V průběhu roku 2023 se s picassovskými výstavami můžeme setkat namátkou v Neapoli, Antibes, Malaze, Madridu či New Yorku. Ta pařížská je ale speciální ve dvou ohledech. Za prvé se koná v instituci, jež se může pochlubit vůbec největší světovou sbírkou Picassových děl. Uvádí, že ochraňuje jeho 297 maleb, 368 trojrozměrných objektů a také malířův osobní archiv čítající přes dvě stě tisíc položek.
Zajímavé je, a tím se dostáváme ke druhé pozoruhodnosti, že nemá stálou expozici, nýbrž ze svého fondu vybírá materiál pro samostatné dočasné výstavy. Ta nynější nese název Sbírka v novém světle a potrvá do 27. srpna. Rozhodně stojí za to ji při prázdninových cestách navštívit, ostatně už samotné umístění Picassova muzea je unikátní. Nachází se v paláci Hôtel Salé uprostřed starobylé čtvrti Le Marais, jen kousíček od nejstaršího pařížského náměstí Place des Vosges. A jeho návštěvu lze spojit třeba s prohlídkou slavného Centre Pompidou, je to opravdu co by kamenem dohodil.
„Nepochopitelný“ klasik
Ono nové světlo vepsané v názvu výstavy vnesl do výběru z muzejní sbírky anglický designér sir Paul Smith. Muž, který slaví úspěchy zejména na poli módy a sám přiznává, že není výtvarným odborníkem, jen vášnivým milovníkem a obdivovatelem umění. Ale není třeba se obávat, Smith rozhodně neudělal z Picassa nový módní výstřelek a jím pojatá výstava není v žádném případě kýč. To by patrně ani dvě jeho odborné spolupracovnice, ředitelka Picassova muzea Cécile Debrayová a místní kurátorka Joanne Snrechová ani nedopustily.
Smithovou snahou bylo „pokusit se spontánním a instinktivním přístupem přiblížit Picassa současnosti v naději, že zaujme i mladou generaci“. A jeho pojetí Pabla Picassa je opravdu úplně jiné, než na jaké výstavy jsme zvyklí nejen od nás, ale třeba i z další Mekky evropského uměleckého výstavnictví, Vídně. Ve Smithově pojetí se krásně snoubí britský nadhled, místy dokonce vtip, a francouzský šmrnc. Evidentní úcta k objektu, ale také současná potřeba vnést trochu moderního pohledu na klasika. Byť klasika, jehož dílo dodnes u spousty lidí budí kontroverze pro „nepochopitelnost“.
Bez chronologie
Neortodoxnost Smithova pohledu je patrná už od zhlédnutí „loga“ celé výstavy. Není jím totiž žádný slavný obraz, jak to obvykle bývá, nýbrž Picassův objekt Býčí hlava z roku 1942, sestávající ze sedla a řídítek bicyklu, vlastně až dadaistická „asambláž“, pro Picassa vlastně dost netypická. Ta je také prvním exponátem, který návštěvníka vítá v první místnosti muzea – a na protější stěnu Smith nainstaloval šestnáct podobně pojatých „hlav býků“ z moderních kol.
Smithova expozice se také povětšinou vzpírá chronologii Picassova díla. Místnosti muzea jsou věnovány buď výtvarnému stylu, technice, nebo, a to nejčastěji, tématu. Byť často svázanému s konkrétním obdobím, ovšem nikdy v kontinuální časové návaznosti.
CÉLEBRATION PICASSO Musée Picasso, Paříž, do 27. 8. |
Zásadní charakteristikou Smithova přístupu je nezahlcenost, nemá potřebu návštěvníka v půli výstavy udolat množstvím viděných exponátů tak, že druhou polovinu už prostě nemůže vnímat – jak se na podobně velkých výstavách často stává. Pracuje s citem pro detail a zároveň jeho umístěním v kontextu celého sálu, pak totiž každé vystavené dílo dostane šanci lépe vyniknout. Nejtypičtějším příkladem je sál věnovaný Picassovým slavným keramickým talířům. Jsou jich plné stěny, po celé šířce odshora dolů.
Všechny ale čistě bílé, jako by byly právě vytažené z pece. Jen dvanáct z nich, uspořádaných do pravidelného obrazce, je v průčelí místnosti od Picassa výtvarně zpracovaných. A stejně tak třeba v části věnované malířovu vztahu k divadlu a lásce ke „komediantství“ typu commedie dell’arte: na celé jedné stěně visí jediný velký, zato slavný obraz jeho syna Paula v převleku Harlekýna. A stejným žluto-modrým kosočtverečným vzorem, jaký má Paul na svém kostýmu, je vymalována celá stěna.
Desítky triček u stropu
Svůj prostor ve Smithově vizi samozřejmě dostala i ta nejslavnější tvůrčí období Pabla Picassa a jeho proslulá témata. Kubismus, „modré období“, klasicistický přístup k malbě a kresbě. A také pochopitelně korida (s dominantní sérií kreseb k toreadorské příručce z 18. století) a protiválečná díla. Zde snad jednou jedinkrát Paul Smith poněkud propadl módnímu „narativu“, když do místnosti instaloval také dílo současné afroamerické výtvarnice Mickalene Thomasové poněkud naivně ilustrující kampaň Black Lives Matter.
Umělkyni prý inspirovala Picassova Guernica, nicméně podstata obou děl (o jejich působivosti nemluvě) se nezdá příliš souměřitelná. Z těchto občasných „komentativních“ intervencí současného umění do picassovského světa je mnohem zajímavější příspěvek původem nigerijské malířky Obi Okigbo Vzpomínky na krajinu mého dětství, doplněný rituálními africkými maskami. Je umístěn v místnosti nazvané Imaginární cesty, věnované ohlasům exotiky na Picassovu tvorbu.
Některá z témat jsou, alespoň pro člověka, který není na tvorbu Pabla Picassa kovaný odborník, vysloveně objevná. Za všechna stojí za připomenutí sál věnovaný studiím k jednomu z jeho nejslavnějších obrazů Avignonské slečny z roku 1907 (originál je v newyorském Muzeu moderního umění) anebo malířovým reflexím Snídaně v trávě Édouarda Maneta, jednoho z nejslavnějších a ve své době skandálních obrazů 19. století.
Picasso byl tímto dílem z roku 1863 fascinován a na přelomu 50. a 60. let namaloval celkem sedmadvacet obrazů a vytvořil ke dvěma stům kreseb a grafik s touto tematikou. Na výstavě jich visí – na příznačně trávově zelených stěnách – jen zlomek, ale jedná se o jeden z nejzajímavějších sálů výstavy.
Zbývají pak ještě místnosti, ve kterých se Paul Smith designérsky vysloveně „vyřádil“, samozřejmě v nejlepším slova smyslu. Třeba tam, kde demonstruje Picassovu zálibu v pruzích a kde analogicky k vystaveným obrazům (mj. slavný portrét jeho partnerky Dory Maarové) vymaloval všechny stěny různobarevnými proužky; místnost, ve které prezentuje malířovo kratochvilné dotváření fotografií z časopisu Vogue a kde vytapetoval všechny stěny titulními stránkami právě tohoto magazínu; anebo třeba místnost věnovaná zobrazování malířovy záliby v nošení pruhovaných „námořnických“ triček – tam jich několik desítek pověsil ke stropu.
Bylo řečeno, že Smith téměř rezignoval na chronologii. Toto pravidlo potvrzuje výjimka ve finále výstavy – uzavírá ji zřejmě poslední Picassovo dílo, autoportrét Mladý malíř z roku 1972, tedy rok před smrtí. Pro malířův rukopis, ať už z kteréhokoli období, je zcela netypický – jednoduchá, jakoby dětská kresba na bílém podkladě, jen tak narychlo načrtnutá, ale ve tváři nesoucí zajímavý výraz, lehce ironický, „vědoucí“ úsměv... divák nemůže nepomyslet na asi nejslavnější dílo visící v pařížských galeriích, Monu Lisu...
Paul Smith skutečně představil Picassa v novém světle. Kontext, v němž jeho díla ukazuje, je neuvěřitelně hravý, moderní, a přitom ani náznakem prvoplánový.
