NEJ HITY: Jak Jiří Macháček padl za vlast

Dostudovaný právník a nedostudovaný herec zabloudil v myšlenkách z jihoasijského ostrova do evropského vnitrozemí a do časů, kdy tahle krajina byla pod ochranou Třetí říše. Její obyvatelé se právě snažili zbavit se svého vnuceného protektora – v hlavním městě propuklo květnové povstání proti fašistickému tyranovi. Před očima se mu rozeběhl filmový příběh zamilovaného mladíka uprostřed posledních výstřelů na pokraji války; vzduchem už voní mírový šeřík, ale pořád ještě létají kulky.

I hlavní hrdina letí – za tramvají, v níž odjíždí jeho milovaná dívka: „Zaklínám tramvaj / ať ještě zastaví / a ty vystoupíš / na chodník / ozve se křik / jiskry padají,“ stupňuje se drama příběhu. Tak rád by jí ještě jednou řekl, jak moc ji má rád. Třeskne výstřel a: „Chtěl jsem jet s tebou / noční tramvají / ale padám do křoví na šeřík / a vtom ten keř / tebou zavoní...“ Byla hluboká thajská noc, když básník dopsal poslední řádek jednoho ze svých nejvážnějších textů.

Byl spokojený za všechny peníze a stejně tak šťastný. „Okamžitě jsem sáhl po mobilu a zavolal Tomáši Polákovi,“ popisuje Jiří Macháček, který ani na dovolené nezapomínal začít každý hovor zdvořilostní frází: Jak se máš? Hudebník po pravdě odpověděl: „Brodím se po Letné v půlmetrové vrstvě sněhu. A co děláš ty?“ Zpěvák rovněž přiznal barvu: „Jsem opálený a sedím v trenýrkách na terase.“ Skladatel s mobilem u ucha překročil špinavou závěj a zeptal se: „A proč mi voláš?“ Logická otázka, v níž byla cítit lehká výčitka; touží se snad chlubit?! „Chci ti zazpívat naši novou písničku!“

Na souhlas nečekal, stiskl klávesu počítače a do hudebního podkladu začal notovat čerstvý text. Po vyslechnutí nového opusu ze vzdálenosti tisíce mil bylo potřeba zapříst diskuzi nad dílem; dodnes si to litoměřický rodák pamatuje: „Náš telefonát byl poměrně drahý, ale teď už mohu říct, že vložené investice se nakonec vrátily.“

O několik měsíců později byla píseň natočena, dokonce za účasti operního pěvce Josefa Záruby, který závěr skladby umocnil svým sytým basem. Pak už jen stačilo slibně hitovou píseň podepřít pro větší komerční dopad vizuálním ztvárněním. Režie se ujala slovenská dokumentaristka Kamila Vondrová, která černobílý hraný snímek proložila dobovými záběry z května 1945. „Stříhal ho náš trumpeťák, a protože se mu krátce předtím narodilo dítě, tak se s ním v jednom záběru nechal zvěčnit, aniž by to mělo jakoukoliv souvislost s příběhem klipu. Zkrátka taková památka,“ krčí rameny muž, který v tomto příběhu položil život za vlast – zákeřně byl zastřelen dvěma odpornými esesáky; ztvárnili je filmoví režiséři Jan Hřebejk a David Ondříček.

„Přišli na plac, oblékli uniformy, oddělali mě a zase šli domů. Ale musím říct, že se svých hereckých výkonů zhostili výtečně. Nikdy bych nevěřil, že Ondříček umí tak skvěle střílet ze samopalu a Hřebejk natolik brilantně házet granátem!“ chválí herec oba režiséry, v jejichž filmech vytvořil nejednu velkou roli. Jeden nikdy neví...