Příběhy o filmařích se těší značné popularitě - a během právě završeného oscarového klání na sebe strhly pozornost hned tři: The Artist, Hugo a jeho velký objev a Můj týden s Marilyn. Zatímco první dva zmíněné snímky se zabývaly ranou historií kinematografie, režijní debut Simona Curtise se vrací do 50. let.
Film, který vstoupil do českých kin minulý čtvrtek, se inspiroval skutečným setkáním dvou filmových legend: Marilyn Monroe a Laurence Oliviera. Došlo k němu při natáčení britské romantické komedie Princ a tanečnice (1956), která měla naplnit ambice obou hvězd: hollywoodská star Monroe chtěla dokázat i Evropě, že je dobrou herečkou, zatímco renomovaný shakespearovský herec a režisér Olivier hledal ve spojení se sexuální ikonou cestu k hvězdné popularitě.
Nic nového pod sluncem
Značně nicotná žánrovka Princ a tanečnice jejich očekávání nenaplnila, vstoupila nicméně do historie právě díky svému bouřlivému natáčení. V jejích roztomile kýčovitých, statických obrazech ovšem nevystopujete nenávist stárnoucího Olivera-režiséra k jeho nedochvilné, vrtošivé hvězdě. A nepostřehnete ani tehdejší těžce rozvrácenou psychickou kondici Marilyn Monroe.
Můj týden s Marilyn nicméně mohl nakouknout za kulisy a vyprávět o zápase populárních ikon, které se zrovna cítily být v oslabení ve vztahu ke své kariéře i soukromému životu. Nepustil se však do rozkrývání nových faktů nebo do polemiky o zakonzervovaných obrazech hlavních protagonistů. Zvolil jinou cestu, pohodlnější pro většinového diváka: Olivierovi i Marilyn Monroe ponechal jejich základní historické charakteristiky a coby hrdinu si zvolil docela jinou postavu.
Prostředníkem mezi současným divákem a dvojicí ikon je postava širší veřejnosti neznámá: příští filmař Colin Clark, tehdy třiadvacetiletý absolvent Oxfordu a Olivierův třetí asistent. Můj týden s Marilyn se tak neopírá o příběh o vzájemném zklamání a nepochopení slavných protagonistů, ale o dvojitou iniciační romanci: Colinovi v podání Eddie Redmayna poskytuje postava Oliviera profesní zasvěcení, postava Monroe pak zasvěcení citové.
Skutečnost není zábavná
Autoři filmu se opírají o dva Clarkovy pamětnické texty, vydané v 90. letech. S realitou, kterou zprostředkovávají a která se rýsuje i při konfrontaci životopisů všech zúčastněných, ovšem Curtis se scenáristou Adrianem Hodgesem pracují jen volně. Okouzlení, jež filmový Clark cítí k „nedotknutelné“ hvězdě, nám komplikuje fakt, že mladík byl gay. A jeho týdenní únik z natáčení, strávený cukrováním a romantickou potulkou s hlavní představitelkou, odpovídá v realitě několika dnům, kdy Marilyn Monroe nefilmovala kvůli nemoci.
My Week with MarilynUSA / Velká Británie 2011 |
Skutečnosti naopak odpovídá zjednodušený, ale trefný popis střetu klasického britského divadelního herectví (reprezentovaného Olivierem a jeho kolegy) s tehdy progresivní vciťovací metodou amerického Actors Studia, již se pokoušela používat Monroe (a již slavný sir Laurence z duše nesnášel). A faktem zůstává i to, že kouzlo, kterým Marilyn vládla na plátně, se nakonec vždycky vymklo všem existujícím metodám.
V samotném snímku však najdeme docela jiné druhy herectví. Talentované Michelle Williamsové v hlavní ženské roli totiž není dovoleno dostat se dál než za obdivuhodně věrnou imitaci. Kenneth Branagh pak svého Oliviera modeluje s hlubokým pochopením i se sarkasmem. Není divu: vyrovnává si totiž osobní účty s ikonou, s níž byl jako shakespearovský divadelník a filmař dlouho srovnáván. Přinejmenším kvůli hlavním představitelům se tedy vyplatí s Mým týdnem s Marilyn strávit 99 minut v kině.
