Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Ty magory si domů nenosím, herec si musí najít rituál, jak vystoupit z role, říká Karel Heřmánek mladší

Karel Heřmánek mladší foto:  Michal Sváček, MAFRA

Rozhovor
Je smutné scházet se s hercem v zavřeném divadle, tím spíš, když to divadlo už je víceméně jeho. Karel Heřmánek mladší, spolu se svým bratrem Josefem, totiž právě v těchto týdnech rodinný podnik – Divadlo Bez zábradlí – od svého otce přebírají. A horší dobu si asi vybrat nemohli. V divadle se sice zkouší, nikdo ale neví, kdy se bude hrát. Vlastně je to zkoušení dobré hlavně k tomu, že dává životu herců řád a smysl.
  5:00

Šéf Divadla Bez zábradlí Heřmánek vyzval k uzavření divadel, asociace s tím nesouhlasí

Karel Heřmánek junior ani jeho žena, herečka Nikol Kouklová, ale smutně nepůsobili. Karel je obsazován do zajímavých rolí v nových televizních seriálech (Božena, Hlava medúzy, Anatomie života...), pilně chodí na konkurzy, dabuje, zkouší nové představení v rodinném divadle. Covid už oba prodělali – s mírným průběhem. Zvláštní bylo jen to, že když pak chtěli darovat plasmu, ukázalo se, že protilátky má jen Nikol.

LN: Objevila jsem na webu váš herecký dotazník, kde jste napsal, že nemáte problém s nahotou. Jak herec překoná stud?
To je docela zásadní věc. Každý herec je vlastně nahý na začátku každého nového projektu. Teď pochopitelně nemluvím o fyzické nahotě. Vždycky, když se začíná zkoušet nové představení, bývá to nejdřív trapné. Herci se trochu oťukávají, zkoušejí, co od sebe čekat, jak se v tom pohybovat. A je hodně zajímavé vidět i ty staré, zkušené herce, ty bardy, třeba v Národním divadle, na úplném začátku zkoušení. Protože na začátku nikdo, ani oni, neví úplně přesně, jak do toho.

LN: Myslíte takový ten pocit: „Co tu vlastně dělám?“
Přesně. Ale musíte si najít nějaký fígl, jak se toho pocitu zbavit. Na DAMU je období, kterému se říká přijímač – něco podobného bývalo kdysi na vojně. A přijímač je zakončen strašlivým večírkem, kde se děsně chlastá, ale taky tam musíte splnit různé úkoly, při kterých jde jen o to, aby se člověk co nejvíc ztrapnil. Protože herec se prostě musí naučit být trapnej. A přežít to.

LN: A ta fyzická nahota?
Fyzická nahota k pocitu trapnosti samozřejmě taky patří. Ale řekl bych, že to není to nejhorší. Lidi to tak nevnímají, ale nahota je přece součást našeho života, ať chceme, nebo ne. Přišli jsme na svět nazí a tak z něj taky jednou odejdeme. To se prostě naučíte, nemít s tím problém. Když to teda není samoúčelné.

LN: Je pro herce lepší být hezký, nebo spíš zajímavý?
Já myslím, že každý člověk je svým způsobem krásný.

LN: Hezká fráze. Ale oba víme, že někdo je holt hezký a někdo ne...
Tak já to řeknu jinak. Já jsem třeba dlouho žil s přesvědčením, že mám hodně velkou pusu. Trápil jsem se tím, uvažoval, jestli bych s tím vlastně neměl něco dělat. Řešil jsem to i vyloženě zdravotně, bál jsem se, abych z toho neměl nějaké komplikace třeba kvůli zubům, kvůli zákusu a tak.

LN: Vy že máte velkou pusu?
No jasně. Mám prostě velkou bradu a dlouho jsem to na sobě viděl jako dost velkou fyzickou vadu. Ale časem mi došlo, že takhle mě lidi budou aspoň hned identifikovat. A že třeba i kvůli tomu budu dostávat víc práce. Dospěl jsem zkrátka k názoru, že člověk by si na sobě měl cenit nejenom svých předností, ale i svých nedostatků. Každý jsme unikát. Moje tvář je můj pracovní nástroj, stejně jako moje tělo. A o svůj pracovní nástroj se taky musím pečlivě starat, protože kdybych přišel k nějakému úrazu, tak mě to bude pracovně diskvalifikovat. Na to musí herec pořád myslet

LN: Než jste to řekl, tak mě to nenapadlo, ale možná právě kvůli té bradě dostáváte role různých „divnolidí“, psychicky labilních, podivínských figur. Hrál jste Leopolda Hilsnera, podezřelého z brutální vraždy v Zločinu v Polné, nebo psychicky nemocného mladíka v Hlavě medúzy. A vašeho autistického chirurga Drahoše z nového seriálu Anatomie života bych taky nechtěla za kamaráda. Jaké to vlastně je hrát jednoho magora za druhým?
No, dobré to je. To by vám řekl každý herec, že je hrozně vděčné, hrát divné lidi. Magory hraje každý rád.

LN: Takže je pravda, že se hrají daleko líp než hodní hoši?
No to teda určitě. Protože taková postava má víc vrstev, takže je to samozřejmě hezčí, zajímavější práce. Charakterní role je vždycky lepší materiál. Zřejmě ve mně režiséři objevili nějakou tuhle divnou stránku a já jsem moc rád, i když se pochopitelně trošku bojím, aby mě to nehodilo do nějakého stereotypního šuplíku. Ale momentálně to vnímám jako velkou příležitost.

LN: Jaký je to pocit, když musíte někomu rozbít hlavu o zrcadlo, jako jste to udělal v Hlavě medúzy
To je hodně blbej pocit, z téhle scény jsem měl vyloženě strach. I když ten člověk, kterému jsem měl tu hlavu rozbít, byl pochopitelně kaskadér. On si vlastně ten pohyb, to, jak tluču jeho hlavou o zrcadlo, řídil sám.

Karel Heřmánek alias Hilsner ze Zločinu v Polné: Byl jsem hroznej Hujer

LN: Takže jste ve skutečnosti necloumal vy jím, ale on vámi?
No ano. Já jsem sice měl vypadat jako násilník, ale dělal si to sám. Akorát bylo dost nepříjemné, že to zrcadlo bylo přilepené na nějakém papundeklu, takže se prohýbalo, pružilo, nechtělo se zkrátka rozbít. Takže on do něj silně uhodil hlavou, dokončili jsme scénu a šli se podívat, jestli je to jako dobrý – a ne... Tak znovu. Ten záběr se jel několikrát a chudákovi klukovi z toho potom už zvonilo v hlavě.

LN: O vás se říká, že jste hodný člověk. Co ve vás taková násilná scéna vzbuzuje? Necítil jste třeba maličké potěšení, že můžete udělat něco, co byste ve skutečnosti nikdy neudělal?
No, hodnej snad jsem. A potěšení z násilí určitě nemám. Zrovna tohle jsou věci, z kterých mám hodně velký respekt. V thrilleru Po konci světa, který máme na repertoáru, je scéna, kdy musím znásilnit holku. To není něco, co by mi dělalo radost, nebylo mi z toho dobře. Já ale musím vzbudit v divákovi emoci. Takže to zkrátka vnímám jako součást herecké práce.

LN: Ptala jsem se proto, že přední slovenský herec Ladislav Chudík se kdysi v rozhovoru pro Pátek LN přiznal, že když hrál esesáka, v jednu chvíli pocítil jakýsi zvrácený pocit uspokojení. Vyděsilo ho to...
Není lehké hrát takové postavy. Herec si v té chvíli něco prožije a někdy je pak opravdu těžké říct vlastní hlavě, že je to jenom jako. Nebo se dokonce stane, že vaše hlava to ví, že to je jenom jako, ale vaše tělo to vnímá jinak. Proto jsme se už na škole učili, že herec si musí najít nějaký vlastní rituál, jak vystoupit z role, aby mu to zkrátka nezůstalo. Já myslím, že to umím. Ty magory si teda domů nenosím.

LN: Často hrajete právě v televizních seriálech, na rozdíl od vašeho otce, který se jim vyhýbá. Vy nad seriálovým herectvím neohrnujete nos?
Táta kdysi dělal jen Gympl s (r)učením omezeným, jinak seriály opravdu nevyhledává. Ale já jsem jiná generace. Žiju v jiné době. A dneska zkrátka člověk vyjde ze školy a zjistí, že práce není tolik, ale herců je mnoho. Takže každý herec mé generace je vděčný za jakoukoli práci. Samozřejmě budu moc rád dělat film, ale s díky vezmu i roli v seriálu.

Karel Heřmánek mladší (31)

Nejstarší syn herce a zakladatele Divadla Bez zábradlí Karla Heřmánka a bývalé televizní moderátorky Hany Heřmánkové. Vystudoval pražskou DAMU, jeden semestr strávil na Lee Strasberg Theater and Film Institute v New Yorku. Po návratu do Prahy vyhrál v loterii takzvanou zelenou kartu (povolení, díky kterému můžete legálně žít pracovat v USA), pak se se svou ženou Nikol Kouklovou na dva roky do USA odstěhovali. Zahrál si například ve filmech Revival, Zločin v Polné, Anthropoid, Zátopek, v řadě televizních seriálů (například Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Vyprávěj, Hlava medúzy, Anatomie života...), hostuje na několika pražských scénách, ale hraje především v rodinném Divadle Bez zábradlí. Zahrál si i s Prague Shakespeare Company. Od roku 2015 je ženatý s hereckou kolegyní Nikol Kouklovou. Má dva bratry, Františka a Josefa, a z otcova prvního manželství i dvě sestry, Kristýnu a Karolínu.

LN: Říká se, že točit televizní seriál je jako chodit do fabriky. Nezcyničtí tam herec trochu?
No... já jsem těsně po škole začal točit v Ordinaci v růžové zahradě, byl jsem tam rok a půl. A někdy jsem se tak opravdu i cítil, jako že chodím do továrny. Protože tam se točí třeba šestnáct obrazů za jeden den. Takže je například tři čtvrtě hodiny na jeden obraz – a hned se musí jít na další. Zkouší se až na place, jinak ne. Což pochopitelně mění i styl natáčení. Ale Anatomie života se takhle nedělá. Točí se na dvě kamery, je to kompaktnější práce, pracujeme víc s režisérem.

LN: Řekl jste, že herec by si měl dávat velký pozor na zranění. O tom něco ví vaše žena Nikol Kouklová, která natočila televizní Třináctou komnatu o tom, jak před lety při autohavárii utrpěla vážná poranění obličeje. Musela mít tenkrát velký strach, jestli se vůbec bude moct vrátit k herectví...
To si vybavuju pořád živě. Nejvíc si vlastně ale pamatuju, jak jsme se tehdy za Nikol šli podívat do nemocnice – byli jsme čerstvě spolužáci, stalo se jí to těsně před tím, než šla na DAMU. Ležela na Homolce a vypadala fakt hrozně, byla úplně zubožená, nateklá, špatně se na to i koukalo. A být tam a tvářit se, jakože „to bude dobrý...“, bylo prostě nemístné. Vypadali jsme asi dost zmateně, ale Nikol byla skoro v pohodě. „Co je?“ řekla, když nás viděla. „Hlavně že jsem živá.“ Jako by si ten svůj stav ani neuvědomovala. Prostě to přijala jako něco, co se jí stalo a co musí překonat. Myslím, že díky tomu, že je taková cílevědomá, se jí podařilo se z toho brzo dostat.

LN: Před pár lety jste spolu byli dvakrát na delší dobu ve Spojených státech. Vaše žena pak vyprávěla o jedné hodně kritické chvíli. Prý se vám na poušti, kde nebylo živáčka, podařilo zabouchnout klíče od auta v autě. Co se v takové chvíli na poušti dělá?
Koukám, jak jste si mě teda proklepla... Tohle byla fakt docela šílená situace. A když jsem si uvědomil, co jsem udělal, polil mě i v tom horku ledový pot. Co teď? Vyprahlá poušť, kolem dokola nikdo... A Nikol připravená vyrazit na výlet: „Tak už pojď, ne?“ A já: „Nikol..., víš, nikam asi nejdem.“ No, ale co dál? Vyrazit okno? Kam jít pro pomoc? Nakonec, protože jsme byli dost dobře vybavení na velkou procházku, měli jsme s sebou hodně vody, jsme se rozhodli jít zpátky, na začátek toho národního parku. A po delším čase jsme narazili na turisty, kteří byli tak hodní, že nás odvezli k informačnímu centru, odkud jsem si zavolal pomoc. Přijel chlápek – a byl v tom autě do pěti vteřin. Tolik nervů, tolik stresu – a pak je to vyřešené lusknutím prstů.

LN: Vy jste ale v Americe nejenom cestoval, ale také absolvoval semestr na slavné herecké škole The Lee Strasberg Theater and Film Institute v New Yorku. Dalo vám to něco, z čeho těžíte dodnes?
To stoprocentně. Na té škole se učí Strasbergovou metodou, což je, po pravdě řečeno, vlastně taková rozpracovanější metoda Stanislavského. Za jeden semestr to člověk určitě zvládnout nemůže, ale i tak to pro mě bylo cenné, protože jsem se tam naučil, že se herectví dá dělat taky jinak.

LN: Nemohl byste mi to přiblížit konkrétněji?
Musím vám nejdřív vysvětlit, že tady na DAMU se pracuje s ročníkem tak, že když ten ročník absolvuje, v ideálním případě by měl fungovat společně jako nová divadelní parta, která by si mohla třeba založit vlastní divadlo. Na Lee Strasberg to takhle vůbec není. Tam je výuka herců výsostně individualistická záležitost. Každý žák si sám zvolí hodiny, kterým se chce věnovat, ať je to zpěv, step, práce s kamerou, práce na monologu... A pak, a to už je nevolitelné, to mají všichni, jsou hodiny právě speciální metody Lee Strasberga, které kladou důraz především na hereckou přirozenost a autentičnost.

Karel Heřmánek mladší
Karel Heřmánek mladší

LN: V čem tedy ta metoda spočívá?
Stručně řečeno jste tam vedena k absolutnímu uvolnění, protože aby mohl být herec zcela pravdivý, musí být totálně uvolněný. Měl by vycházet ze situace a být přirozený. Takže se začíná takovými speciálními relaxačními cvičeními na židli, kdy se máte různě klátit, zkrátka se totálně uvolnit, klidně u toho můžete vydávat i nějaké neartikulované zvuky, když vám to pomáhá. No, vypadá to fakt jak někde v ústavu choromyslných. Já jsem si toho o té škole před tím, než jsem tam jel, moc nenastudoval. Jen jsem věděl, že má hodně zvučné jméno, že jí prošli mnozí velcí američtí herci jako Robert de Niro, Al Pacino, Marilyn Monroe, Marlon Brando…, a chtěl jsem si to proto aspoň zkusit. No, ale když jsem se tam octnul a dělali jsme tam vuééé, huéééé, zkrátka všelijaké pazvuky jsme vyluzovali, říkal jsem si: Ježiš, co tady dělám? Chvíli mi trvalo, než jsem začal chápat, proč se to dělá. A teprve pak mi to přišlo jako hodně obohacující. Já měl štěstí, že jsem se tam setkal s jednou učitelkou, bývalou primabalerínou, bohužel už zemřela, která jediná z té školy ještě opravdu spolupracovala s Lee Strasbergem. Právě s ní bylo hodně zajímavé absolvovat ta cvičení. Říkala nám, že to možná ani nikdy nebudeme potřebovat. Že je to jen eventuální nástroj k tomu, jak se zhostit role. Ale to neznamená, že je to jediná cesta. A to bylo vlastně možná to nejzajímavější, co mě tam naučili. Totiž že není jen jedna cesta, jak něco dělat. Klidně to dělejte úplně po svém, ale když potřebujete pomoc, můžete použít tuhle metodu. Z toho právě těžím doteď.

LN: Je těžké je se na tu školu dostat? Nebo jde spíš o peníze?
Není těžké se tam dostat, jde spíš o peníze. Dneska je to asi už jinak, tehdy, v roce 2013, to stálo okolo pěti tisíc dolarů na semestr, bez ubytování pochopitelně. Řekl bych, že ta škola hodně žije ze slavné značky, hned u vchodu jsou velké fotky slavných absolventů. Ale pražská DAMU je lepší škola. I v New Yorku jsou lepší umělecké školy, například Juilliard School – tam jsou ale přísné talentové zkoušky a člověk se tam jen tak nedostane. Na Lee Strasbergovu školu se talentové zkoušky nedělají, jen jsem musel poslat dopis, co už mám za sebou, a udělat jazykovou zkoušku. Jenže pak jsem zjistil, že někoho vzali i bez jazykové zkoušky a že tam dokonce studují i lidi, co nikdy dřív divadlo nedělali. Což byla ale nakonec vlastně zajímavá zkušenost. Chtělo se po nás, abychom vycházeli z toho, co nás obklopuje. A to se může v praxi stát, že nebudete vždycky pracovat s profesionálem – a musíte si poradit.

LN: Pro vás musela být zajímavá zkušenost i to, že zatímco tady jste synek slavných rodičů, tam vás nikdo neznal. Jaké to pro vás bylo vystoupit z komfortního rodičovského stínu?
To byl strašně osvobozující pocit. Fakt skvělý! Prostě jsme to tady s Nikol zabalili a odjeli – a tam nás nikdo neznal. Mimochodem, s těmi kámoši, se kterými jsme bydleli, jsme pořád v kontaktu. Vlastně mi moc chybí. Ale mám pocit, že pro nás s Nikol to ještě není úplně uzavřená kapitola.

LN: Zvýšil vám pobyt v USA herecké sebevědomí?
No, to bych teda vůbec neřekl. Spíš ne. Protože tam je to pro herce tak strašně těžké! Já jsem pořád chodil na konkurzy, ale vyšlo z toho úplné minimum, dělal jsem jen nějaké studentské projekty. Takže jsem si pak daleko víc cenil příležitostí, které mám tady. A uvědomil si, jak je to tady vlastně o hodně jednodušší.

LN: Většina herců nemá castingy ráda. Je to opravdu tak nepříjemné?
Záleží na tom, jak to vnímáte. Když to budete vnímat jako součást své práce, tak vás to může dokonce začít i bavit. Já se zkrátka snažím zahrát na konkurzu tu roli tak, jak bych ji dělal já. Protože ona je to vlastně jediná příležitost, kdy to herec může udělat opravdu podle sebe. Pak už je tam vždycky nějaký režisér. Takže já konkurzy nevnímám jako nějakou hrůzu – a dělám je prakticky dennodenně: včera jsem byl na jednom a dneska mám další.

LN: Vloni jste v rozhovoru řekl, že „momentálně žijeme v jakési „zdravotně-politické reality show“. Pořád vám to tak připadá?
To že jsem řek? Už si to nepamatuju. Ale ten pocit pořád mám. Nejhorší je, že člověk vlastně neví, komu věřit, co je pravda a co nějaká politická agitka, takže je z toho zmatený. Pro mě je šílené, že už je to vlastně rok, co jsme v tom hrozném covidovém rytmu, a ani po roce já jako umělec nevím, podle čeho se mám zařídit. Není žádný plán, co se týče kultury. A jak k nám pronikají všelijaké kusé informace, třeba že se otevře jen pro padesát procent lidí, že všichni musí být testovaní – to jsou prostě holé nesmysly. Ti lidé zřejmě vůbec netuší, jak funguje provoz divadla. Například že divadlo se nedá otevřít ze dne na den. Že se třeba musí předem prodávat lístky a tak dále...

LN: Zkrátka horší dobu pro předání divadla jste si s tatínkem asi vybrat nemohli...
To jo. Ale víte, co se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Táta to divadlo předal mně a bráchovi Josefovi, respektive jsme se s bráchou stali jednateli v naší rodinné firmě. Je to teď pořád ještě ve fázi předávání, zkrátka se učíme, jak se to dělá. A řekl bych, že když z toho těžkého období nějak se ctí vylezeme, měl by pro nás ten normální provoz divadla už pak být jen procházkou růžovým sadem. Hlavně jsem ale rád, že do toho šel brácha se mnou, protože já sám bych na to neměl dost času. Zkouším momentálně novou hru Illiada: je to nádherné monodrama z období trojské války, ale taky podobenství o lidech v jejich velikosti i malosti. O tom, jak jsme otroky vlastních emocí, především hněvu. Těším se, až tímhle kouskem budeme moct otevřít naši novou sezonu. Režíruje americký režisér Guy Roberts, takže pro mě je to vlastně další spolupráce s Prague Shakespeare Company (první profesionální v angličtině hrající soubor u nás), s nimiž spolupracuju už řadu let. Jsem z jeho režie nadšený.

LN: Principál divadla ale určitě potřebuje jiné vlastnosti než herec. Objevil jste v sobě praktičnost zdatného úředníka?
Úředníka jsem v sobě teda moc neobjevil. Tuhle agendu si na sebe bere spíš můj brácha. Řeší finance, kompenzace za covid, podával žádost o granty, sháníme sponzory na další provoz. Musím říct, že program Covid II nám hodně pomohl. Já mám zase spíš na starost provoz divadla, tvorbu inscenací, jsem po ruce režisérům – takhle to máme zatím nastavené. Ve výsledku je to ale tak, že si s bráchou pořád voláme, nebo voláme rodičům – zkrátka rodinná firma.

LN: Váš otec je jeden z nejúspěšnějších herců své generace. Chtěl byste mít nějakou jeho vlastnost?
Táta je naprosto znamenitý v tom, jak je odhodlaný, cílevědomý, jak prostě ví, co chce. Jako ředitel divadla vždycky věděl, jak se co bude dělat, a taky si v tom uměl sjednat řád. A tu cílevědomost, možná i lehkou urputnost, bych chtěl taky mít. Ale asi to musí mít člověk v povaze. Já jsem někdy možná až moc velký perfekcionista. Mám zkrátka velká očekávání od sebe i od ostatních. Takže to pak je takové: „Kájo, prrr! Zklidni se. Teprv přece začínáme.“ Nemusí být všechno hned.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!