Kateřinu Černou obdivovaly různé osobnosti od Arséna Pohribného až po Pavla Šruta, který o ní napsal, že nikdy nezávodila, ale prochodila si vlastní pěšinku mimo hlavní autostrádu a má na ní pořád co k vidění.
Vystudovala figurální malbu na AVU v roce 1963, nejdřív v přípravce u Vlastimila Rady a pak v ateliéru Karla Součka. Byl konec padesátých let a atmosféra se přece jenom začala trochu uvolňovat.
„Malovala jsem si, co jsem chtěla, a spolužáci taky, kluci tajně dělali abstrakci. Kluci, to byli Karel Machálek, Antonín Málek, Luboš Přibyl. V ročníku byl i Jiří Načeradský, který pak přešel do jiného ateliéru, to byl výtržník,“ vzpomínala v rozhovoru pro Lidovky.cz.
Kateřina Černá
Kateřina se ale přátelila i se staršími spolužáky, její celoživotní přítelkyní byla třeba Naděžda Plíšková. Pozdější zakladatelé skupiny Šmidrové Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš a Čestmír Janošek ji požádali, aby je portrétovala.
„Bylo to ve školním roce 1959–60, malovala jsem v Součkově ateliéru a hoši mi seděli jeden po druhém, každý se svým nástrojem,“ popisuje. Na jejich přání ještě namalovala do pozadí Hradčany a obraz s názvem Koblasova dechovka byl na světě.
Říkala, že nemá povahu na to, aby se prosazovala. „Kdo si vás všimne, když nikoho neobcházíte? Mě si naštěstí všiml Arsén Pohribný, to bylo v roce 1962, a udělal mi výstavu v Mánesu,“ vzpomínala na své začátky.
Vlastní pěšinka utkaná ze snů. Starosvětsky působící malířka Kateřina Černá má smysl pro absurdity života |
Tehdy se také seznámila se svým mužem, pozdějším restaurátorem Janem Pasálkem. Vdala se a v roce 1963 se jí narodil syn Jan. S manželem se brzo rozvedli a Kateřina se musela nějak živit.
Přemýšlela, že by mohla ilustrovat, a v roce 1964 dostala zakázku na ilustrace ke knize Julese Superviella Mladý muž v neděli a ve všední den. Jsou to krásné perokresby, ale pravidelná spolupráce z toho nevzešla, Kateřina se opravdu neuměla drát dopředu. Pár kreseb jí otiskl Host do domu a v 80. letech ještě ilustrovala pár knížek pro Albatros, ale to nebylo živobytí.
Dlouhá léta si psala do šuplíku autorské knihy a jsou to malé skvosty, už tituly napoví, že jde o zvláštní děje. Je to Dobrodružství slečny Madlenky v Paříži, Madlenčino utrpení a pomsta, Sny ve skříni, Branický pivovar a australská divočina, Máchovy vlasy.
Kateřina Černá: Praha od Ládví (1962)
Když se pak začala zabývat grafikou, tiskla knížečky technikou leptu. Takhle vznikly Mé obrazy I. a II., Cesta za obrazy, Obrazy, které nenamaluju. Několik knížek tvoří linoryty, třeba titul Viděla jsi černošky?, který v roce 1995 získal cenu nejkrásnější knihy roku.
Psané knížečky vydávalo nakladatelství Bylo nebylo a jednu také spojila s Lidovými novinami. Její Politicko-erotické sny čtenáře Lidových novin jsou ohromně zábavné. Například v nich potkala Václava Havla, který na rande s ní spadl z parníku do Vltavy, a z vody vytáhli tři jemu podobné osoby.
Když to s pravidelnou prací pro nakladatelství nevyšlo, Kateřina od roku 1970 vedla dvacet let výtvarné oddělení v Lidové škole umění v Modřanech. „Spoustu věcí jsem si začala zkoušet kvůli dětem, třeba linoryty nebo malbu na skle. Práce s dětmi mě přivedla i ke koláži a asambláži,“ shrnula.
Vzpomínky a sny Kateřiny Černé. Museum Kampa připravilo reprezentativní výběr z její tvorby |
Ve svém ateliéru měla ještě před pár lety starší velká plátna, třeba ležící Modelku z roku 1940 v pastelových barvách, ale také menší obrázky, kresby, barvotisky, koláže, linoryty a spoustu další artefaktů, podložky pod dorty, na nichž jsou kaligraficky vyvedené recepty.
V posledních letech už obrazy nemalovala, ale před lety vyšla její objemná monografie v nakladatelství Gallery a z ní si lze udělat dobrou představu o jejím díle.
Hrdinky jejích koláží, kreseb, malovaných pohlednic byly často ženy. Panenky, princezny, bruslařky, plavkyně, nevěsty, dívky na břehu mořském, paní kněžna, Hortensie. Přicházejí ze světa pohádek a vyprávěnek stejně jako z reality, jsou křehké i silné a ve světě kolem nich lze zažít vše možné.
Dílo Kateřiny Černé
Kateřina měla báječný smysl pro humor i jako autorka čtyř loutkových miniher. První byl Kouzelný čínský stoleček, který se dočkal uvedení v roce 2005 ve studiu Paměť. Pojednává o princi a Madlence. Princ tak dlouho usiluje o svou vyvolenou, až oba zestárnou a už jen spí u televize, kde po iksté vysílají majora Zemana.
Černá napsala ještě hry Čest a sláva třem odvážným kočičkám, Jasná zpráva aneb Tragédie oponářek a Goya (ten se také dočkal uvedení).
Tvorba Kateřiny Černé okouzluje hlavně tím, s jakou hravostí a fantazií dokázala využívat různé techniky. Má v sobě něco z přímočarosti naivistů i nezkaleného půvabu lidového umění, ale přitom jsou její dílka rafinovaná až sofistikovaná, mají své příběhy vyprávěné s nadhledem a ironií.
Svých témat se zmocňovala po ženském způsobu, ale šlo spíš o metodu, která jí přinášela volnost, než o genderovou příslušnost.
Dobře to vystihla kunsthistorička Naďa Řeháková, když napsala, že se Kateřina Černá stylizovala do prostoty, snad právě proto, aby se mohla typicky žensky – někdy sentimentálně a někdy i s jistou dávkou laskavé poťouchlosti, vyjádřit k tématům, ke kterým by prostřednictvím tzv. velkého malování přistupovala s ostychem.
