Výtečný exkurz k lidské pošetilosti. Divadlo Husa na provázku umístilo na jeviště lezeckou stěnu

Hlavně je však jevištně působivou a imaginativní cestou postmoderní a tematicky košatou literární předlohou stejně jako zneklidňujícím současným divadlem.

Byla to za mých vysokoškolských studií koncem 80. let tak trochu literární senzace, když česky vyšel Chazarský slovník (Hazarski rečnik), tedy román srbského spisovatele Milorada Paviće z roku 1984. Provokativní postmoderní próza ve formě fiktivní encyklopedie, obsahující přesně 100 000 slov, zneklidňovala formou i sděleními. 

Knižní titul vyšel ve verzích pro ženy a muže, které se však lišily jen v jediném odstavci. Lexikon pak utvořily tři menší svazky – křesťanský, islámský a hebrejský. Pavić sehrál se čtenářem rafinovanou hru, v níž mísil sporá historická fakta s košatými mýty o Chazarech a jejich raně středověké říši, dějepisnou fikcí prostupovaly i soudobé motivy. Před směšováním rájů i zásvětí trojice zmíněných náboženských ideologií se tady varuje, jejich dávná koexistence u Chazarů se zase naznačuje. 

Ve zkostnatělých socialistických časech jediného správného materialistického názoru spisovatel nabídl text, z něhož tryská pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění. Autor v kontrastu s Chazary rozkolísal dodnes aktuální srážku jediných řešení a mnoha dílčích pravd, jak dokládá vynalézavá dramaturgie textu. Bělehradský profesor zároveň zpochybnil optimistický pohled na historický vývoj západní civilizace. 

Navrch provokativně ironizoval hodnotu její lidovlády, jak to dnes často slyšíme v xenofobních a náckovských výpadech. (Místo aby byly terorizovány menšiny, zavedla demokracie novou módu a na téhle planetě teď nesou břemeno útisku většiny… Pěkná kurvárna, ta vaše demokracie… říká čtyřletý chlapeček ve druhém apendixu knihy; v inscenaci zazní také v srbštině.)

Na Mikoláškově inscenaci bez hlavního příběhu je přitažlivá obrazivost a vizuální opulentnost, do níž režisér sevřel Pavićovu nespoutanou poetičnost, alegoričnost i sarkasmus, pohádkovost i hořké pravdy či surreálnou logiku. Nejhodnotnější ovšem je, že se mu někdejší postmoderní odér podařilo zhmotnit i prodchnout duchem dneška. 

Formální architekturu předlohy tady vyjadřují jednotlivá hesla lexikonu, která jsou ve dvouhodinovém večeru promítaná na ústřední scénografický prvek výpravy Marka Cpina. Je jím obrovská červená lezecká stěna, na níž se vedle textových hesel míhají filmové výjevy ze života lidí (války, tančení lidí, průvody, ničení památek). 

Z této rudé zdi trčí silné tyče, kolem kterých jsou místy pokroucení aktéři a na nichž nakonec zůstanou viset použité rekvizity jako výstavní exponáty. Muzeální odér podtrhují a zesilují tři pojízdné výstavní vitríny plné písku a divných archeologických artefaktů, které účinkující kradou a rozviřují i onen prach.

Pavić svoji fantastickou románovou fikci koncipoval jako rekonstrukci údajného slovníku Chazarů. Mikoláškova inscenace je postavena jako procházka po podivném muzeu chazarských snů a lidské pošetilosti, z něhož povstávají nejrůznější mystéria a jehož návštěvníci po magické knize pasou. Detektivní příběh tady ale nehledejte, není ani důležitý. 

Z Mikoláškova defilé výjevů a rychlých scén (místy za zvuků třeba Cohenovy písně) i tak vyvstává jasná parabola s naším dneškem. Zpočátku nesrozumitelné balábile postupně jasně zrcadlí naši dnešní bezradnost v přijímání světa kompletovaného z mnoha pravd a jejich interpretací. Jak ustát tuto spletitost stávající reality, jak respektovat a přijmout jinakost druhých, ptají se tady přes postmoderní optiku.

Vedle známých tváří se v této originální kompozici blýskne nová herecká posila souboru – čerstvá absolventka brněnské JAMU herečka Zdislava Začalová, která hraje uklízečku anebo bájnou princeznu Ateh. Celý soubor tady vychází vstříc Mikuláškově režijní poetice, všichni dokážou obhájit i rozvinout své herectví v často velmi krátkých výstupech. Opravdu znamenití jsou matadoři souboru Jan Kolařík (dr. Isaljo Suk), Ivana Hloužková (jeho matka Anastasija Suková) či Vladimír Hauser (dr. Abú Kábir Muaávija).

Chazarský slovník je v Brně zajímavým dramaturgickým dílem, vizuálně komfortní záležitostí, stejně jako palčivým divadelním poukazem na hledání jediné pravdy, na rozličnost a pestrost, která může slučovat a vázat, ale i drsně rozdělovat. Brněnský Provázek má po delším čase velkou a silnou inscenaci, kterou už potřeboval.