Řadový newyorský polda se docela náhodou a vlastně proti své vůli přimotá k případu, a když už si omočil, tak to dotáhne do konce a při té příležitosti jen tak mimochodem zachrání svět, protože „někdo to, sakra, dělat musí“. Na konci filmu pak vždycky vypadá, jako by spadl do mlátičky - zpřelámané kosti, průstřely těla, tržné rány - to vše na důkaz toho, že je to „jen“ docela normální chlap.
John McClane míval v herecky úsporném, leč velmi sympatickém podání Bruce Willise své kouzlo. A světe div se - má ho dodnes. Navzdory tomu, že tenhle akční hrdina patří na přelom osmdesátých a devadesátých let (první Smrtonosná past měla premiéru v roce 1988, další díly následovaly v letech 1990 a 1995), ve čtvrtém pokračování série přesvědčuje, že ještě má co říci, respektive proč udeřit. McClane programově reprezentuje „zastaralé“ principy a hodnoty, je to svého druhu westernový hrdina, osamělý bojovník za spravedlnost s pistolí za pasem, který nikdy nedopustí, aby měl padouch poslední slovo.
Na čtvrté Smrtonosné pasti ale není ani tak překvapivé, že nadhled Willisova filmového hrdiny stále funguje, ale že se scenáristovi Marku Bombackovi (nemá za sebou prakticky nic) a režisérovi Lenu Wisemanovi (natočil dva díly vcelku pitomého upírského filmu Underworld) podařilo dát dohromady solidní přímočarou akční zábavu.
Příběh naprosto plynule navazuje na McClaneovy předchozí eskapády, poctivě ctí specifika Smrtonosných pastí, nesnaží se je křečovitě omlazovat a aktualizovat a přitom neztrácí krok s dobou a nepůsobí zaprášeně. Což na druhou stranu znamená, že také ničím nepřekvapí.
Takže, kdo rád nachází věci na svých místech, měl by být spokojen.
Zatímco detektiv John McClane poctivě brázdil newyorské ulice ve služebním voze a hlídal klidný spánek občanů, padouši chodili poctivě do počítačového kroužku. Šlo jim to dobře, a když se jim od FBI nedostalo náležité pozornosti a jejich poznámky o nedostatečném zabezpečení počítačových systémů nebrali pánové nahoře vážně, rozhodli se, že se „udělají pro sebe“.
John McClane míval v herecky úsporném, leč velmi sympatickém podání Bruce Willise své kouzlo. A světe div se - má ho dodnes. Navzdory tomu, že tenhle akční hrdina patří na přelom osmdesátých a devadesátých let (první Smrtonosná past měla premiéru v roce 1988, další díly následovaly v letech 1990 a 1995), ve čtvrtém pokračování série přesvědčuje, že ještě má co říci, respektive proč udeřit. McClane programově reprezentuje „zastaralé“ principy a hodnoty, je to svého druhu westernový hrdina, osamělý bojovník za spravedlnost s pistolí za pasem, který nikdy nedopustí, aby měl padouch poslední slovo.
Na čtvrté Smrtonosné pasti ale není ani tak překvapivé, že nadhled Willisova filmového hrdiny stále funguje, ale že se scenáristovi Marku Bombackovi (nemá za sebou prakticky nic) a režisérovi Lenu Wisemanovi (natočil dva díly vcelku pitomého upírského filmu Underworld) podařilo dát dohromady solidní přímočarou akční zábavu.
Příběh naprosto plynule navazuje na McClaneovy předchozí eskapády, poctivě ctí specifika Smrtonosných pastí, nesnaží se je křečovitě omlazovat a aktualizovat a přitom neztrácí krok s dobou a nepůsobí zaprášeně. Což na druhou stranu znamená, že také ničím nepřekvapí.
Takže, kdo rád nachází věci na svých místech, měl by být spokojen.
Zatímco detektiv John McClane poctivě brázdil newyorské ulice ve služebním voze a hlídal klidný spánek občanů, padouši chodili poctivě do počítačového kroužku. Šlo jim to dobře, a když se jim od FBI nedostalo náležité pozornosti a jejich poznámky o nedostatečném zabezpečení počítačových systémů nebrali pánové nahoře vážně, rozhodli se, že se „udělají pro sebe“.
|
Další podrobnosti o čtvrtém |
