Říká se, že vaše rodina má kořeny u cirkusu, je to pravda?
To je pravda. Lidi se mi na to pořád ptají, nechápu proč. Můj strýc byl cirkusový akrobat, dokud ho nevyhodili, protože onemocněl astmatem. Jeho syn dodnes hraje v Ukrajinském národním cirkusu na trubku.
Myslíte, že vás kočovný svět cirkusů nějak ovlivnil?
Ne, já cirkus úplně nenávidím. Viděl jsem ho zblízka, zezadu a není to nic k obdivování, vlastně je to hrůza. Jedna věc jsou lidé v manéži, ti tam jsou dobrovolně, něco jiného jsou cvičená zvířata, ale o tom se snad nemusíme nijak zvlášť bavit. Vlastně mě štve, když lidi hledají spojitost mezi Gogol Bordello a cirkusem. Myslím že je to hloupé a povrchní, ukazuje to jedině nedostatek jejich znalostí. Cirkus je jen zábava, zároveň se v něm obyčejně děje několik věcí, které nemají na tváři země co dělat. Naše kapela je ovšem kulturní a politickou satirou a komentářem, poháněným muzikou. Na tom není nic bezmyšlenkovitého.
Prožil jste v New Yorku 11. září 2001. Změnilo se něco na "tavícím kotli", kterým Amerika je?
Východní Evropa je taky tavící kotel, možná méně pokročilý, protože lidé stále ještě nejsou dostatečně osvícení a pořád je plno hádek mezi sousedy. Všechny etnické, náboženské a politické konflikty Východní Evropy jsou hádkami mezi špatnými sousedy, nejde v nich o žádné ideály, ale většinou o něco opravdu hloupého. Pocházím ze smíšené rusko-ukrajinsko-romské rodiny. Samozřejmě se líp cítím v multikulturním prostředí, kde mi nad hlavou nevisí sekyra identity. Tavící kotel tedy v mém případě funguje určitě.
Málo se ví, jak vaše kapela vlastně začínala - kde jste po příchodu do New Yorku roku 1998 sháněl muzikanty?
Nedával jsem si žádné inzeráty nebo něco takového, nevěřím, že tak můžete najít ty pravé. Jde o to, jestli spolu budete vůbec vycházet, abyste kromě hudební stránky spolu vyšli i lidsky.
Jak jste tedy spoluhráče našel? Chodil jste poslouchat do klubů, nebo jste se ptal známých?
Víte, kapela je pro mě v prvé řadě životní styl. Musejí to být lidi, kteří smýšlí podobně jako vy, mají podobný cíl. To je nejdůležitější. Přinesl jsem si to z Ukrajiny, kde lidi nezakládali kapely jen proto, že to dělá každý druhý. Hrát rokenrol vám pomohlo jedině ke ztrátě zaměstnání nebo vyhazovu ze školy. Některé spoluhráče v New Yorku jsem nejprve viděl hrát, o dalších jsem třeba dlouho slýchal a později jsem měl štěstí, že jsme se spřátelili.
Gogol Bordello se objevili ve filmu Kill Your Idols o hudební scéně New Yorku. Cítíte s lokální scénou nějakou sounáležitost?
Myslíte s kapelami, které se tam objevují? Mám rád newyorské kapely ze 70. a 80. let, ale kapely jako Yeah Yeah Yeahs nebo Strokes jsou podle mě dětinské a neskutečně pitomé. Ale máme vlastní scénu. Když jsem se přestěhoval do New Yorku, byl jsem tamním undergroundem hluboce zklamaný. Spousta z toho, o co se Gogol Bordello snaží, je výsledkem frustrace a snahy obnovit newyorské podzemí takové, jaké by podle nás být mělo. Vlastně je to touha splnit si sen - udělat New York takový, o jakém jsem kdysi ještě na Ukrajině snil. Ale to umění není nic nového, vyplňuje prázdno tam, kde by podle vás nemělo existovat. Proto je dnes takový zájem o umění, které v sobě má alespoň trochu autenticity.
Novou desku jste natáčeli s proslaveným producentem Stevem Albinim (Nirvana, Pixies, PJ Harvey). Někdo říká, že se kapelám do natáčení příliš neplete, je to pravda?
Jedině když nevíte, o co vám ve studiu jde, a netušíte, jak Albini pracuje. On neudělá zázraky tam, kde žádné nejsou. Je skvělý dokumentarista, zároveň dokáže kapely zmobilizovat. Věděli jsme, o co nám ve studiu půjde, takže to fungovalo výtečně.
Hrajete ve filmu Everything is Illuminated režiséra Lieva Schreibera. Byl vám příběh mladého Žida z USA hledajícího na Ukrajině ženu, která za války zachránila jeho dědečka, něčím blízký?
Řekl bych, že hlavní paralela mezi mým a filmovým příběhem je v tom, že ve filmu hledá hrdina své židovské kořeny. Já jsem do svých čtrnácti nevěděl, že naše rodina je zčásti romská. Obzvlášť na Ukrajině je to stigma, v zásadě nejčastěji přehlížený problém. Začal jsem hledat další členy širší rodiny, další informace. Ti lidé mě inspirovali jsou nezlomností i svým optimizmem. To je pro mě spojnice s tím filmem. Pokud neznáte svoji minulost, vaše budoucnost je něco jako střelba naslepo do tmy. Ne že by minulost byla nějakým předurčením, ale ukazuje vám, jaké zbraně máte po ruce. V dospívání jsem chtěl cestovat, poznat svět, vymanit se svým kořenům. Později jsem zjistil nejen to, že jsem se z žádných kořenů nevytrhl, ale opakuji příběh svých předků tím nejklasičtějším způsobem. Hraji muziku, žiji na cestě a nadchnou mě stejné věci, jako kdysi je.
To je pravda. Lidi se mi na to pořád ptají, nechápu proč. Můj strýc byl cirkusový akrobat, dokud ho nevyhodili, protože onemocněl astmatem. Jeho syn dodnes hraje v Ukrajinském národním cirkusu na trubku.
Myslíte, že vás kočovný svět cirkusů nějak ovlivnil?
Ne, já cirkus úplně nenávidím. Viděl jsem ho zblízka, zezadu a není to nic k obdivování, vlastně je to hrůza. Jedna věc jsou lidé v manéži, ti tam jsou dobrovolně, něco jiného jsou cvičená zvířata, ale o tom se snad nemusíme nijak zvlášť bavit. Vlastně mě štve, když lidi hledají spojitost mezi Gogol Bordello a cirkusem. Myslím že je to hloupé a povrchní, ukazuje to jedině nedostatek jejich znalostí. Cirkus je jen zábava, zároveň se v něm obyčejně děje několik věcí, které nemají na tváři země co dělat. Naše kapela je ovšem kulturní a politickou satirou a komentářem, poháněným muzikou. Na tom není nic bezmyšlenkovitého.
Prožil jste v New Yorku 11. září 2001. Změnilo se něco na "tavícím kotli", kterým Amerika je?
Východní Evropa je taky tavící kotel, možná méně pokročilý, protože lidé stále ještě nejsou dostatečně osvícení a pořád je plno hádek mezi sousedy. Všechny etnické, náboženské a politické konflikty Východní Evropy jsou hádkami mezi špatnými sousedy, nejde v nich o žádné ideály, ale většinou o něco opravdu hloupého. Pocházím ze smíšené rusko-ukrajinsko-romské rodiny. Samozřejmě se líp cítím v multikulturním prostředí, kde mi nad hlavou nevisí sekyra identity. Tavící kotel tedy v mém případě funguje určitě.
Málo se ví, jak vaše kapela vlastně začínala - kde jste po příchodu do New Yorku roku 1998 sháněl muzikanty?
Nedával jsem si žádné inzeráty nebo něco takového, nevěřím, že tak můžete najít ty pravé. Jde o to, jestli spolu budete vůbec vycházet, abyste kromě hudební stránky spolu vyšli i lidsky.
Jak jste tedy spoluhráče našel? Chodil jste poslouchat do klubů, nebo jste se ptal známých?
Víte, kapela je pro mě v prvé řadě životní styl. Musejí to být lidi, kteří smýšlí podobně jako vy, mají podobný cíl. To je nejdůležitější. Přinesl jsem si to z Ukrajiny, kde lidi nezakládali kapely jen proto, že to dělá každý druhý. Hrát rokenrol vám pomohlo jedině ke ztrátě zaměstnání nebo vyhazovu ze školy. Některé spoluhráče v New Yorku jsem nejprve viděl hrát, o dalších jsem třeba dlouho slýchal a později jsem měl štěstí, že jsme se spřátelili.
Gogol Bordello se objevili ve filmu Kill Your Idols o hudební scéně New Yorku. Cítíte s lokální scénou nějakou sounáležitost?
Myslíte s kapelami, které se tam objevují? Mám rád newyorské kapely ze 70. a 80. let, ale kapely jako Yeah Yeah Yeahs nebo Strokes jsou podle mě dětinské a neskutečně pitomé. Ale máme vlastní scénu. Když jsem se přestěhoval do New Yorku, byl jsem tamním undergroundem hluboce zklamaný. Spousta z toho, o co se Gogol Bordello snaží, je výsledkem frustrace a snahy obnovit newyorské podzemí takové, jaké by podle nás být mělo. Vlastně je to touha splnit si sen - udělat New York takový, o jakém jsem kdysi ještě na Ukrajině snil. Ale to umění není nic nového, vyplňuje prázdno tam, kde by podle vás nemělo existovat. Proto je dnes takový zájem o umění, které v sobě má alespoň trochu autenticity.
Novou desku jste natáčeli s proslaveným producentem Stevem Albinim (Nirvana, Pixies, PJ Harvey). Někdo říká, že se kapelám do natáčení příliš neplete, je to pravda?
Jedině když nevíte, o co vám ve studiu jde, a netušíte, jak Albini pracuje. On neudělá zázraky tam, kde žádné nejsou. Je skvělý dokumentarista, zároveň dokáže kapely zmobilizovat. Věděli jsme, o co nám ve studiu půjde, takže to fungovalo výtečně.
Hrajete ve filmu Everything is Illuminated režiséra Lieva Schreibera. Byl vám příběh mladého Žida z USA hledajícího na Ukrajině ženu, která za války zachránila jeho dědečka, něčím blízký?
Řekl bych, že hlavní paralela mezi mým a filmovým příběhem je v tom, že ve filmu hledá hrdina své židovské kořeny. Já jsem do svých čtrnácti nevěděl, že naše rodina je zčásti romská. Obzvlášť na Ukrajině je to stigma, v zásadě nejčastěji přehlížený problém. Začal jsem hledat další členy širší rodiny, další informace. Ti lidé mě inspirovali jsou nezlomností i svým optimizmem. To je pro mě spojnice s tím filmem. Pokud neznáte svoji minulost, vaše budoucnost je něco jako střelba naslepo do tmy. Ne že by minulost byla nějakým předurčením, ale ukazuje vám, jaké zbraně máte po ruce. V dospívání jsem chtěl cestovat, poznat svět, vymanit se svým kořenům. Později jsem zjistil nejen to, že jsem se z žádných kořenů nevytrhl, ale opakuji příběh svých předků tím nejklasičtějším způsobem. Hraji muziku, žiji na cestě a nadchnou mě stejné věci, jako kdysi je.
