Napoleon Murphy Brock: Zappa předběhl dobu

S Frankem Zappou jste hrál po větší část 70. let – z jaké doby jsou skladby, které uslyšíme v Praze?
Určitě tam budou skladby ze 70. let, ale taky písničky z desky We´re Only In It For Money (Děláme to jen pro peníze, 1968, pozn. red.). Celkově to bude pestré, od šedesátých let až k poslednímu albu, které Frank nahrál, než zemřel.

Hrajete Zappovy věci bez něj samotného, čím se váš koncert liší od revivalových kapel?
Řekl bych, že revivalová kapela se písničky musí naučit. Jako kdybyste zkoušel hrát něco od Beatles nebo Rolling Stones. Odvážím se tvrdit, že Frankova hudba je přeci jen něco jiného. Zappovi synové mají tu filigránsky zkomponovanou hudbu takříkajíc v genech, my ostatní jsme byli u toho, když nám Frank svoji muziku vysvětloval – co přesně která skladba potřebuje a jak má působit.

Jaký byl Zappa kapelník?
Dokázal rozpoznat talentované lidi, kteří by jeho kapelu mohli obohatit. George Duke, Roy Estrada, Ruth Underwoodová, všichni tihle fantastičtí hudebníci se na oplátku od Zappy učili o hudbě přemýšlet nově, stali se součástí jeho hudebního vyjádření.

Zappa si vždy našel prvotřídní muzikanty, ovšem pochybuji, že tak avantgardní tvůrce jim mohl zaplatit tolik, co třeba později dostali jinde. Bylo to rozhodování hrát v Mothers of Invention jednoduché?
Většina Zappových hudebníků považovala jeho věci za natolik unikátní a nadčasové, že snesli trochu nepohodlí a za to mohli psát hudební dějiny. Hráli jsme na deskách, které budou i za mnoho let znít svěže a objevně. Věděli jsme, že předběhl svou dobu a hrát s ním neznamenalo vydělat si spoustu peněz, ale dali jsme přednost muzikantské ctižádostivosti. Navíc, Zappa si vybíral velmi inteligentní lidi, kteří věděli přesně o co mu jde. Říkali: Jestli nemáš teď, zaplatíš mi příště...

Váš kapelník měl výjimečný smysl pro humor, často označovaný za bizarní či dokonce obscénní. Jak působil na vás?
Rozuměli jsme, co jím chce říct. Často mluvil o věcech, které lidi brali až příliš vážně, provokovala ho tabu, která žádnými nepatřičnými tématy být neměla. Jeho humor ovšem nikdy nebyl necitlivý ani zlý – podle mě byl Zappa spíš satirista a kritik. My v kapele jsme chápali, že takovou legraci Amerika nutně potřebuje. Mluvil o věcech, kterým se lidé tenkrát vyhýbali a přitom o nich bylo třeba diskutovat. V tom smyslu jsou jeho desky tak trochu deníkovými zápisky amerického života, analýzou platnou i za mnoho dalších let.

Někdy se stane, že z člověka, který odešel, vytvoří jeho přátelé modlu. Zmizí veškeré rozpory. Nemohl byste říct alespoň jednu drobnou věc, kterou vás Zappa dovedl rozzlobit?
To máte těžké, žádné z jeho libůstek nebyly pro okolí natolik výstřední či protivné, abych si na ně stěžoval. Samozřejmě, v tom směru to byl normální člověk, jako kdokoliv jiný z kapely. Tam se muzikanti vždycky učí dobře spolu vycházet. Myslím, že důležitější je toto: Buďto se zabýváte nedostatky lidí ve svém okolí, nebo chcete napodobit jejich přednosti. Vždycky jsem měl čas jen na to druhé.