Byť má sedmidílná kniha po světě množství příznivců, s popularitou a hlavně kvalitou Pána prstenů se srovnávat nemůže. S filmem je to zrovna tak. Svět Narnie byl stvořen z velmi podobné materie jako ten tolkienovský: věčného souboje dobra a zla se tu účastní postavy inspirované rytířskými příběhy, řeckou mytologií i fantastická monstra. Narazíme tu ale i na mluvící zvířata či umně zakuklené lekce katechismu. Narnie je totiž určená docela jiné cílové skupině než Pán prstenů.
Dvanáctileté děti, které si užívaly souboje Společenstva se Sarumanovými skřety se stěží spokojí s barevnou vyprávěnkou, v níž má ušlechtilý vůdce podobu mluvícího lva. Na mnohem drsnější a hlavně nápaditější zacházení jsou zvyklí i odchovanci Rowlingové. Divákům Narnie nesmí vadit, že se film mnohem víc než Pánovi prstenů či Potterovi podobá Lvímu králi. Ledové královně či Mrazíkovi. Musí být tedy dostatečně malí, aby dokázali leccos nevidět a film si užili. (Ostatně právě fakt, že děti museli doprovázet do kina i jejich rodiče, se nejspíš podepsal na tom, že se v USA Narnie vyhoupla do čela žebříčku návštěvnosti před King Konga).
Hrdinové Lewisova příběhu - sourozenci Lucie, Edmund, Petr a Zuzana -odjíždějí z bombardovaného Londýna na venkov. Únik z -nudy a strachu jim tu poskytne stará šatní skříň, jíž se dá projít do fantastické země Narnie, kde si děti mohou vybojovat své vlastní vítězství ve válce mnohem spravedlivější, než je ta pozemská. Tenhle rámec dává celé bizarní podívané opodstatnění a zároveň ji řadí mezi příběhy, jež se odehrály jakoby ve snu či fantazii hlavního hrdiny (Alenka v říši divů nebo Čaroděj ze země Oz) - ne náhodou do Narnie jako první vstoupí nejmenší Lucie.
V zasněžené krajině Narnie na děti čeká roztomilý faun Tumnus, dvojice ještě roztomilejších (naštěstí i docela vtipných) mluvících bobrů, či smečka lačných vlků, ale hlavně úkol postavit se do čela vojska a porazit zlou Bílou čarodějnici. Děje se to bohužel hodně rozvlekle (než se děti přesunou „ze skříně“ do Narnie, uplyne tři čtvrtě hodiny, celý film trvá sto čtyřicet minut) a na pohled podezřele lacině. Přitom Narnie rozhodně nepatří k nízkorozpočtovým filmům (přišla na 150 milionů dolarů), ale vinou bezradnosti režiséra Andrewa Adamsona (natočil oba Shreky) působí jako ambiciózní projekt nepříliš movité televize.
Adamson si dokázal vyhrát s detaily (faun si otřepává sníh z kopýtek opravdu rozkošně), ale bitvu natočit prostě neumí. Vyprávění je poslepované z vydařenějších, méně vydařených a docela příšerných scén. Na saních si to přifrčí Santa Claus, aby dětem nadělil zbraně (!) a vlil jim do žil trochu bojové nálady, o půl hodiny později dojde k sebeobětování lva a jeho následnému zmrtvýchvstání, přes citáty z Nového zákona neustále cválají mytologičtí kentauři či bájní jednorožci, vousatí trpaslíci a nestvůrní skřeti.
Souboj dobra a zla vyšumí
Tenhle guláš chutná každou chvíli jinak a hlavně: každé sousto roste v puse. Člověk se postupně zbavuje nadějí, které do filmu za začátku vkládal. Nakonec i souboj dobra a zla vyšumí do ztracena, protože temné síly tu vystupují v poněkud jalovém pojetí (byť je personifikuje uhrančivá Bílá čarodějnice v podání Tildy Swintonové). S ohledem na dětskou duši se tu nezabíjí, pouze proměňuje v kámen. V bitvách už sice regulérně řinčí zbraně, ale jde o souboje ryze bezkrevné. A takový je tak trochu celý film. Narnie může potěšit jen opravdu malé děti nebo zaslepené příznivce Lewisovy předlohy, těm ostatním bude ve filmu mnoho chybět a minimálně stejně tolik přebývat.
***
HODNOCENÍ LN ***
Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (The Chronicles of Narnia: The Lion, The Witch and The Wardrobe)
USA 2005 Scénář: Andrew Adamson, Ann Peacocková, Christopher Marcus, Stehen McFeely Režie: Andrew Adamson Kamera: Donald McAlpine Hrají: Georgie Henleyová, Skandar Keynes, William Moseley, Anna Popplewellová, Tilda Swintonová, James McAvoy a další Distribuce v ČR: Falcon Premiéra: 5. 1. 2006
