Předlohou tohoto filmu byly především Motocyklové deníky samotného Guevary, tehdy studenta medicíny. Popisují cestu, která započala v prosinci 1951 a skončila v srpnu 1952. Ernesto se vydal s kamarádem Albertem Granadem, studentem biologie, na motocyklu Norton 500 po Latinské Americe.
Hrdina stupidní doby
Asi v polovině deníků Ernesto poznamenává: „Do jaké míry bylo naše počínání hrdinské, jak poznamenal jeden z četníků, nám unikalo, ale začali jsme mít nikoli bezdůvodné podezření, že správné slovo by spíše mělo souviset s přídavným jménem ,stupidní'.“
Kluci vyrazili z Argentiny nejprve na západ, do Chile. Lidé tam byli pohostinní, a to bylo přesně to, co Ernesto s Albertem potřebovali... Nějaký ten nocleh a pečené maso a káva. Motorka ale po cestě hodně zkusila a co chvíli ji museli opravovat.
Cesta, v níž později už pokračovali bez motorky, jež se nadobro poroučela, vedla dále do Peru, Kolumbie, Venezuely a také Spojených států Amerických, kam už ale odletěl pouze Ernesto. Pohostinnost Chilanů se však už neopakovala, a tak Ernesto a Alberto museli cestovat načerno lodí, využívat pohostinství policejních stanic a nemocnic, při placení za dopravu se stále domáhat slevy a občas se nechat najmout coby hrající fotbaloví trenéři (budoucí revolucionář stál v bráně, jeho kamarád byl špílmachr).
Příkladný vyžírka
Cestu lze přehlédnout také na úvodní mapce, k textu je dále připojeno mnoho dokumentárních fotografií, a tak celek knihy působí jako taková pěkná věc, která by možná leckterého mladického nonkomformistu pod stromečkem potěšila. Pěknou věcí bývá pro mladé lidi přece už takové to cestování nazdařbůh...
Hodnocení LN: * * * |
Ernesto Che Guevara: Motocyklové deníky |
Motocyklové deníky by dnes nikdo nevydával, kdyby je byl nenapsal Che Guevara, na druhou stranu zas nelze tvrdit, že by se jednalo o naprosté plýtvání papírem jen proto, že byl jejich autorem člověk ne právě hodný následování.