Proslavil se rozličnými skutečnostmi. Třeba v roce 2012 se o tehdy čtyřiasedmdesátiletém Juraji Jakubiskovi psalo jako o nejstarším pacientovi v Česku, který se podrobil transplantaci srdce. (Operaci tehdy v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny vedl Jan Pirk.) Věhlas získal i díky vekofilmu Bathory (2008), který s rozpočtem přes 320 milionů korun dlouho nesl označení nejdražšího středoevropského projektu všech dob. To nejcennější z jeho tvorby má ale kořeny už v mimořádné éře šedesátých let.
Zemřel legendární režisér Juraj Jakubisko, „Fellinimu východu“ bylo 84 let |
Jedním z určujících zdrojů jeho poetiky bylo místo jeho narození, na svět přišel 30. dubna 1938 ve východoslovenské vesničce Kojšov. Do rodné krajiny a za tamními obyvateli se ve své tvorbě opakovaně vracel, často prostřednictvím magických obrazů a fantaskních přeludů. Z mládí si do svého dalšího života a tvorby přinesl i mimořádnou energii a chuť věnovat se široké škále činností: jak se lze dočíst na jeho oficiálních stránkách, ještě před nástupem na umělecká studia se věnoval různorodým zálibám – maloval, psal básně, komponoval, hrál amatérské divadlo, běhal, závodil na kole, byl leteckým modelářem, skákal s padákem, létal na větroni...
Na shledanou v pekle
Umělecké ambice jej přivedly do Prahy, kde vystudoval nejprve UMPRUM a v roce 1962 byl přijat ke studiu režie na FAMU. Svůj první celovečerní film Kristove roky natočil v roce 1966, do konce dekády následovaly tituly Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni a Dovidenia v pekle, priatelia.
Jeho filmy byly od počátku charakteristické svou obrazností, syrovostí a zároveň hravostí, tíhnutím k metafoře a alegorickému přesahu. Východoslovenský rodák se záhy stal nejen originálním tvůrcem v kontextu československé nové vlny, ale zároveň přirozeným souputníkem vrcholných představitelů tehdejší italské či francouzské kinematografie: notorická je ostatně jeho přezdívka „Fellini východní Evropy“. Povídkový film Zbehovia a pútnici (1968) natočil Jakubisko v československo-italské koprodukci a dostal se s ním do soutěže festivalu v Benátkách, film Vtáčkovia, siroty a blázni měl francouzského koproducenta, snímek Dovidenia v peklezase italského...
Všechny tyto snímky vynikají mimořádnou prací s obrazem, zejména ve Zbězích a poutnících například hraje klíčovou roli barva, která svými vlastními významy komunikuje s dalšími složkami filmu. Zároveň Jakubiskovy filmy z tohoto období nesou vzdorovitou aktuální výpověď. Ve Zbězích, jejichž hrdinové se pohybují v apokalyptické realitě válečných konfliktů, se polemizuje s povinnou představou ušlechtilých partyzánů a do filmu se operativně dostaly i záběry ze sovětské okupace Československa v roce 1968.
Groteskní podobenství
Z tvorby Juraje Jakubiska
|
Vtáčkovia, siroty a blázni (1969), na jehož scénáři se podílel spisovatel Karol Sidon, líčí osudy trojlístku přátel, dvou mužů a jedné ženy, kterým zbývá jedině bláznovství, aby přežili v nepřátelském světě prodchnutém beznadějí. A film Dovidenia v pekle, priatelia, rovněž vytvořený ve spolupráci s Karolem Sidonem, kde si skupinka lidí v odlehlém venkovském sídle chce žít vlastním životem, daleko od celosvětové katastrofy a diktátu budování „rudé archy“, je už vír zběsilé, kruté fantasmagorie.
Normalizační logika pochopitelně uvrhla všechna tato mimořádná díla do trezoru, přičemž film Dovidenia v pekle, priatelia nesměl být ani dokončen. Režisér svou vizi definitivně dotvořil až v roce 1990, přesvědčivě navázat na původní záměr se mu však již nepodařilo. Svůj vracející se motiv vyděděnců putujících válkou zmrzačeným prostředím nicméně úspěšně zúročil také ve filmu Sedím na konári a je mi dobre (1989), natočeném těsně před pádem komunistického režimu, kde hlavní role ztvárnili Bolek Polívka a Ondřej Pavelka.
Někdejší znejisťující fantasknost v tomto filmu z velké části vystřídala hořká ironie a znatelně větší vstřícnost vůči širšímu publiku, neztratila se však osobitá poetika ani působivá výpověď o lidství ve vymknuté době.
Komedie, pohádky i velkofilmy
Než ovšem mohl Juraj Jakubisko natočit Sedím na konári, dokončit Dovidenia v pekle a pokračovat ve svobodné (ale ne vždy umělecké kvalitě přející) éře přes filmy Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný či Nejasná zpráva o konci světa až k velkofilmu Bathory, musel se vyrovnat s existencí v normalizačních mantinelech: nejprve přišel úplný zákaz tvořit hrané filmy, pak přece jen povolení natočit snímek Postav dom, zasaď strom (1979), režimu zdánlivě konvenující, ale následně rovněž zakázaný.
V 80. letech si Juraj Jakubisko našel způsob, jak se vyhnout cenzuře a dostat se ke svým divákům skrze mainstreamovou, ale zároveň nikoli tuctovou tvorbu: nejvýznamnějším dílem z tohoto období je sága slovenského zednického rodu Pichandů Tisícročná včela (1983), zpracovaná jako film i televizní seriál v československo-rakousko-německé koprodukci.
Oblíbené zůstávají i pohádkové a „fantasy“ příběhy, natáčené rovněž v koprodukci se západními partnery – seriál Teta (1987) či filmy Pehavý Max a strašidlá (1987) a Perinbaba (1985). V posledně jmenovaném filmu si zahrála manželka Federika Felliniho Giulietta Masina a druhý díl této pohádky je také posledním dokončeným filmem Juraje Jakubiska: snímek Perinbaba a dva světy by měl mít odloženou a zatím přesně neurčenou premiéru letos.
Jednou z velkých ambicí režiséra Juraje Jakubiska a jeho manželky, herečky a producentky Deany Horváthové-Jakubiskové bylo natočení snímku Slovanská epopej, který by se odehrával v 9. století. Projekt ohlášený v roce 2010 měl stát více než 400 milionů korun, tedy více než velkofilm Bathory, a na snímku se měly vedle Česka a Slovenska podílet také Rusko, Bulharsko, Norsko, Ukrajina a Kazachstán.
