Michael Rittstein (58) pojal setkání neformálně. Oblečen v zacákaném černém tričku a zacákaných tmavých montérkách mi právě ve svém panelákovém ateliéru na pražském sídlišti vaří kafe do hrnku flekatého od tempery. A já ho zatím nenápadně pozoruju. Pan docent má v levém uchu náušnici, z rukávků mu koukají mohutné bicepsy (kdysi závodně plaval), na tom pravém se skví barevné tetování. Kolem zápěstí sada řetězů. Jeho pracovní brýle vypadají jako surrealistický artefakt: přišly o nožičku, za Mistrovým uchem teď drží pomocí růžové smyčky. Na schodech byl sice typický panelákový odér, ale tady to voní terpentýnem. „Zatáhnu břicho. Kdyby žena viděla tu vanu, nedá mi najíst,“ žertuje vedoucí ateliéru malby AVU při focení. Jeho retrospektivní výstavu s názvem Vlhkou stopou můžete právě vidět v Národní galerii.
LN O vašich obrazech se říká, že je to „panelákový expresionismus“. Britského expresionistu Francise Bacona vzrušovaly fotky z jatek, syrové maso. Taky řekl, že mu pití pomáhá být svobodnější. Máte podobnou zkušenost?
To pití docela chápu, protože skutečnost je někdy dost ostrá a pitím se trošku rozostří její kontury. Zároveň se prolomíte do takové té hladiny alfa rychleji, jste odvážnější. Ale já se pití docela bojím, protože jste pak ve vleku omámení.
LN Jsou promile na obraze vidět?
Při práci nepiju nikdy. Ani do obrazu nesahám, když přijdu z piva. Já bych řek’, že už jsem se narodil tak s pěti pivy, co se týče temperamentu, už takhle si vymýšlím dost. Proto taky chodím tak rád plavat, abych se nějakým způsobem zklidnil.
LN Když vidím vaše obrazy, napadne mě: Vy tohle zažíváte?
Téměř všechno. I když obraz není přepis skutečnosti. Jsou tam zážitky, vaše fantazie, napovídá vám i historie malířství, spřízněné tendence. Já vlastně ale ani nevím, co to fantazie je. Za ta léta na to mám zkrátka systém. Prostě si kráčím po městě, jezdím ve veřejných prostředcích a občas se objeví věc, která mě podvědomě upoutá. Tak vytáhnu bloček a zaznamenám si ji. Kdekoli. Klidně zastavím na ulici a kreslím. Jsou období, kdy to dělám třeba desetkrát denně. Moje žena tvrdí, že je to posedlost. Mám metráky skic, takhle to vypadá. (otevírá skříň plnou složek s kresbami) Tohle je za tři roky.
LN Poznává se rodina ve vašich obrazech? Protestuje někdy?
Veškeré ty moje panelákové věci se opravdu odehrály v paneláku, kde jsme bydleli. Pracoval jsem s tím, co jsem měl nejblíž, a rodina v tom docela slušně hraje. Třeba obraz Rodina po chřipce, který teď uvádí mou výstavu v Národní galerii, byl inspirován opravdu tím, že jsme všichni měli chřipku. A protože jsme měli malý byt, museli jsme si dát matrace na zem, tam si lehnout a kašlat. A ten, co zrovna kašlal nejmíň, šel nakoupit jídlo. Ale já nemaluju tak popisně, aby byla rodina poznat.
LN Je pravda, že tančíte u svých obrazů?
Ne vždycky. Ale když dělám podmalbu, která je tělesná, tak tam se musíte dostat do rauše. Prostě to cítíte přes tělo, to už není úplně vědomé. Jako u sportovců. Radek Štěpánek jednou řekl: „Nedostal jsem se do transu, neměl jsem dobrej úder.“ Když se nedostanu do transu, nemaluje se mi dobře. Takže já si ty stavy i navozuju. V létě na venkově, na chalupě v Brnířově, vstanu brzo, hned si pouštím nějakou muziku, pomalu kolem toho lítám, takový zahřívací kolečko, až se uvedu do správnýho stavu. Někdy se u toho i povzbudím několika výkřiky. Obraz má totiž dvě složky: Racionální, teda to, co na něm je. A pak podvědomou, což je rukopis malíře. Ten nepotřebuje tlumočení, promluví k Japonci jako k Čechovi. Já před časem dělal performanci na evropském sjezdu psychiatrů v Madridu na téma Věda a umění. Tři a půl hodiny jsem před zraky 3700 psychiatrů dělal velikánský obraz, peloton cyklistů, který jel od zrození do smrti. Přenášelo se to na velké plátno. A já si uvědomil, že jsou tam vědci všech národností a všichni tomu, právě přes ten rukopis, rozumějí.
LN Jak se vám malovalo, když vám 3700 psychiatrů koukalo do ruky?
Bylo zvláštní, jak jsem se druhý den cítil vyčerpaný, měl jsem namožené svaly v celém těle, i ty nejdrobnější. Ale na tom pódiu, když se mi podařilo dostat se do správného stavu, už mi to bylo jedno. Už jsem psychiatry moc nevnímal, jen tu jejich obrovskou energii. To opravdu existuje. Je to jako u rockových hvězd. Já si dokonce chtěl tady v Praze udělat nějakou repliku, protože ten obraz skončil ve Štrasburku, ale bez energie těch lidí se mi to nepodařilo.
LN Jakou muziku při práci posloucháte?
Hlavně rock. Mám to rád, otvírá mi to prostor. Poslouchám i ambientní hudbu, to je spíš taková meditativnější, ale když potřebuju trošičku zafrajeřit, pustím si jižanskej rock.
LN Máte k tomu i nějakou filozofii?
Jediná moje filozofie je zvědavost. A základní požadavek – nenudit se. 
LN V šedesátých letech několik českých výtvarníků pod dohledem lékařů experimentovalo s LSD. Váš svět je tak groteskně zdeformovaný, že člověka napadne – nezkusil jste někdy nějakou drogu?
Tenkrát, v roce ’69, to jsem byl v druhým ročníku na Akademii, mi to taky nabízeli. Ale já tam nešel. Já nikdy neměl chuť zkusit drogy. Já ani nekouřím, čili jsem si ani marjánku nikdy nedal, i když to kolem mě čoudí furt. Vysloveně se pohybuju v prostředí, kde se pořád čadí.
LN Myslíte na Akademii výtvarných umění?
Tak... mladý kouřej, co si budem povídat. Taky chodím do různých kiosků a klubíků. Já netvrdím, že jsem tak zásadovej. Měl jsem období, kdy jsem se napil častějc a víc, teď už mě to nebaví skoro vůbec. Možná se drog podvědomě bojím. Pro mě věc, která je zprostředkovaná chemií, nemá moc velký význam.
LN Ale když si člověk řekne: teď budu dělat umění, většinou to nefunguje. Nebojíte se, že vás jednou před prázdným plátnem nic nenapadne?
Z plátna strach nemám, když si ho připravuju, už se ani nemůžu dočkat, až na něm budu dělat. Mám strach jenom ze sebe. Z těch různých existenciálních pochybností, které přicházejí, když vám začne ubývat budoucnosti a přibývat minulosti. Právě na té své retrospektivní výstavě jsem si teď uvědomil, že je sice dobrý, když uděláte takhle velkou výstavu, ale zároveň že ten čas mýho života už je pryč. Je jen trošku zastavený v těch obrazech.
LN Každý malíř musí vyřešit zásadní problém: Jak zaujmout ve světě plném jiných malířů a neuříznout si při tom zrovna ucho. Chcíplým koněm pod svatým Václavem? Exkrementy v galerii? Fingovaným atomovým hřibem?
No hlavně takzvaných vizuálních umělců jsou už dneska úplný davy. Na to, jak zaujmout, ale recept není. I když na UMPRUM teď dokonce otevřeli obor Marketing výtvarného umění. Úplně bizarní. Už jen používání těch válečných termínů, ty různý strategie a taktiky. Kdo chce, ať to má, ale pro mě je to protipól tvůrčí svobody. Já netvrdím, že malíř musí být nějaký rozevlátý blázen, který má hlad. Ale nedovedu si představit, že bych na škole hledal, jak se vůbec dostat k svýmu osudu, a mezitím studoval marketing, tedy jakým způsobem budu sám sebe prodávat, což je dneska běžné. Já myslím, že malíř to hlavně nesmí uspěchat. Protože ta známost, ta schopnost zaujmout, se skládá z drobečků: tady výstavička, tamhle výstavička, zpětná vazba vám vymezuje prostor. Je to běh na dlouhou trať.
LN Zmínil jste válečnickou terminologii. Ale není umění ve skutečnosti opravdu tvrdý boj o přežití, ať se tváří seberomantičtěji?
Všecko je přírodní výběr, ale nemusíme tomu takhle hnusně říkat, ne? Už jen ke mně (ateliér malířství AVU v Praze) se hlásí tak sedmdesát žáků – a beru dva. Z výtvarných škol vyjde ročně dvě stě padesát lidí. Ale místo je tu jen pro špičku generace, což je tak patnáct lidí. Takže když už podstoupíme tenhle výběr, proč se ještě otravovat s nějakou strategií? To sem natlačila komerce. A když potom vyjedete ven, vidíte, že některým umělcům, kterých si člověk váží, galerijní strategie sice dopomohla k horentním cenám, ale natolik naředila jejich výraz, že se vlastně už na nich prodává jen takové to nike, to adidas, ta značka.
LN Jenže máloco je tak relativní jako ceny obrazů. A značka, autorovo jméno, přece hraje zásadní roli.
Jistě. Ale řekl bych, že nejdůležitější roli hraje tvůrčí vývoj toho člověka. Na škole hodně studentů dělá docela slušný obrazy. A mě se občas někdo ptá: „Můžete mi doporučit nějaký studentský obraz? A kolik by asi tak stál?“ Já říkám: „Všichni studenti jsou talentovaní, blbé neberu.“ Ale doporučit vám nikoho nemůžu, protože ten obraz bude mít cenu, jedině když ten student na sobě bude dalších třicet let makat. Myslíte, že by někoho dnes zajímaly obrazy, které jsem dělal na škole, kdybych neměl výstavu v Národní galerii?
LN Jak se vlastně stanovuje cena obrazu? Karel Nepraš mi kdysi řekl: „Prostě něco plácnu...“
To už dneska neplatí. Já si ceny nedělám, cenu obrazů dělají aukce. Když si někdo v ateliéru řekne, že jeho obraz stojí 200 tisíc korun, a jeden za tu cenu dokonce prodá, to ještě vůbec neznamená, že má obrazy v hodnotě 200 tisíc. Obraz má cenu, až když ho prodá ten, co si ho od vás koupil. To je jeho skutečná cena. Všechno ostatní je blábolení.
LN Dá se u nás malováním uživit?
Tak deset lidí se tu uživí. Já se tím živím celý život. Ale nemám standardní nároky. Nemám auto, neřídím, bydlel jsem v malým panelákovým bytě. Jen na ateliéru trvám. A určitě bych nechtěl mít ateliér doma, protože ta cesta tam a zpátky je pro mě důležitá. My máme normální byt v Záběhlicích, tam vyrostly naše dvě děti. Nemám potřebu mít vilu, ani bych na ni neměl, tady se obrazy neprodávají za takový peníze, abyste mohla mít zámečky, jako mají třeba němečtí umělci. Tam to patří k společenské prestiži. Mně ale panelák náramně vyhovuje, já opravdu žiju ve svých obrazech.
LN Když malujete, myslíte na diváka? Lépe řečeno – na kupce?
To nesmíte. I když podvědomě na něj asi myslím, abych si na něj dal bacha. Já třeba v 70. letech udělal menší figurální obrazy, jako jsou Automilenci nebo Na štangli. A dvacet let ode mě pořád lidi chtějí ty obrazy koupit, protože jim připadají nejtypičtější. Ale jsou jenom dva.
LN Kdybyste jich namydlil tak dvacet...
Ale to bych musel bejt vůl! Kdybych jich namydlil dvacet, věřím tomu, že další obraz by už ode mě nikdo nechtěl. To se vám prostě vymstí. Žádná nová etapa se totiž nelíbí. Když jsem třeba začal dělat krajiny bez figur, půlka lidí tehdy taky říkala: Je v prdeli. Já ale dělal figurálky, protože jsem žil v paneláku a tam byla určitá atmosféra. Pak přišla revoluce. To neznamená, že si lidi dneska nedaj facku v kuchyni. Daj. Ale mě už to tolik nevzrušuje.
LN Existují lidé, kteří vaše obrazy sbírají?
Docela jo a není jich málo. Mám kolekcionáře, kteří se mnou jdou třicet let a doplňují si jednotlivé etapy. I v zahraničí, třeba v Německu.
LN Část roku trávíte na chalupě. Jak vesničani reagují na vaše umění?
Jsou to kamarádi, normálně o tom mluvíme. A když něčemu nerozuměj, vysvětlím jim to. Já maloval venku na dvoře, než jsem si dal dohromady kolnu. A tam každou chvíli někdo vlez’ a kibicoval. Pochopitelně když začínáte a oni vidí, jak teče barva, ten chaos, říkají: „To bych taky uměl.“ No tak to dělej! Vybodni se na traktor, kup si barvy a začni. Řeším to i tak, že jsem jim třeba teď přistavil autobus a zajeli jsme na mou výstavu do Veletržáku, aby to viděli v souvislosti. Já si zase od nich nechám poradit třeba v řezu stromů nebo když něco podělám.
LN Ve vašich obrazech cítím násilí. Je to projev vaší povahy?
Fyzicky násilník určitě nejsem. Mě ale vždycky zajímala animalita člověka. Hranice mezi námi a našimi kolegy-zvířaty, protože já se nepovažuju za nějaký mimořádný druh na zeměkouli. Mě zajímají nestřežené okamžiky, kdy pod civilizační slupkou nalézáte věci, které člověk dělá, aniž ví proč, ale musí je dělat.
LN Souvisí s animalitou vaše tetování? Náušnice v uchu? Nebo je to váš způsob, jak obstát v tomhle světě?
Spíš je to mimikry. Já vysedávám v různých klubech, patřím k téhle společenské vrstvě, k lidem, co mají tetování, náušnici, tyhlety cetky. (ukazuje několik masivních kovových řetězů na svém zápěstí) Přitahují mě motorkářské kluby, i když na motorce nejezdím. Vypadat jako úřada mě prostě nebaví. Moje děti z toho musely mít šok. Když byl náš Miki malinkej, to mu bylo tak pět, dneska je mu pětadvacet, já si jednoho rána stoup’ k zrcadlu, propích’ jsem si ucho a dal si tam náušnici. „Tatínku, co to je?“ plakal Miki. A tatínek stojí v trenkách před zrcadlem a stříká mu krev z ucha, protože to udělal nějak blbě.
LN A funguje to, vaše mimikry?
Já neprozkoumávám, co si o mně kdo myslí. I v těch pivnicích se najdou lidi, kterým to vadí. „Co máš tolik těch krámů na ruce? Nepřekáží ti to při malování?“ Kdyby mi to překáželo, tak to nemám, ne? Nebo zase mám kamarády, který se furt ptaj: „A že nemáš nějakou novou kérku?“ Mě takový věci docela baví.
LN Máte tetování jenom na ruce?
Jo. Tohleto je koupaliště, kam chodím, (předvádí mi potetovaný biceps) a tohle jsou různý věci z cest. Teď už bych ale potřeboval novou kérku, já chodím do Uzi studia, tam mají hoši vystudovanou UMPRUM, udělali by mi to hezky. Určitě bych toho měl víc, ale problém je, že potom nemůžete deset dní do vody. A to bych nevydržel. Jsem vodní maniak. V létě chodím plavat denně, teď v zimě tak dvakrát třikrát v týdnu. A když nejsem dlouho ve vodě, špatně se mi pak dělá. Kdysi jsem plaval i závodně, za školu.
LN Čím je pro vás sport tak důležitý?
Že se v něm člověk rychle odkope. Když ve sportu nejste připraven, jste trapný. A nedá se to okecat. To je docela důležitá věc vědět, že nic není zadarmo.
LN Je pravda, že jste se učil malovat podle sportovních fotek?
Taky. Já dneska nakreslím skoro všechno, co potřebuju. Ale v začátcích, když potřebujete zastavit figuru v pohybu, což je barokní princip, tak k tomu ta sportovní fotka sloužila bezvadně. Takovej letící fotbalovej brankář, toho najdete i na Brandlových obrazech, jenom je tam trochu jinak oblečenej.
LN Vaše groteskní výjevy si lidi za totáče vykládali jako politickou karikaturu. Vidíte jako grotesku i dnešek?
Po revoluci někdo řekl: Rittstein ztratil nepřítele, nebude mít co malovat. Myslíte si, že jsem ho ztratil? Lidi tomu kdysi nevěřili, když jsem maloval, v podstatě z doslechu, násilí v panelákový kuchyni. Dneska je domácí násilí hlavní téma novin a vymýšlejí se na to zákony.
LN Jak byste dneska pojmenoval svého největšího nepřítele?
Mám osobního nepřítele: stáří. Včera jsem si ulomil zub.
LN Poznáte na svých obrazech, že stárnete? Že řídnou kosti, orgány atrofují, mozek sesychá, kůže ztrácí elasticitu?
Poznám. Třeba z toho, že se už bojím dělat ošklivý obrazy. Kolik mladých lidí s chutí maluje lebku jako nějakou exotiku, kolik kapel zpívá o smrti. No a zkuste si nad tou lebkou někde v kostnici zapřemejšlet v šedesáti. Já už bych dneska nenamaloval obraz, jako je Zabijačka. A tenkrát to pro mě byla náramná sranda, že se na tom obraze všichni brodí v krvi, mají v sobě nože. Vzniklo to tak, že jsem jednou v sobotu přepínal ty čtyři televizní programy a na všech se kouřilo z pistole. To si někdy schválně zkuste. Takže jsem si uvědomil, že když se divák neprobrodí krví, nejde si v klidu lehnout. Tyhle primitivní asociace jsem docela rád zpracovával. Ale teď už se radši podívám třeba na film o tučňácích. Jak se k sobě pěkně tulí, když fouká studený vítr. Nedávno jsem zjistil úplně novou věc o tučňácích. Že prý jim šíleně škodí, když nad nimi přeletí nějaký výzkumný letadlo. Víte to? Oni se podívaj nahoru, udělaj takhle, (předvádí mi tučňáka) upadnou na záda a ze zad se už nezvednou. To je přece téma jak bejk. Dokonce i kdyby to nebyla pravda.
