Editor Ladislav Matějka našel, vybral a přepsal listy uložené v Archivu Howarda Gotlieba při bostonské univerzitě. První svazek korespondence Voskovce a Wericha vyšel letos v únoru a zahrnul dopisy z let 1945 až 1962. Druhý díl nabízí dopisy z let
1963 až 1968.
„Je ti jistě známo, že bych dal nevím co za to, abychom byli někde spolu. Je mi smutno na světě! A chtěl bych si popovídat. Potřeboval bych ven, ven, ven! Podívej se na ten stroj. To jsem se s ním hodinu mučil, aby psal. A tak je to se vším, i s lidma. I s lidma,“ napsal Werich Voskovcovi 13. 7. 1964. Byl to jen krátký dopis, Jan Werich oslovuje přítele za oceánem Homo sapiens, sděluje, že Falstaff, kterého mu stále slibovali, se dělat bude. „Je jen otázka, jestli tak, jak chci. Nemám v úmyslu dělat kompromisy, už jsem na to starej. Tak mi nevadí, kdyby se to odložilo o rok. Zatím bych pak dělal, jak bych uznal za dobré.“ Werich děkuje Voskovcovi, že se stará o možnost angažmá v Americe a připomíná, že on se na oplátku o něj tady taky stará, jenže je mu jednat s lidským materiálem: „... a tak to jde pomalu a po česku, dá se říci i jiným slovem: prdelně, bezpáteřně, úlisně, idiotsky atp. Ne, nechme to, to vyřeší historijé jednó, nebo také néé.“
Jan Werich si sice chvílemi „dělá srandu“, ale je to značně nahořklá legrace. Jaká teskná nálada čiší z těch řádků. Prolíná se tu otrávenost s nadějemi, odhodlání i nadhled z vědomí reality. „A proč mi píšeš na adresu národní umělec. Doufám ze srandy, to doufám.“
„Co schází, jsou čtyřicátníci“
Dopisy, jež si v šedesátých letech minulého století posílali Jan Werich, bytem v Praze, s Jiřím Voskovcem, usazeným na Mannhattanu, mají mnoho rovin, jež lze zkoumat. Především svědčí o jejich osobním životě, který ani tady ani tam nebyl pro pisatele jednoduchý. Werich měl potíže s uplatněním a výrazně se začaly projevovat zdravotní problémy, Voskovec pracoval, co mu síly stačily, aby se uživil, a podával o svých uměleckých počinech poctivé zprávy. Oba toužili po kontaktu, oběma byl katalyzátorem reality, v níž jim bylo žít.
Jinou rovinou, pro nás dnes velmi cennou, je styl jejich komunikace. Chytří, vtipní, sarkastičtí, bystří pozorovatelé a skvělí stylisté, ale také originální osobnosti, které, vědomy si možnosti zveřejnit jednou vzájemnou korespondenci (proč by si jinak Jiří Voskovec důsledně pořizoval kopie svých dopisů?), dávaly si zřejmě záležet, aby forma byla vybroušená.
Je radost číst si jejich jazykové hrátky, bohatý slovník, tolik nápaditosti, tak mnoho „vymyšleností“, jimiž Voskovec s Werichem oživovali své listy, jako by samy informace, které si přes moře podávali, nestačily. Samostatnou kapitolou pro badatele jsou oslovení, jimiž se pánové častovali. Je v nich plno citací a humoru, o němž věděli své jen oni dva, leckteré si už současník možná ani nevysvětlí, veskrze jsou však laskavé (například Havlíčku v Brixenu, Jenidlo, Jeniště, Drahý Žakete, Režižére, Chytrej Vopatrnej, Chleboune, Drahý synu Pušky...), většinou vtipné a rozhodně svědčí o silném vzájemném vztahu Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
V neposlední řadě si ze vzájemného psaní těchto zajímavých pánů můžeme udělat obrázek i o době, v níž žili. V Československu se schylovalo k Pražskému jaru (druhý díl korespondence zahrnuje léta 1963 až 1968), bylo tedy o čem psát. Ani ve Spojených státech nebyla politická nuda.
„V této zemi televize oddělala Joe McCartyho za jedno odpoledne - po třech letech lží a podvodů. A takřka o desetiletí později zvolila JFK za presidenta pomocí srovnání těch dvou obličejů v akci, jeho a Nixonova. (...) Ale ono není mezi těmi šašky na vybranou. Hubertus Humphry je trouba taky. Všechny slušný jsme postříleli, tak zbejvaj jen voli a lumpové. Ale mladý se mi líběj. Jsou jedinou nadějí. Jenže jsou moc mladý. Co schází, jsou čtyřicátníci. Ti, co se rodili kolem Vestpocketky. To je dost zdrchaná generace po celém světě. Rodili se do hospodářské krize a co teenagers je švihnul fašismus, komunismus, válka. Dneska je to polámaný a zmatený.“ Zvláštní, kolik bychom z těch slov - Voskovec takhle glosoval situaci v Americe v roce 1968 - mohli podepsat u nás v Česku po čtyřiceti letech!
Tak jako první, i druhý svazek Korespondence V+W je přebohatým zdrojem informací o dvou mimořádných osobnostech naší kultury, o době, v níž ve světě kvasily události, měnily se řády a lidé prožívali časy nadějí a trpkých zklamání. Je z nich také patrno, jak se měnil jejich osobní stav, ať už vinou okolností objektivních nebo třeba postupující nemoci. Jsme svědky také toho, co prožívali nejbližší kolem Wericha a Voskovce. Žít v jejich světle a stínu nemohlo být lehké.
Knihu doplňují méně známé fotografie z působení dvojice V+W a také dopisy manželky Zdenky Werichové, jež posílala Jiřímu Voskovcovi v době, kdy její muž pobýval v nemocnici. Závěrečná část trilogie se zaměří na období do roku 1981. Měla by vyjít v polovině příštího roku.
