Pokřtí ji v pondělí 16. dubna v pražské Akropoli.
LN Zarazilo mě, že na nové desce Mardoša zase vůbec nezpívá…
Bublajs: Ale on nezpíval nikdy…
Mardoša: Tedy zpívával jsem, ale dřív. Já to neumím. Mám dva tóny dole, potom velkou mezeru a pak dva tóny nahoře. Nejvíc zpěvů jsem měl na desce Šagali, šagali a pak už jsem zpíval spíš sporadicky. Měli jsme na desku jednu písničku, kde zpívám, ale ta se neprobojovala do výběru.
Bublajs: Mardoša nazpíval písničku Smyslná, kde se zpívá „moje smysly nedávají smysl“. Nějak se nám ale nehodila do nálady desky, tak čeká na svoji příležitost… Mardoša: …jako blanický pěšák.
* LN Milan tedy musí mít jednodušší bubenické party, aby mohl zároveň zpívat a hrát, nebo ne?
Bublajs: To je spíš zdánlivé, když se rozeberou, jsou docela složité, aspoň pro mě. V určitém období jsem ale došel k tomu, že mě baví hrát jednoduše, ztratil jsem ambice nejlepšího bubeníka na světě a spíš mě baví hrou jenom podporovat kapelu, skládat písničky a jít po jejich podstatě.
* LN Takže to není nic proti Mardošově tenkému hlasu, ten byl přece vždycky jedním z poznávacích znaků Tata Bojs…
Bublajs: Ale tak to na koncertech zůstává, uvádí písničky.
Mardoša: Na Nanoalbu jsem taky namluvil toho psa Halíka, který měl ale ještě digitálně upravený hlas, takže to vlastně mohl namluvit kdokoliv.
* LN Deska se jmenuje Kluci, kde ste?, ovšem původní název měl být Skupinová terapie. Ale terapie je společné sezení lidí, kteří mají nějaký deficit, jak to s vámi souvisí?
Bublajs: My jsme tím spíš mysleli jen to, že máme skupinu…
Mardoša: Ale kdybyste viděl, jak ta deska vznikala! My taky sedíme do kruhu a dumáme, taky nám někdy přijde, že máme deficity. Už jen v tom, co děláme a jak, je z hlediska fungování většiny lidí vlastně úchylka.
* LN Natáčení desky je pro většinu kapel spíš trauma než terapie, pro vás ne?
Mardoša: To se furt střídá.
Bublajs: Trauma snad ani ne…
Mardoša: Jen si vzpomeň na závěr soustředění, jak jsi tam chodil, hehehe…
Bublajs: Mám občas pochybnosti o tom, co děláme. Tahle situace nastala, když jsme skončili čtrnáctidenní soustředění, kde jsem písničky na novou desku poslouchal pořád dokolečka. Najednou jsem měl pocit, že nejsou dobré.
* LN Že nejsou dost dobré?
Bublajs: Že nejsou vůbec dobré. Že je to úplný brak. Chvilku jsem z toho měl depky, ale pak se to změnilo. Důležitý byl odpočinek, po čtrnácti dnech jsem se do toho znovu začal vpravovat. Postupně jsem nabyl dojmu, že by to vlastně mohla být docela dobrá deska. Jak se vám vlastně líbí?
* LN Připadá mi generační, oběma vám je třiatřicet. Z písniček je slyšet, že přicházejí děti, už nelaškujete s nějakou profesí, ale považujete ji za svoji. Taky je to klukovská deska, oproti předchozímu Nanoalbu, kde měly dvě holky vlastně svoje role v příběhu. Proto od vás před natáčením odešla zpěvačka Klára Nemravová?
Bublajs: Oznámila nám to, když už jsme měli většinu písniček hotových, v demoverzích, takže se daly pustit. Určitě bychom tam nějaká místa pro její hlas objevili, podobně jako na předchozích deskách. Dali jsme si schůzku, aby nám řekla, která písnička se jí líbí a chce si do ní něco vymyslet. Ale ona nás předběhla tím, že nám oznámila, že končí. Je pravda, že ta deska je taková uceleně klukovská. Tak je to nakonec asi v pořádku.
* LN Mardoša jezdí Citroënem 2CV přezdívaným Kachna, který se dostal i do vašich klipů, zatímco Milan si vybral starší volvo. Tahle automobilová typologie se trochu promítá i do vašich rolí v kapele, komik Mardoša vedle razantního bubeníka…
Bublajs: Je pravda, že v těchhle věcech dám hodně na estetický dojem a to auto jsem si už dávno vyhlídl. Necítím se v něm nepatřičně. Ale moje žena Klárka má ještě Austina Mini Morrise, ten je ještě legračnější než Kachna, a taky se v něm cítím dobře.
Mardoša: To je snad jediné auto, vedle kterého vypadá Kachna robustně. Ale „kachnaři“ o svých autech říkají, že to není jen auto, ale způsob života. Je tedy pravda, že nejím kachny. V „kachna klubu“ se o tom moc nemluví, ale nedělá se to. Jíst kamaráda.
* LN Z desky na první poslech vyčnívá písnička Vítací věnovaná dětem, které se teprve mají narodit. Text psal Mardoša, ale ten přece na rozdíl od Milana nebo producenta nahrávek Tata Bojs Dušana Neuwertha děti ještě nemá…
Mardoša: Nemám. Ani mě nenapadlo, že by byla o nějakém konkrétním dítěti, ale když to tak kolem bují, tak to vnímám… O Velikonocích jezdíme všichni na naši chalupu do Deštné a teď je to najednou taková poloviční školka.
Bublajs: Je dobře, že to napsal on, má na to jiný pohled. Kdybych tu písničku napsal já nebo Dušan, kteří jsme tím už tolik zasažení, mohlo by hrozit, že to bude moc zatěžkané. Od narození Evelíny se mi proměnila psychika, spousta věcí mě víc než dřív dojímá. Mardoša to pojal spíš jako pozorovatel…
Mardoša: Já tomu fandím, mně se to prostě líbí.
* LN Je pravda, že „vyjděte už z mám směrem k nám“ může napsat jedině pozorovatel, který se umí vcítit.
Mardoša: Všichni říkají, že úplně vcítit se do toho nejde. Ale já si s těmi dětmi rád hraju...
* LN Taky jste, Mardošo, jako jeden z prvních muzikantů u nás fotil z pódia vlastní publikum. Na to téma jste napsal text Splasklé vzpomínky, kde říkáte, že fotka je „mrazicí box paměti“…
Mardoša: Fotky si vedu vlastně jako obrazový deník. V době, kdy fotí všichni všechno, je ta písnička spíš úvaha nad tím, jestli toho není už moc. A jaký to má vůbec smysl.
* LN Viděl jsem, jak si otcové točí porod na video. Vy jste Milane něco podobného podnikl?
Bublajs: Ani jsem nefotil. Tohle zaznamenávání klíčových okamžiků vlastně nemám moc rád, to bych si připadal trochu jako idiot.
Mardoša: Ale Bublajs si zas nahrál operaci ledvinového kamene na minidisk, zvukově…
Bublajs: Jenomže to jsem měl jako koncept, protože jsem ten zvuk zasadil do jedné své instalace, ale to s tím, myslím, nesouvisí. V té porodnici mi přijde, že bych sám sebe ochudil o zážitek, protože bych byl v pozici nějakého kameramana nebo fotografa, už ne v pozici otce. Spíš jsem si ten zážitek chtěl uchovat v paměti.
* LN Navíc fotograf má pocit, že zaznamenává realitu, ale lidi se před objektivem chovají jinak, takže to ani realita není, nebo ano?
Mardoša: Jde o to, jak rychle tasí. Snažím se fotit co nejrychleji, dokud je to co nejpřirozenější. Záleží, jak dobře mám nabité baterky. Video jsem si už tolik neoblíbil, k tomu už není potřeba tolik fantazie. Ovšem nedávno nám někdo přinesl naše video z opravdu undergroundové akce někdy z roku 1989 a to je potom zajímavé.
* LN Což mi připomíná písničku, jejíž refrén dal vaší nové desce název. Kluci hrají „na schovku“ a jeden z nich zůstane celých dlouhých dvacet let na stromě. Kde je podle vás hranice mezi návraty do dětství jako samolibosti nebo dokonce citového kýče a údivu nad světem, který nám nezevšedněl?
Bublajs: Brali jsme to jako jedno z témat. Už na začátku jsem si představoval Monty Pythony, jak by tu oddechovou až punkovou náladu písničky dokázali klipově ztvárnit. Text psal Mardoša – není to zrovna případ téhle písně, ale v souvislosti s dětstvím je pravda, že na desce je určitá melancholičtější nota vzpomínání.
* LN Jste relativně mladí, ale Tata Bojs hrají skoro dvacet let. V čem je pro vás, ve srovnání s dětstvím, dnešní fungování kapely jiné?
Bublajs: Začátky byly bezstarostnější, míň jsme nad věcmi přemýšleli, víc to tryskalo. Teď to všechno chceme víc dotáhnout, udržet tu pomyslnou laťku. Původně jsem si přál, aby nová deska byla „vytrysknutá“, ale nakonec jsme se znovu začali zaobírat detaily. Myslel jsem si, že po Nanoalbu, které bylo „vymazlené“, uděláme syrovější věc a ještě větší návrat ke starým Tata Bojs. On tam je, ale spíš jsme zůstali nakročení na stejném schodě.
* LN O minulém Nanoalbu se mluví většinou rozpačitě, jako o úkroku stranou. Ale ta deska jako příběh nebo film byla zábavná svými vypravěčskými ambicemi, navíc Virtuální duet je ideální popový song…
Mardoša: Taky jsme si to mysleli…Bublajs:…ale rádia ho úplně odzívala. Mardoša: Teď jsem četl, že dělat koncepční alba je dnes skoro nějaká mánie. Ale je pravda, že v té době jich moc nebylo, my jsme to spíš dělali s tím, že je to úplně z módy. Že tenhle formát měl vrchol v 70. letech. Možná tu novou vlnu odstartovali Green Day s deskou Američan Idiot. Dušan Neuwerth má takovou teorii, že Nanoalbum bude jednou ještě doceněné, už jen proto, jaký krkolomný cíl jsme si vytyčili a nějakým způsobem ho dosáhli, ať už to dopadlo jakkoliv.
* LN Na nové desce ovšem nehrajete cizí, vymyšlený příběh, ale sami sebe, to je možná ten největší rozdíl…
Bublajs: Minule to bylo jednodušší v tom, že jsme smutnou pasáž prostě vymysleli, zatímco převládající pocit z nové desky jsem dostal teprve tehdy, když jsme písničky poskládali dohromady. Celou dobu jsme měli pocit, že děláme odlehčenou a veselou desku. A překvapilo nás, že první reakce byly: „Člověče, je to takový melancholický.“
* LN Vy jste prý písničkám podle nálad přiřazovali barvy…
Bublajs: Chtěli jsme, aby v jejich pořadí byly vyvážené nálady, takže jsme každé dali barvu podle toho, jak na nás působila… Mardoša:…aby nebyly tři zelené za sebou nebo tak.
* LN Zelená je ekologická?
Mardoša: Ano, byly tam dvě zelené, ekologické, potom dva love-songy, růžové, černé dvě depky a potom modré, zasněnější.
* LN Modrá je určitě Nedám si, díky – ale ta je staromládenecká. Jak to k vám pasuje?
Bublajs: Staromládenecká být nemá. Začátek, to „zvykám si na tebe, jako na novej zubní kartáček“, je starý snad osm let, z mého divočejšího období, kdy jsem neměl žádnou pevnou kotvu. Byl jsem po letech překvapený, že mi to přijde stále zajímavé, i když už to není autobiografická písnička, to musím zdůraznit.
* LN Mardošo, vy říkáte, že jste sloupkař na volné noze. Zároveň jste ženatý. Jaké je to živobytí?
Mardoša: Zas takový sloupkař nejsem, ale je fakt, že to je jediné, z čeho jsem v poslední době měl nějaký stálejší příjem. Jednu dobu jsem měl i denní zaměstnání v reklamce, což, kromě toho, že se mnou nebyli úplně spokojení, nebylo tak zlé. Náš kytarista Vláďa je food-stylista a skloubit to s kapelou je časově celkem obtížné. Sloupkaření je ve srovnání s tím daleko jednodušší, ale byly chvíle při nahrávání desky, kdy mě těch pár stovek, co mi za sloupek přišlo, celkem pomohlo.
* LN Vy musíte trávit spoustu času vymýšlením těch slovních hříček v textech…
Mardoša: Jak kdy, někdy je text hotový rychle, Vítací byla hotová hned, ale se Splasklými vzpomínkami jsem se mordoval dlouho. Ale není to tak, že bych napsal text a pak do něj rouboval slovní hříčky. Spíš ty nefunkční vyhazuju.
* LN Tata Bojs působí i po dvaceti letech dost optimisticky a živě. Určitě je o vás zájem na firemních akcích. Ale vy si v takových případech říkáte o milion, je to tak?
Bublajs: Nabídek máme moc, ale kdysi jsme to dvakrát zkusili a neměli jsme s tím nejlepší zkušenost. Říkali jsme si, jak to tedy nejlépe „odpinknout“, a tak náš manažer napíše e-mail: Tata Bojs na takových akcích moc nehrají, a když, tak je jejich cena jeden milion korun. A oni se pak už neozvou. Máme ty písničky až moc rádi na to, abychom je hráli na večírku, kde je nikdo ani pořádně nevnímá.
* LN V úvodní Skladbě Pěšáci zpíváte, že jste „kapela lokálního významu“. S tím jste smířeni?
Bublajs: Je to skutečnost. Tak to je, zazpívali jsme si o tom písničku, která je důležitá v kontextu celé desky, toho, co se na ní potom děje. Uvádí to celé do hezkého světla.
* LN To je přeci známý terapeutický krok pojmenovat, čeho se člověk bojí, a pak už to není tak hrozné…
Mardoša: My navíc vlastně zpíváme, že nás to takhle baví. Prostě si to takhle šinem pěšinou. Zkrátka pěšáci.
