Není důvod, abychom znovu četli o tom, jak dcera Stelly Zázvorkové a Miloše Kopeckého spáchala sebevraždu. Není třeba, aby nás kdosi obtěžoval tím, že Míla Myslíková toužila být éterickou bytostí. Není zdaleka zajímavé, kolik a s kým kdo vypil skleniček, ani kdo měl v kterém orgánu nádor. Čím je zajímavé zjištění, že herci jsou taky lidi a že trpí stejnými bolestmi, neřestmi a trápeními jako kdekdo kolem? Byli zajímaví svým talentem, espritem, jiskrou, kterou dokázali vykřesat a předat dál. Byli jedineční, protože uměli to, co průměrný smrtelník nedokáže. Na jejich nemocech, poklescích či tragédiích není nic neobvyklého.
A stojí za zmínku, že ti, kteří přesto o starých známých umělcích znovu a znovu píší (přesněji opisují, leckdy velmi nepřesně a s chybami, co jiní dávno zjistili, řekli a zveřejnili), dávají si velký pozor, aby dotyční byli už nebožtíky. Ti se nemohou bránit. A na jejich případných blízkých autorům rozhodně nezáleží. „Odhalují“ tajemství dávno odhalená a doufají, že se zase najde dost krvelačných čtenářů. Jenže i ty už zklamou. Tak jako Hana Höschlová a František Štibor v čerstvé knize Odhalená tajemství slavných (vyd. Nakladatelství XYZ). Horší než přiznaně bulvární literatura je čtivo, které se vydává za seriózní, ač je ze své podstaty – tedy cílem, formou i adresátem – vpravdě pokleslé. Lze ho poznat i podle průvodních znaků zdánlivě technických: například absence ediční poznámky, citací bez udání zdroje, u textů na pomezí dokumentu neuváděním pramenů...
V knihách tohoto typu se čtenář dočítá vysoce intimní podrobnosti o lidech většinou známých, aniž by měl možnost dozvědět se, komu a za jakých okolností ty detaily ze svého života svěřili.
Všech prohřešků proti solidní formě literárního životopisu se exemplárně dopouštějí autorky „neautorizované zpovědi“ Téma na román, Causa Karel a Vendula z nakladatelství Fany Michaela Remešová a Milada Čechová, které se tváří, že napsaly román života Karla a Venduly Svobodových.
Nerovný pár mají autorky rychle „přečtený“: ona je tou, která – mladá a okouzlená Karlovou osobností – podléhá, přizpůsobuje se, z lásky („strašně ho milovala“ je jedna z nejčetnějších vět knihy) dělá věci, o kterých se jí ani nezdálo, že by jich byla schopná, akceptuje milenky jako přítelkyně i skupinový sex, provozuje „manželství ve třech“, pere se s tím unaveným bohémem, zlomenou ruku kryje zánětem, volá na něj policii, ale vždycky (byť se třese v koutku schoulená) vlastně hrdě vítězí, neodejde, naopak v nesnesitelném vztahu setrvává (nezapomeňme, že jej strašně milovala).
On je tím sice nadaným, pracovitým, bohatým, milujícím (s milenkami u něj jde jen o „podání ruky“, protože Vendulu jedinou má opravdu rád) zvláštním pošetilcem, který ztrácí invenci a postupně asi i potenci (zkraje jej ovšem popisují jako osobnost hypersexuální), bohém, který ztratil jiskru a otravuje mladé ženě život. Kdo by se pak divil, že to tak dopadlo?
Čtenáři je znemožněno posoudit důvěryhodnost zdroje a nemůže vědět, jestli si autor většinu z nich v zájmu větší atraktivity nevymyslel docela. Nelze také zjistit, zda všichni ti obecně známí lidé, již jsou bezohledně a bezostyšně jmenováni, byli alespoň varováni nebo zda dokonce měli možnost k věcem veskrze soukromým se vyjádřit. Od takových knížek je lepší držet se dál.
Další oběti špatných životopisců
Miroslava Besserová: Boris Rösner – Život jako divadlo
Nakladatelství Ikar přispěchalo krátce po smrti herce s knihou, která má představovat celoživotní dialog, jejž herec s autorkou údajně vedl. Ta v pozici rodinné přítelkyně operuje s důvěrnými výroky, ale vše přímo čiší nedůvěryhodností. Kniha je nesmyslně vulgární, uleptaně familiární a zneužívá Rösnerovu otevřenost. 
Deník mezi životem a smrtí I. – III. Domácí encyklopedie Heleny Růžičkové
Ještě za života herečky Heleny Růžičkové vytěžila editorka Marie Formáčková, co šlo. I nyní, dlouho po jejím skonu, vydává v nakladatelství Formát „poslední artefakt Heleny Růžičkové“ čili tři svazky hereččiných deníků v jednom. Po nejrůznějších kuchařkách a vejšplechtech zbylo ještě dost materiálu i na „Domácí encyklopedii Heleny Růžičkové“ i na „Helenu na cestách“.
Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost
Knihu provázela uměle vytvořená pověst edičního činu a na vánočním trhu se před čtyřmi lety skvěle prodávala. Ve skutečnosti šlo o bezcennou kompilaci, doplněnou o dávno známé protokoly z výslechů. Pokud jde o faktografii, autor pouze převyprávěl Mandlové paměti, do kterých zamontoval pasáže ze všech dosud vydaných vzpomínek hereččiných kolegů. Tabášek téměř otrocky přebral Mandlové vyprávění, ale zničil její okouzlující ironii. Ich formu převedl do třetí osoby a zároveň vše posunul do melodramatického stylu červené knihovny.
