Ďurovčík patří k činorodým, úspěšným slovenským choreografům. Ocenění, která doposud získal (laureát české a slovenské choreografické soutěže, prémie Slovenského literárního a dramatického fondu) jsou dokladem jeho schopnosti přetvářet své vize do divadelních forem, které nepostrádají promyšlenou koncepci a důslednost.
V Mé vlasti Ďurovčík nesleduje mýty a pověsti vyplývající z titulů částí cyklu, ale proniká do Smetanovy hudby, kde nachází další metaforická a symbolická sdělení. Každá báseň má podtitul, který přibližuje ztvárňované téma (např. Vyšehrad - Zrod, pýcha a pád; Vltava - Tepna národa; Z českých luhů a hájů - Očima dítěte; Tábor - Totalita).
Dynamické sborové scény
Autoři vytvořili intaktní dílo, divadelně efektní, a to aniž by sklouzávali k banalitám. Choreografie tepe svým rytmem, je vystavěna s důrazem na sborové scény, ve kterých jsou využity maximální dispozice a zázemí souboru. Ten se doposud prezentoval v nepříliš zdařilých titulech.
V Mé vlasti se prosazuje jako sehraný celek schopný dynamického a koncentrovaného projevu. Je to také dáno pohybovou kompozicí - rytmickou, pulsující, kde nejde o úhledné řady tanečníků a uhlazená gesta. Sbor je tu živým, proměnlivým elementem, který je hybnou silou inscenace.
Ďurovčíkova kompozice místy sice podléhá stereotypním sekvencím a v sólových partech je méně výrazná, to jí ale neubírá na účinnosti. Momenty zklidnění přicházejí ve správnou chvíli. Režijní a choreografické záměry podtrhuje funkční a flexibilní scéna (Boris Kudlička) spolu s kostýmy Martina Černého.
K nejpůsobivějším scénám patří obraz Vltavy, kdy se těla tanečníků postupně slévají v jeden proud, stejně jako červené linie houstnoucí na černém pozadí dekorace. Autoři nové baletní inscenace Má vlast dokázali na scéně obhájit své záměry a se ctí obstáli vedle Smetanova opusu.
V Mé vlasti Ďurovčík nesleduje mýty a pověsti vyplývající z titulů částí cyklu, ale proniká do Smetanovy hudby, kde nachází další metaforická a symbolická sdělení. Každá báseň má podtitul, který přibližuje ztvárňované téma (např. Vyšehrad - Zrod, pýcha a pád; Vltava - Tepna národa; Z českých luhů a hájů - Očima dítěte; Tábor - Totalita).
Dynamické sborové scény
Autoři vytvořili intaktní dílo, divadelně efektní, a to aniž by sklouzávali k banalitám. Choreografie tepe svým rytmem, je vystavěna s důrazem na sborové scény, ve kterých jsou využity maximální dispozice a zázemí souboru. Ten se doposud prezentoval v nepříliš zdařilých titulech.
V Mé vlasti se prosazuje jako sehraný celek schopný dynamického a koncentrovaného projevu. Je to také dáno pohybovou kompozicí - rytmickou, pulsující, kde nejde o úhledné řady tanečníků a uhlazená gesta. Sbor je tu živým, proměnlivým elementem, který je hybnou silou inscenace.
Ďurovčíkova kompozice místy sice podléhá stereotypním sekvencím a v sólových partech je méně výrazná, to jí ale neubírá na účinnosti. Momenty zklidnění přicházejí ve správnou chvíli. Režijní a choreografické záměry podtrhuje funkční a flexibilní scéna (Boris Kudlička) spolu s kostýmy Martina Černého.
K nejpůsobivějším scénám patří obraz Vltavy, kdy se těla tanečníků postupně slévají v jeden proud, stejně jako červené linie houstnoucí na černém pozadí dekorace. Autoři nové baletní inscenace Má vlast dokázali na scéně obhájit své záměry a se ctí obstáli vedle Smetanova opusu.
