Lidovky.cz: Svou poslední knihu jste věnovala příběhům volyňských Čechů, kteří na konci devatenáctého století přesídlovali do carského Ruska, na území dnešní Ukrajiny, za příslibem nových začátků. Je třeba dodat, že je to kniha osobní, část vaší rodiny se na Volyň odstěhovala. Nakolik se rodinná historie do knihy otiskla? Do jaké míry je autobiografická?
Knihu prolíná historie naší rodiny a rodiny Hajných. Všechny příběhy, které jsem tady ztvárnila, jsou autentické. Prababičku Fricovou přivezli rodiče na Volyň jako tříletou. Říkala, že pocházela od Jičína, praděda z otcovy strany ze Žatce. Bohužel jsem už nezjistila předky prababičky Bartošové, protože umřela půl roku před odjezdem do Čech a na Ukrajině se nedochovaly žádné záznamy. Ale podle krkonošského nářečí si myslím, že pocházela ze stejného kraje.
Lidovky.cz: Odcházeli i vaši předci za vidinou lepších podmínek k životu a hospodaření?
Prababička Fricová se vrátila do Československa a umřela, když jsem měla deset let. Pamatuji si z jejího vyprávění, že je na Volyň vyhnala chudoba. Podkrkonoší byl kraj s kamenitými políčky, která málo rodila. Sliby o úrodné půdě, na které je lákali, skončily na vykáceném lese, který si museli vymýtit. Byly to nekonečné měsíce dřiny, než se jim podařilo přeměnit lesní půdu na úrodná pole, než vykopali studnu a postavili si dům. A když se jim konečně začalo dařit, přišla jedna válka, druhá válka, banderovci a sovětský režim s kolchozy a vyvážením bohatých sedláků na Sibiř.