýlích házel po divácích odlesky reflektorů ze své speciální „véčkové“ kytary. Nešlo si nevšimnout, jak je muzikant mimořádně čilý; mohla za to buď láska, kterou po celý večer radikálně hlásal, nebo předávkování redbullem. Celý koncert protančil napříč pódiem. „Looove! Yes!! Yeaaah!“ neodpouštěl si pokřiky a komponoval je do každé ze svých častých promluv.
Byly to vděčné momenty, které částečně vynahrazovaly chvíle, jež přinášela většina hraných skladeb – nudu v předlouhém sólování muzikantů, které z písní dělalo čtvrthodinové eposy. Ty pohříchu ocenila jen velmi malá část publika a bohužel se nevyskytovala v „kotli“, takže přímá zpětná vazba byla, ke škodě atmosféry, poněkud vlažná.
Poslechnout? To nejmenší
Od poloviny koncertu, naplněné skladbami jako přes kopírák, kdy už nepomáhaly ani změny kulis (při baladě I’ll Be Waiting se Kravitz usadil za křídlo), se už netrpělivě čekalo na staré známé hity. Přišly – a když se American Woman přehoupla do Fly Away, aréna poprvé důstojně zaburácela. Podruhé, když se zpěvák v Let Love Rule vydal oběhnout „kolečko“ kolem diváků, a nakonec v přídavcích. Aplaus vestoje? Ano, ale sám Kravitz o něj usilovně prosil. Poslechnout a zvednout se bylo to nejmenší.
Nebýt zbytečné vaty, která se neustále nebezpečně hromadila, měl by koncert lehkost i spád. A pokud by se tím přímo neuchránil před nudou, alespoň by rychleji skončil.
