Doležal je v české poezii po roce osmdesát devět jistota, samorost, unikát. Píše zvláštní kombinaci zemitosti až syrovosti a jemného, dojemného lyrismu. Roste vždycky z konkrétního, ze jmen, dat, událostí, prostě z fakticity, dokumentu. Zpracovává hlavně moderní československé dějiny, všecky totality, které tady panovaly od druhé republiky po devětaosmdesátý rok, všecky vykloubené režimy, které deformovaly skutečnost lhaním a zanícenými bludy. A pracuje vždycky s konkrétním příběhem, s jedinečným osudem – ať známým, či neznámým, ať obecně sdíleným, anebo privátním.
Bližší je mu vesnice než město, spíš vertikála než horizont. Jakkoli je žánrově všetečný, metodu nemění. Když píše o životě a díle faráře Josefa Toufara (Jako bychom dnes zemřít měli), strůjce „číhošťského zázraku“, kterého přičinliví režimní fízlové umlátili v padesátém roce k smrti, občas básní, kreslí magický obraz. Když píše o své předčasně zemřelé manželce Janě (Jana bude brzy sbírat lipový květ), je nejen elegikem, ale místy i dokumentaristou konkrétních situací, jedinečných chvil.
