Marcus King se narodil v roce 1996 v Greenvillu v Jižní Karolíně, jeho otcem byl místní populární bluesový kytarista a Marcus už od osmi let hrál na kytaru v jeho kapele. Muzikantskou průpravu bral vážně, studoval herní styly bluesmanů, rockerů i countrymanů, proto je jeho projev, ač obecně bývá řazen k bluesrocku, vlastně hodně nad- či mezižánrový.
V roce 2013 zformoval sedmnáctiletý kytarista vlastní The Marcus King Band, který vbrzku zaujal předního amerického muzikanta Warrena Haynese, známého z jižansko-rockových kapel Gov’t Mule a The Allman Brothers, ten mu nabídl pomocnou ruku jako vydavatel na svém labelu i jako producent. Po třech úspěšných albech činnost Bandu Marcus King utlumil (byť jej nikdy nerozpustil) a v roce 2019 vydal sólové album El Dorado, které vzbudilo nejen nadšení na hudební scéně, ale získalo mu také nominaci na cenu Grammy, což je věc, která se v americkém hudebním světě počítá.
Zajímavé je, že nikoli v některé z bluesových kategorií, ale pod hlavičkou americany, tedy jakéhosi úběžníku všech kořenných amerických klasických stylů přetřených současným zvukem. A přesně takové album skutečně bylo, a to i (nebo možná hlavně) díky producentské spolupráci dalšího Kingova velkého „sudiče“ Dana Auerbacha, muzikanta ze slavných The Black Keys a stále proslulejšího producenta i vydavatele s vlastní značkou Easy Eye Sound.
A se stejnou „tiráží“ nyní vychází další sólová deska Marcuse Kinga Young Blood. Šťavnaté album, rockovější než jeho předchůdce, v lecčem možná i temnější. Je nahráno v muzikantském formátu takzvaného power tria, tedy Kingova elektrická kytara, baskytara Nicka Movshona a bicí Chrise St. Hilairea. Syrový a přitom přehledný sound není jako v případě The Marcus King Bandu dobarvován dechy a klávesami, což atak tehdejší kapely poněkud rozostřovalo. Young Blood připomene na mnoha místech třeba staré ZZ Top a podobné kapely, ve kterých základní rytmickou linku obtáčejí kytaristé hustými a dobře vymyšlenými riffy a na správných místech taví přímočará sóla.
Plusem Auerbachovy produkce je nepochybně nejen hodně členitý zvuk kytary, vesměs tak či onak zkreslené, ale v neposlední řadě také držení mladého kytaristy na uzdě – jedenáct písní na 42 minut, to rozhodně nesvědčí o nějakých extrémních exhibicích, ke kterým mají právě bluesrockoví virtuosové sklony. A Kingova sóla jsou stručná, výmluvná, nemají ukázat jen rychlost prstů, ale zejména dobarvují celkový dojem z primárně písničkového alba, na němž jeho protagonista, abychom pro samé vyzdvihování jeho hráčského umění nezapomněli, také výborně zpívá. Zřetelně mladým hlasem (jaký je ve „staré“ muzice vždy vítán), ale s citelným prožitkem a zaujetím. Ostatně sám přiznává, že mnohé z písní jsou inspirovány jeho vlastním životem.
Young Blood každopádně potvrzuje, že Marcus King je jedním z nejnadanějších muzikantů svého druhu a jeho další vývoj bude užitečné sledovat.
