LN Proč jste se rozhodl o Richardu Francisi Burtonovi napsat román?
Znám tuto postavu od svých deseti let. Vyrostl jsem v Keni, a protože on byl prvním Evropanem, který prozkoumal východní Afriku, je pro mě významnou osobností.
LN Richard Burton je vám tedy blízký, nebo jej spíše obdivujete?
Ani jedno, ani druhé. Myslím, že románová postava by neměla být ani příliš blízká, ani příliš vzdálená, ale měla by být něčím fascinující.
LN V úvodu románu píšete, že jste se od skutečné biografie odchýlil. Bylo to proto, že jen popisovat Burtonův život by pro vás i pro čtenáře bylo nudné?
Uměním při rešerších je, že si všechno nastudujete, a pak to zas všechno zapomenete. Protože je to prostě román, takže jsem tomu musel skutečný životní příběh uzpůsobit. Použil jsem Burtona jako výchozí bod, abych mohl psát o tématech, která s ním pak už třeba nemají až tak příliš společného. Myslím, že Sběratel světů není biografický román. Takový román má za úkol na základě jakéhosi znovuvyvolání obrazů zhodnotit určitou historickou postavu, čemuž jsem se já vyhnul. Vždycky když šlo o to, rozhodnout se mezi historickou věrností a literaturou, přiklonil jsem se k literatuře.
LN 19. století bývá často vnímáno jako období puritánské. Jak se jeví vám?
19. století stále určuje náš dnešní pohled na svět, pojmy tehdy stanovené stále platí. Tenkrát vznikla ideologie evropské převahy, aby se tím zdůvodnil stupňující se imperialismus. Burton právě žil v období, kdy se z takovéto otevřené zvědavosti stalo něco rasistického. Takže 19. století, co se týká mimoevropských oblastí, stále neskončilo.
LN Jak jste jako dítě vnímal odchod z Bulharska do Německa a pak zas do Keni?
Samozřejmě se svět ze dne na den obrátil nohama vzhůru, člověk ztratil své prostředí, jazyk... To bylo tak zásadní, že má kontinuální paměť začíná až v šesti letech. V Německu jsme byli uprchlíci, v Keni zas privilegovaná postkoloniální vrstva.
LN Napsal jste o Africe i několik faktografických knih. Co vás k tomu vedlo?
Když jsem se po deseti letech vrátil z Keni do Německa, viděl jsem, že existuje strašně málo informací a pohled Evropanů je také notně zkreslený.
LN Evropané tedy mají o Africe stále spoustu předsudků?
Jenom předsudky. Samozřejmě je to určitá nevraživost a to, o čem jsem už mluvil. Například úplně konkrétně - když jsou nějaké války v Africe, mluví se o sporech kmenů. Když ale byla válka v Jugoslávii, hovořilo se o národech.
LN Je jedním z těchto předsudků také to, že je to v Africe nebezpečné?
Je rozdíl mezi nebezpečím a rizikem a stává se, že to lidé zaměňují. Nebezpečí je subjektivní vnímání, které je živeno předsudky, a riziko je určitá statistická skutečnost, že se něco stane. V této souvislosti jsou Paříž nebo Berlín daleko nebezpečnější než Afrika. Michael Moore třeba srovnal statistiku kriminálních případů v Americe. Když jdete v Americe po ulici, statistická pravděpodobnost, že vás přepadne běloch, je větší, než že to bude černoch. Takže on říká, že když proti němu jde bílý muž, tak raději rychle přejde na druhou stranu ulice.
LN Co píšete nyní?
Bohužel, vždycky je toho víc. Jednou z těch věcí je román, kde se zabývám klimatickými problémy a vyprávím o vědci, který se věnuje tání ledovců.
LN Jak to tedy podle vás s tím oteplováním je?
Je to tak závažné, že to nelze posuzovat subjektivně, je to prostě fakt... Je potřeba pochopit jednu základní skutečnost, všechny vědecké prognózy vycházejí z nějakého kontinuálního vývoje. Ale v klimatu žádná kontinuita neexistuje, dochází totiž k takzvaným „melt-down“ momentům, kdy se vývoj výrazně zrychlí. Proto bývají vědecké expertizy vzhledem k realitě ještě velmi optimistické. Kdo tedy o oteplování pochybuje, je buď zločinec, nebo blázen.
LN Náš prezident o něm pochybuje.
Ano, například on... Prezidenti jsou ovšem z podstaty definice své funkce napůl idioti a napůl blázni.
