Kratochvílovy portréty světových celebrit i lidí zcela neznámých a působivé reportážní snímky lidí trpících následky současných konfliktů v různých koutech světa jsou k vidění nejen v Galerijním vlaku, ale také ve výpravné publikaci nazvané stejně jako výstava - Persona. Vydalo ji nakladatelství Slovart.
LN Fotografujete slavné herce a zpěváky na jedné straně a následky Černobylu na straně druhé - jak to jde dohromady?
Portréty dělám celý život, řekl bych, že jsem dobrý portrétista, a nezajímají mě jenom slavní, naopak baví mě fotit obyčejné lidi, kteří mají silný příběh. Většinou nosí masku všednosti, normálnosti - to, čím jsou pozoruhodní, musíte pod ní najít. Já je neválcuju, nechci je dohnat k tomu, aby se třeba sesypali, snažím se docílit, aby se jim to, co prožili, nějak objevilo v očích, ve tváři. Vím, že většinou se chtějí otevřít. A já jim tou fotkou dám hlas, který normální lidé běžně nemají. To je ta esence toho, co se snažím dělat, k čemu jsem po pětatřiceti letech konečně dospěl. Člověk nějakou dobu tápe, než jako portrétista vyzraje.
LN Pracujete jen na objednávku, vybírají si vás, nebo se rozhodujete, koho chcete fotografovat?
Pokud jde o celebrity, většinou jsem dostal zakázku od konkrétních časopisů - pošlou jim mé snímky a oni si vybírají, kdo je bude fotit. Někteří si mě našli sami, třeba Rod Steiger. Viděl mou výstavu na festivalu v Karlových Varech, našli mě tady v hotelu Intercontinental, tak jsem ho vyblejsknul - měl jsem ho rád, byl to podle mě geniální herec.
LN Žil jste v sedmdesátých letech v Hollywoodu a poznal jste mnohé ze slavných osobností zblízka. Jaká je vaše zkušenost?
Že Hollywood je taková svině, talentované lidi vysaje, sežvejká a pak vyplivne. Proto si herečky dělají všechny ty plastiky, aby vyhověly tamnímu kultu mládí.
LN Nejen herečky, i herci, a vypadají pak někteří jako mumie, nezdá se vám?
Bejt slavnej, to je hroznej džob. I když se mají dobře, s plnými ledničkami se nemusí bát o přežití, ten šílenej stres z nich dělá normální pacienty. Nejhůř jsou na tom ženské - vadnou, nedostávají hlavní role, přestanou jim posílat scénáře a ony se začnou chovat jako blázni, natahují si kůži, hubnou, strašně se snaží a čím víc toho se sebou dělají, tím je to horší a tím míň rolí dostávají. Viděla jste tu Sharon Stone nedávno? Chudinka, taková pěkná ženská to byla a to se pak nedá vrátit. Nebo se podívejte třeba na Marlene Diettrich, ta byla nakonec tak vyžehlená, že se nemohla ani usmát, její obličej, to bylo hotový prkno.
LN Na vašich fotografiích ale nic takového nevidíme. To asi není náhoda, vyhlazené zřejmě nevyhledáváte?
Možná proto už nefotím v Hollywoodu. Oni tam nemají velký zájem o charakterní tváře, ty, co je v nich vepsaný kus života. Na rozdíl od Francouzů, kteří tohle naopak chtějí. Nevadí, že Brigit Bardott je babička, nebo Jeanne Moreau, tu jsem taky fotil. Když tyhle paní potkáte, vypadají normálně na svůj věk a v tom je taky krása. Fotky, co já dělám, to je taková antiteze k tomu mládí za každou cenu. Ale abych negeneralizoval. Nepodléhají tomu úplně všichni, třeba Jack Nicholson se s tím vyrovnal výborně, pořád hraje to, co je, svůj věk, nemusí se stylizovat - vezměte si ten film O Schmidtovi...
LN Přátelíte se se svými „objekty“?
Spíš ne. Někteří by se chtěli spřátelit, ale já nechci. Když do jejich života vstoupím, mám určitou roli a s ní pak zase odejdu. I když zrovna například Rod Steiger mě pozval do svého domu v Los Angeles a ten to myslel vážně. Ale když jsem jako mladej kluk žil v Hollywoodu, viděl jsem, o čem ty vztahy jsou. Přátelství neexistuje, pokud nejste na jejich úrovni finančně, vždycky pro ně budete cvičená opice. Oni o mě stojí, protože já jim přinesu realitu, kterou neznají. Většina z těchto lidí se té reality bojí - to je špína, mikrobi, velká neznámá, zatímco oni žijí jako ve skleníku a svět vidí z okna limuzíny. Málokdo z nich takový není.
LN Nerozumím tomu dobře. Jak jim tu realitu dodáte?
Já třeba fotil Patricka Swayzeho v Indii v Kalkatě při natáčení filmu Město radosti (City of Joy) - tam celé to město postavili z papundeklu, a on nechtěl vyjít ven, bál se do té reality vstoupit, protože ji nezná. Ale řekl mi „tobě já věřím a půjdu s tebou, kam mě dovedeš“. Tak jsem ho vzal na to místo, kde se předvádějí tamní zápasníci, donutil jsem ho, aby se do jejich zápolení zapojil, byl celej špinavej a úplně z toho hotovej. Otevřel se mu novej svět.
LN A tohle vás nebaví?
A proč bych tohle měl dělat? To není moje role. Mou rolí je fotografovat, jak ten svět vidím já, přiblížit a zase odejít. Nemám na to čas, abych jim povídal o realitě, nejsem školitel. Můžu jim ji jen na chvíli přiblížit. Ale oni by chtěli, abych jim vyprávěl story o tom, jaký je svět, do kterého nemají odvahu se podívat.
LN Kde jste fotografoval naposledy?
V Bělorusku, sledovali jsme následky Černobylu po dvaceti letech, některé ty snímky jsme vystavili také v Praze. Otřesné je, že i po tak dlouhé době je zájem radioaktivní tragédii bagatelizovat, smést pod koberec, tvrdit, že zemřelo jen málo lidí... Já byl v útulku pro odložené děti postižené následky černobylské radiace. Je to hrozný zážitek, průšvih, který nikdo neřeší.
LN Předtím jste byl s organizací Lékaři bez hranic v severním Kongu a fotografoval tamní „zapomenutou válku“, cestoval jste po Středním východě a hledal současnou tvář islámu, máte působivé snímky z Rwandy... Co bylo nejhorší?
Ta Rwanda, v roce 1994 jsem tam byl tři měsíce. Jel jsem v náklaďáku do sirotčinců v Zairu s umírajícími dětmi. Za mnou jel džíp, na korbě seděla novinářka, celou cestu jí tekly slzy, jiný novinář se zbláznil, když viděl tu zkázu, mrtvé, umírající. Tam to bylo nejhorší, masakr tisíců lidí. V Zairu jsme viděli, jak buldozery, podobně jako třeba v dokumentech z Mauthausenu, hrnou lidská těla. Legionáři vykopali jámy a buldozery ty stovky těl do nich zahrnovaly. Byla to genocida a my tohle všechno viděli ještě čerstvé.
LN To jsou zážitky jen pro silnou náturu. Nedeptá vás to, co po světě vidíte?
Pochopitelně mě to traumatizuje, to nezapírám, to cítí každý slušný člověk, ale neparalyzuje - nekouřím, nechlastám, nejsem promiskuitní.
LN Ani v těchto situacích si nedáte panáka?
Ne, já nepiju vůbec. Nepotřebuju to, naopak, jsem rád, když mám čistou mysl, to vždycky bylo pro přežití nejdůležitější, uchovat si čistou hlavu. Když člověk nad sebou ztratí kontrolu, tak je v pytli. Pro nás reportéry je asi nejdůležitější personifikovat si každý ten konflikt, v němž se ocitneme. Najít v něm konkrétní příběh. Ale v tom je zároveň i největší nebezpečí, že vás to semele taky. Takže vás to pak mučí.
LN Na koho myslíte, když nemůžete spát?
Třeba na toho chlapečka v běloruském sirotčinci, jmenoval se Sergej. Vypadal na tři nebo na čtyři roky, ale bylo mu dvanáct. Nemluvil, jen vydával zvuky. Něco chtěl -já pochopil, že se chce podívat do kamery, tak jsem mu ji vždycky dal k oku, nemohl si ji sám chytit, měl zkroucené ruce. Přestal být agresivní, projevil zájem, ještě jsem mu ukázal, jak přes tu kameru vidí mě a to ho úplně vzalo. Ten osobní kontakt zapůsobil. Když jsem pak odcházel, viděl jsem, jak se za mnou dívá... Poslali mi později e-mail, že Sergej má u sebe fotku, na které jsme spolu s kamerou. No, myslím, že se tam za ním ještě pojedu podívat...
LN Říkal jste, že rád portrétujete neznámé lidi. Ale i oni musí být něčím zajímaví?
Ale takoví se najdou, je jich hodně. Třeba jsem fotografoval dvě ženy, které uprchly před Mariamem za občanské války. Zažily tam mučení, já viděl záda jedné z nich. Měla je úplně rozšlehané, rok spala jenom na břiše. Po patnácti letech ještě byly samý šrám. A představte si, že ta žena přišla jako utečenec do Ameriky, pracovala v hotelu v Atlantě a uviděla tam jako dveřníka toho svého mučitele.
LN Co udělala?
Bonzla ho, už je za mřížemi.
LN Vy svými fotografiemi dáváte tyhle důležité informace dál. Nenapadlo vás příběhy, které se dozvídáte nebo sám prožíváte, také sepsat?
Myslíte knihu? Přemýšlím o tom, někdy by to opravdu chtělo ještě leccos dopovědět. Určitě by materiálu bylo dost. Třeba o tom, jak jsem byl se skupinou kolegů na takové inkognito reportérské misi v Iráku. První měsíc války. Byli jsme tam vlastně ilegálně, nepatřili jsme k žádné straně a museli jsme se skrývat, jako krysy jsme sbírali zbytky jídla, co vyhodili vojáci. Ale fotografovali jsme svobodně. Myslím, že zrovna tohle by za knihu stálo.
LN Změnil se svět a změnil jste se vy jako fotograf za těch pětatřicet let?
Svět se rozhodně hodně změnil vizuálně, například celá východní Evropa. Ve své podstatě se ale moc nezměnil. A já? No, dozrál jsem. Pokud jde o koncepci, fotím pořád stejně. Našel jsem snímky, které jsem dělal pro jeden velký projekt v roce 1973. Byly mezi nimi přesně takové fotografie, jaké dělám dnes, ale já je tehdy do toho projektu nevybral. K takovému výběru jsem dospěl až teď. Musím někdy probrat to množství fotek. Chystám se na to, že celý svůj archiv zdigitalizuju.
LN A pak půjdete do penze...
Ne, já padnu za pochodu, penze se týká jen těch, kdo mají finanční zajištění. Já mám jen svoje fotky.
LN Fotografujete slavné herce a zpěváky na jedné straně a následky Černobylu na straně druhé - jak to jde dohromady?
Portréty dělám celý život, řekl bych, že jsem dobrý portrétista, a nezajímají mě jenom slavní, naopak baví mě fotit obyčejné lidi, kteří mají silný příběh. Většinou nosí masku všednosti, normálnosti - to, čím jsou pozoruhodní, musíte pod ní najít. Já je neválcuju, nechci je dohnat k tomu, aby se třeba sesypali, snažím se docílit, aby se jim to, co prožili, nějak objevilo v očích, ve tváři. Vím, že většinou se chtějí otevřít. A já jim tou fotkou dám hlas, který normální lidé běžně nemají. To je ta esence toho, co se snažím dělat, k čemu jsem po pětatřiceti letech konečně dospěl. Člověk nějakou dobu tápe, než jako portrétista vyzraje.
LN Pracujete jen na objednávku, vybírají si vás, nebo se rozhodujete, koho chcete fotografovat?
Pokud jde o celebrity, většinou jsem dostal zakázku od konkrétních časopisů - pošlou jim mé snímky a oni si vybírají, kdo je bude fotit. Někteří si mě našli sami, třeba Rod Steiger. Viděl mou výstavu na festivalu v Karlových Varech, našli mě tady v hotelu Intercontinental, tak jsem ho vyblejsknul - měl jsem ho rád, byl to podle mě geniální herec.
LN Žil jste v sedmdesátých letech v Hollywoodu a poznal jste mnohé ze slavných osobností zblízka. Jaká je vaše zkušenost?
Že Hollywood je taková svině, talentované lidi vysaje, sežvejká a pak vyplivne. Proto si herečky dělají všechny ty plastiky, aby vyhověly tamnímu kultu mládí.
LN Nejen herečky, i herci, a vypadají pak někteří jako mumie, nezdá se vám?
Bejt slavnej, to je hroznej džob. I když se mají dobře, s plnými ledničkami se nemusí bát o přežití, ten šílenej stres z nich dělá normální pacienty. Nejhůř jsou na tom ženské - vadnou, nedostávají hlavní role, přestanou jim posílat scénáře a ony se začnou chovat jako blázni, natahují si kůži, hubnou, strašně se snaží a čím víc toho se sebou dělají, tím je to horší a tím míň rolí dostávají. Viděla jste tu Sharon Stone nedávno? Chudinka, taková pěkná ženská to byla a to se pak nedá vrátit. Nebo se podívejte třeba na Marlene Diettrich, ta byla nakonec tak vyžehlená, že se nemohla ani usmát, její obličej, to bylo hotový prkno.
LN Na vašich fotografiích ale nic takového nevidíme. To asi není náhoda, vyhlazené zřejmě nevyhledáváte?
Možná proto už nefotím v Hollywoodu. Oni tam nemají velký zájem o charakterní tváře, ty, co je v nich vepsaný kus života. Na rozdíl od Francouzů, kteří tohle naopak chtějí. Nevadí, že Brigit Bardott je babička, nebo Jeanne Moreau, tu jsem taky fotil. Když tyhle paní potkáte, vypadají normálně na svůj věk a v tom je taky krása. Fotky, co já dělám, to je taková antiteze k tomu mládí za každou cenu. Ale abych negeneralizoval. Nepodléhají tomu úplně všichni, třeba Jack Nicholson se s tím vyrovnal výborně, pořád hraje to, co je, svůj věk, nemusí se stylizovat - vezměte si ten film O Schmidtovi...
LN Přátelíte se se svými „objekty“?
Spíš ne. Někteří by se chtěli spřátelit, ale já nechci. Když do jejich života vstoupím, mám určitou roli a s ní pak zase odejdu. I když zrovna například Rod Steiger mě pozval do svého domu v Los Angeles a ten to myslel vážně. Ale když jsem jako mladej kluk žil v Hollywoodu, viděl jsem, o čem ty vztahy jsou. Přátelství neexistuje, pokud nejste na jejich úrovni finančně, vždycky pro ně budete cvičená opice. Oni o mě stojí, protože já jim přinesu realitu, kterou neznají. Většina z těchto lidí se té reality bojí - to je špína, mikrobi, velká neznámá, zatímco oni žijí jako ve skleníku a svět vidí z okna limuzíny. Málokdo z nich takový není.
LN Nerozumím tomu dobře. Jak jim tu realitu dodáte?
Já třeba fotil Patricka Swayzeho v Indii v Kalkatě při natáčení filmu Město radosti (City of Joy) - tam celé to město postavili z papundeklu, a on nechtěl vyjít ven, bál se do té reality vstoupit, protože ji nezná. Ale řekl mi „tobě já věřím a půjdu s tebou, kam mě dovedeš“. Tak jsem ho vzal na to místo, kde se předvádějí tamní zápasníci, donutil jsem ho, aby se do jejich zápolení zapojil, byl celej špinavej a úplně z toho hotovej. Otevřel se mu novej svět.
LN A tohle vás nebaví?
A proč bych tohle měl dělat? To není moje role. Mou rolí je fotografovat, jak ten svět vidím já, přiblížit a zase odejít. Nemám na to čas, abych jim povídal o realitě, nejsem školitel. Můžu jim ji jen na chvíli přiblížit. Ale oni by chtěli, abych jim vyprávěl story o tom, jaký je svět, do kterého nemají odvahu se podívat.
LN Kde jste fotografoval naposledy?
V Bělorusku, sledovali jsme následky Černobylu po dvaceti letech, některé ty snímky jsme vystavili také v Praze. Otřesné je, že i po tak dlouhé době je zájem radioaktivní tragédii bagatelizovat, smést pod koberec, tvrdit, že zemřelo jen málo lidí... Já byl v útulku pro odložené děti postižené následky černobylské radiace. Je to hrozný zážitek, průšvih, který nikdo neřeší.
LN Předtím jste byl s organizací Lékaři bez hranic v severním Kongu a fotografoval tamní „zapomenutou válku“, cestoval jste po Středním východě a hledal současnou tvář islámu, máte působivé snímky z Rwandy... Co bylo nejhorší?
Ta Rwanda, v roce 1994 jsem tam byl tři měsíce. Jel jsem v náklaďáku do sirotčinců v Zairu s umírajícími dětmi. Za mnou jel džíp, na korbě seděla novinářka, celou cestu jí tekly slzy, jiný novinář se zbláznil, když viděl tu zkázu, mrtvé, umírající. Tam to bylo nejhorší, masakr tisíců lidí. V Zairu jsme viděli, jak buldozery, podobně jako třeba v dokumentech z Mauthausenu, hrnou lidská těla. Legionáři vykopali jámy a buldozery ty stovky těl do nich zahrnovaly. Byla to genocida a my tohle všechno viděli ještě čerstvé.
LN To jsou zážitky jen pro silnou náturu. Nedeptá vás to, co po světě vidíte?
Pochopitelně mě to traumatizuje, to nezapírám, to cítí každý slušný člověk, ale neparalyzuje - nekouřím, nechlastám, nejsem promiskuitní.
LN Ani v těchto situacích si nedáte panáka?
Ne, já nepiju vůbec. Nepotřebuju to, naopak, jsem rád, když mám čistou mysl, to vždycky bylo pro přežití nejdůležitější, uchovat si čistou hlavu. Když člověk nad sebou ztratí kontrolu, tak je v pytli. Pro nás reportéry je asi nejdůležitější personifikovat si každý ten konflikt, v němž se ocitneme. Najít v něm konkrétní příběh. Ale v tom je zároveň i největší nebezpečí, že vás to semele taky. Takže vás to pak mučí.
LN Na koho myslíte, když nemůžete spát?
Třeba na toho chlapečka v běloruském sirotčinci, jmenoval se Sergej. Vypadal na tři nebo na čtyři roky, ale bylo mu dvanáct. Nemluvil, jen vydával zvuky. Něco chtěl -já pochopil, že se chce podívat do kamery, tak jsem mu ji vždycky dal k oku, nemohl si ji sám chytit, měl zkroucené ruce. Přestal být agresivní, projevil zájem, ještě jsem mu ukázal, jak přes tu kameru vidí mě a to ho úplně vzalo. Ten osobní kontakt zapůsobil. Když jsem pak odcházel, viděl jsem, jak se za mnou dívá... Poslali mi později e-mail, že Sergej má u sebe fotku, na které jsme spolu s kamerou. No, myslím, že se tam za ním ještě pojedu podívat...
LN Říkal jste, že rád portrétujete neznámé lidi. Ale i oni musí být něčím zajímaví?
Ale takoví se najdou, je jich hodně. Třeba jsem fotografoval dvě ženy, které uprchly před Mariamem za občanské války. Zažily tam mučení, já viděl záda jedné z nich. Měla je úplně rozšlehané, rok spala jenom na břiše. Po patnácti letech ještě byly samý šrám. A představte si, že ta žena přišla jako utečenec do Ameriky, pracovala v hotelu v Atlantě a uviděla tam jako dveřníka toho svého mučitele.
LN Co udělala?
Bonzla ho, už je za mřížemi.
LN Vy svými fotografiemi dáváte tyhle důležité informace dál. Nenapadlo vás příběhy, které se dozvídáte nebo sám prožíváte, také sepsat?
Myslíte knihu? Přemýšlím o tom, někdy by to opravdu chtělo ještě leccos dopovědět. Určitě by materiálu bylo dost. Třeba o tom, jak jsem byl se skupinou kolegů na takové inkognito reportérské misi v Iráku. První měsíc války. Byli jsme tam vlastně ilegálně, nepatřili jsme k žádné straně a museli jsme se skrývat, jako krysy jsme sbírali zbytky jídla, co vyhodili vojáci. Ale fotografovali jsme svobodně. Myslím, že zrovna tohle by za knihu stálo.
LN Změnil se svět a změnil jste se vy jako fotograf za těch pětatřicet let?
Svět se rozhodně hodně změnil vizuálně, například celá východní Evropa. Ve své podstatě se ale moc nezměnil. A já? No, dozrál jsem. Pokud jde o koncepci, fotím pořád stejně. Našel jsem snímky, které jsem dělal pro jeden velký projekt v roce 1973. Byly mezi nimi přesně takové fotografie, jaké dělám dnes, ale já je tehdy do toho projektu nevybral. K takovému výběru jsem dospěl až teď. Musím někdy probrat to množství fotek. Chystám se na to, že celý svůj archiv zdigitalizuju.
LN A pak půjdete do penze...
Ne, já padnu za pochodu, penze se týká jen těch, kdo mají finanční zajištění. Já mám jen svoje fotky.
