Přibližné opáčko z Kundery. Nový medailon slavného spisovatele si klade velké cíle

Třiapadesátiminutový medailon Milana Kundery, který natočila česko-francouzská režisérka Jarmila Bůžková a v úterý jej odvysílala Česká televize, si v anotaci klade dost velké cíle: „Zatímco jedni jej mají za neprávem odsuzovaného génia, k němuž bychom se měli hrdě hlásit, druzí jej naopak mají za udavače, navrch pak literárního kýčaře. Kdo ale Milan Kundera ve skutečnosti je?“

Dramaticky stylizovaná upoutávka se však pouze pokouší suplovat to, co ve vlastním dokumentu právě chybí: napětí, pluralitu zasvěcených pohledů či objevnost. Kdo čekal, že bude snímek konfrontovat ostře protichůdné názory na spisovatelovo dílo a život, musel být dost zklamaný, ovšem nejen ten: vlastně každý, kdo doufal, že uvidí dokument, který by v nějakém smyslu korespondoval s Kunderovým rozhledem, ironií, jiskrou. Snímek nabídl spíš zásobu slepé munice pro otrocké školní referáty.

Nesnesitelná nepřesnost zkratky

Výhrady ke Kunderovu dílu se de facto smrskly na krotkou a nepříliš chytře působící výtku turecko-britské spisovatelky Elif Shafakové, že Kundera ve svých románech uplatňuje mužský pohled. Filozof Václav Bělohradský ještě podotkl, že je zbytečné a nesprávné, aby velký spisovatel redigoval svůj vlastní odkaz. Z nadějnějších poznámek literárního historika Petra Bílka o tom, jak Kundera ve Francii konstruoval svou minulost, či o tom, proč se pozdní česká vydání Kunderových prací míjejí s kontextem, zůstala jen opuštěná torza.

Kundera to prostě trefil. Ruská válka udělala ze čtyřicet let staré knihy Unesený Západ aktualitu

Nejde samozřejmě o to, že by snad dobrý dokument o Kunderovi musel být protikunderovský. Kvalifikovaný kritický pohled by mu ale jistě prospěl. Odysea ztracených iluzí se nicméně nedopracovala ani k podobě spolehlivého informačního minima o Kunderově životě a práci. Sdělované pravdy oscilují mezi polopatismem a nesrozumitelnou nahodilostí, není ani zřejmé, komu je snímek určen – chvíli se zdá, že lidem nepoznamenaným četbou žádného Kunderova textu, chvíli zkušeným autorovým čtenářům, někdy Francouzům bez znalosti české historie, méně často Čechům.

Vysvětluje se tu, co v české společnosti a kultuře znamenala 60. léta, přičemž z úst česko-švýcarské novinářky a spisovatelky Heleny Kanyar Beckerové zní dost podivná definice: „Co bylo ze všeho nejdůležitější, že z těch komunistů se stali reformní komunisté, a to byla generace, která byla o dvacet let starší než my, a ti přinášeli úžasné věci do kultury.“ Víc než respondentce lze zavádějící význam takové věty vyčítat bezstarostné zkratce, která je kamenem úrazu celého dokumentu.

„Padesátá léta byla děsivá,“ dozvídají se diváci. „V politických procesech řízených z Moskvy byli třídní nepřátelé odsuzováni k nuceným pracím nebo k smrti oběšením. Obžalovaní pronášeli nazpaměť naučená nadiktovaná přiznání.“ K tomu stereotypní ilustrační záběr Slánského – jaký tohle byl třídní nepřítel?

A propos nucené práce, při celkově trýznivé rekapitulaci děje románu Žert překvapil dokument informací, že hlavní hrdina Ludvík (který po známé aféře musel nastoupit na vojnu k pomocným technickým praporům a posléze podepsat tříletou civilní smlouvu na práci v dolech) byl „odsouzen na sedm let nucených prací“.

Neschopnost přesnější zkratky působí ve snímku až jako fatální prokletí a někdy nabývá tragikomických podob: „Když mi v roce 1984 umřela v Brně maminka, byla tím přestřižena poslední nit, která mě ještě vázala k bývalé vlasti,“ cituje snímek Kunderu, na což vzápětí naváže komentář: „A právě v tu chvíli došlo k nečekané události. V roce 1989 padla Berlínská zeď.“ Přičemž pro zvýšení entropie jsou tato slova doprovázena záběry z potlačování demonstrací v 80. letech v Praze, asi aby se zdůraznila „nečekanost“ berlínského dění.

Český spor o Milana Kunderu

Práci s obrazovou složkou dokumentu korunují tragické pokusy o ilustrování pasáží z Kunderových textů jakýmisi polohranými dotáčkami: alespoň tu ale díky nim plasticky vysvítá důvod, proč Kundera tak úzkostlivě zakazuje jakýkoliv převod svých děl do filmové či jakékoli jiné podoby.

Tím zdaleka nejživotnějším v celém snímku jsou (bohužel jen archivní a nepočetné) Kunderovy promluvy. A paradoxně je hlavním sdělením tohoto nevzrušivého a mlhavého dokumentu, neseného v nešikovně blahosklonném tónu, totéž, co by mohl povědět i znatelně lepší film: jedinou cestou, jak Kunderu opravdu poznávat a komunikovat s ním, je číst jeho texty.