LN: Byla jste mezi prvními, kteří zahráli svým fanouškům prostřednictvím streamu na internetu, vy jste je dokonce pozvala do vlastního obýváku. Jak vás to celé napadlo?
Napadlo mě to po pár dnech celoplošné karantény. Ta začala v pátek 13. března a my měli další den pokřtít vinylovou verzi alba Sně na festivalu SpaceX v Praze. Sledovala jsem aktivitu nechodven a koncerty z klubu U Staré paní. Přestože by kvalita přenosu byla profi a mělo by to spousty dalších výhod, rozhodla jsem se pro dobrovolnou karanténu doma, což mě donutilo prozkoumat možnosti live streamu. Hodně nového jsem se naučila, hodně lidí mi pomohlo, například moje přítelkyně a hlasová koučka Pavla Fendrichová. I tak to byl ale stres: zvuk dobrý, obraz ne. Až jsem si pak říkala – tohle má být opravdu obraz mého života, že si něco vymyslím, stresuju se, a ulevím si, až když to „dopadne“? Rozhodně to byla zajímavá sonda do mého vlastního nitra. Cítím ale, že je to něco, na co je třeba se připravit i vzhledem k mé plánované aktivitě online worskhopů a lekcí piana a skladby.
LN: Jaký to je pro muzikanta pocit, hrát publiku, které nevidí a jehož reakce v průběhu vystoupení nemá možnost vnímat?
Bylo to fakt zajímavé. Moc mě bavilo číst reakce a nějak na ně v průběhu reagovat, což se vám během koncertu moc nestává, což je škoda. Nejtěžší pro mě bylo, uvědomovat si dvě časové reality. Dohrála jsem, podívala se na počítač, a tam jsem ještě hrála. Takže jsem vždy chvíli přemýšlela, jestli už mám mluvit, nebo „na sebe“ počkat, než mi došlo, že posluchači jsou v té druhé časové realitě, která by také měla plynout. To bylo vtipné, ale těžko se mi udržovaly myšlenky pohromadě. Ale i tak myslím, že jsem pár lidem udělala radost a já jí taky cítila. Byli jsme ve stejné chvíli na různých místech na jedné lodi.
LN:Co tak v téhle podivné době děláte? Jako hudebnice a skladatelka jste asi na „home office“ docela zvyklá, ne?
To rozhodně jsem. Jen děti nechodí do školy, tak je momentální soustředěnost trochu ochromena. Ale naštěstí máme možnost dvou pracoven, tedy pracovny a domácího studia, takže se tam podle potřeby „ukrýváme“ k práci. Musela jsem se také technicky posunout, protože učím pět amerických studentů, kteří museli kvůli situaci rychle odjet z Prahy zpátky do Států, a tak používám k učení Zoom se všemi vymoženostmi. Výuka probíhá směrem do Chicaga, New Yorku i Toronta. Je to fakt zajímavé. Taky dost pišu muziku, především filmovou, a nahrávám. A plánuji různé spolupráce a budou to, věřím, zajímavé věci. No a v neposlední řadě, jsem hodně s dětmi. Během karantény jsme dokonce stihli doma v nejužším kruhu oslavit troje narozeniny. Žiju totiž se třemi berany.
LN:Do jaké míry omezila váš rozpočet momentální nemožnost koncertovat?
Snažím se to radši nepočítat. Kdoví, které koncerty ještě padnou. Naštěstí se neživím jen hraním, což neznamená, že bych nechtěla koncertovat mnohem více, i vzhledem k novému albu a skvělé kapele.
LN: Sledujete kroky vlády a ministerstva kultury ve vztahu ke kulturní scéně? Věříte, že se můžete spolehnout na nějakou pomoc?
Chvíli jsem to sledovala a když pak přišla ta „legrace“ s příjmy ohledně „Programu 25“, tak jsem to vzdala. Naopak jsem poslala pár známým aktivitu Radka Baboráka a MenArtu www.muzikantivolnanoha.cz. To jsou konkrétní akce, které reflektují situaci a bez zbytečných tanečků se snaží věci nějak řešit, pomoct a posunout je konkrétním směrem. Nevím, nakolik si většina lidí uvědomuje, že právě umění, hudba, knihy, filmy atd. pomáhá odpoutávat se od všední reality. Uvidíme, co se bude dít. Snažím se vnímat přítomnost a přijímat to, co se děje. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Což neznamená nic pro to nedělat. Spíše nemít očekávání, neupínat se na nic.
LN: Jakou vy osobně vidíte nejbližší budoucnost české hudební a obecně kulturní scény? Jsou různé scénáře, od poměrně rychlého nového nakopnutí až po úplnou devastaci.
Tohle nějak nedokážu odhadnout. Cítím ale, že pro spoustu muzikantů, kulturních institucí atd. by to mohlo mít negativní dopad. Pak mě ale napadají mnohem pozitivnější myšlenky, třeba, že spousta platforem může podpořit naše muzikanty, umělce. Dát jim prostor. Jako ze snu se mi jeví chuť hrát v rádiích hudbu našich umělců. Nemyslím samozřejmě jen na mainstream. Prostě může dojít k většímu semknutí. Jen pokud to nezpůsobí to, co jsem si přečetla nedávno v rozhovoru Dana Bárty, že užší přátelství jedné skupiny podporuje nepřátelství mezi skupinami. Ale věřím na to, že člověk má možnost ovlivnit realitu svým pozitivním záměrem a energií, kterou tam posílá. Je to zvláštní doba i pro přehodnocování na různých úrovních. Já se sama dostala do jedné nepříjemné situace s prací, se kterou jsem dlouho počítala a těšila se na ni. Opět škola života a možnost přijetí skutečnosti, o které mluví můj oblíbený filozof Eckhart Tolle.
Andělské zadostiučinění
LN: Vloni jste vydala nové autorské album Sně, na kterém jste prostřednictvím zhudebněné poezie prezentovala posun ve vaší tvorbě od dříve převažující instrumentální hudby ke zpívaným písním. Byl - z dnešního pohledu - tento krok správný? Splnil očekávání?
Mám velkou radost ze všeho, co se kolem alba událo a snad ještě dít bude. Ze tvorby, zpívaní, kapely Snů, přijetí. Nebýt učení Tolleho, tak si říkám, proč jsem tak dlouho otálela. Ale všechno má svůj čas a věřím, že všechna má předešlá alba, spolupráce s Baromantikou a dalšími, mě nasměrovala tam, kde jsem teď.
LN: Album vám vyneslo nominace na ceny Anděl, dokonce v jedné z hlavních kategorií Interpretka roku. Tam obvykle figurují osobnosti mnohem bližší mainstreamu. Z toho jste musela být překvapená, ne?
Musím říct, že tohle mě opravdu hodně překvapilo a samozřejmě i potěšilo, to bych lhala. Zároveň jsem měla jakýsi pocit zadostiučinění, že i muzika, o které se legračně říká, že je žánrová nebo patří do okrajových žánrů, si najde cestu.
LN: Předávání Andělů bylo kvůli epidemii přesunuto na zatím neurčito. Jste napjatá, jestli nominace nakonec obhájíte?
Upřímně, minulý týden jsem si v úterý vzpomněla, že má být předávání a ani jsem nevěděla, zda se to bude nějak dělat online nebo se něco vyhlásí a samotný ceremoniál bude někdy později. Přestala jsem to sledovat. Nevím, jak to celé je vymyšlené. Přestože si ocenění a nominací velmi vážím, mrzelo mě, že nemohu na Cenách Anděl vystoupit. A to přestože mám tyto dvě nominace. Důvodem je, že je třeba udržet pořad v mainstreamové intenci. Čemuž opravdu nerozumím a možná se tomu nakonec ani porozumět nedá. Vím, že často to jsou dobré vazby některých vydavatelství a různých PR kampaní, jinak by mi nedávalo smysl, že tam vystupuje někdo, kdo nevydal za to období album. Je to trochu smutné a absurdní. Ale znovu, učím se to přijímat.
LN: Myslíte, že by vám vítězství v segmentu scény, ve kterém se pohybujete, k něčemu prakticky pomohlo?
Těžko říct, mám pocit, že ocenění zas tolik neznamenají, co se týče bookingu koncertů, i když se to v mém případě lehce zvedlo. Uvidíme…
LN: Album Sně nedávno vyšlo i ve vinylové verzi. To je v současné době stále vyhledávanější formát. Jaký k němu máte vy osobně vztah?
LP vydal Dan Dudarec, který stojí za MinorityRecords. V roce 2013 mi vydal též album Theodoros. Je to velký audiofil a člověk, který o výrobě vinylu a kvalitě ví všechno. Opět jsem byla poctěna tím, že tohle LP se vyrábělo v Německu, za použití těch nejkvalitnějších technologií. V době karantény jsem vytáhla doma stará elpíčka a pouštěla si Modus, Elvise, The Singers Unlimited atd.. Stejně jako mám pořád radost, že mi Petr Ostrouchov z Animal Music umožňuje vydávat hudby fyzicky na CD s úžasnými obaly Zuzky Lednické ze Studia Najbrt, LP radost zdvojnásobuje. Napadá mě k tomu analogie, že taky radši čtu knihu vytištěnou s obalem, vonící, než knihu ve čtečce.
Uvidíme, co doba přinese
LN: Při vzniku alba Sně vám byl hlavním uměleckým partnerem v Praze žijící slovenský trumpetista Oskar Török. Proč jste si vybrala zrovna jeho?
S Oskarem se známe už dvacet let. Sem tam jsme se potkali na nějakých projektech, většinou jazzových, něco málo i s Ivou Bittovou a před dvěma roky mi nahrávál pár věcí do muziky pro VerTeDance a filmu Dukla 61. Taky mám odjakživa ráda trubku. No a trubka v podání Oskara je zcela jiná kapitola. A nejen to, pracuje též s elektronikou, čím dál víc zpívá, a když jsem řešila, jak to udělat, aby ve všech písních nebyla trubka i bicí, napadlo mého muže a producenta Patricka, že Oskar vlastně hraje také na bicí.
LN: Váš manžel, kytarista a producent Patrick Karpentski, je také členem vaší nové Kapely Snů. Není to zdaleka vaše první spolupráce, ale přesto: nemá to nějaká úskalí, spolupracovat s manželem? Nejste „pořád v práci“?
Díky bohu za to! S Patrickem jsme vydali první jazzové CD S’aight v roce 2004, on pak založil kapelu Toxique, kde jsem párkrát zaskakovala, napsala s ním jednu píseň, pak jsem byli spoluproducenty sdružení Baromantika ještě s Vildou Bérešem. Když Patrick hrál s Lake Malawi, tak to bylo naše pracovně utlumenější období, ale určitě přínosné. Spoluprodukoval všechna má sólová alba včetně Sně, kde mě vedl i při nahrávání vokálů, a album Bethlehem dokonce i míchal. Velmi si vážím jeho názoru, v podstatě nejvíc ze všech. I když to neznamená, že ho vždy přijmu. Ale jsou to pokaždé dost zajímavé debaty a pohledy, při kterých si já ujasňuji svůj názor. Samozřejmě míváme i období ponorky, jsme jenom lidi. Ale hudba je naše velké společné téma.
LN: Hrajete sólové koncerty, koncertujete v duu s Oskarem Törökem i s Kapelou Snů. Liší se ty koncerty výrazně repertoárově? A na které pojetí by měl člověk přijít, aby slyšel „opravdovou Beatu Hlavenkovou“?
Pokud nehraji vyloženě repertoár Bethlehemu, nebo dlouhou klavírní suitu Theodoros, což jsou koncepty klidně pro klasičtější prostory a události, hrávám reperotár alba Sně, tzn. písně a zhudebněné básně (Reynek, Borkovec), pár věcí, které jsem napsala pro Eternal Seekers a něco málo ze starší tvorby. Opravdová se snažím být pořád. Ale ráda bych hrála mnohem víc s kapelou a měla možnost tak vystavět koncert od komorních ploch až po velký zvuk, což se s kapelou dělá mnohem snáz. Jsem přece jen pořád odchovankyně nejen klasiky, jazzu a alternativního popu, ale i Jima Hendrickse, Michaela Jacksona a fanynkou Radiohead, Bon Iver a Coldplay..
LN:Máte vedle hlavní linie vaší tvorby čas ještě na nějaké vedlejší projekty? Případně máte nějaké v plánu?
Mám před sebou zajimavé nabídky na spolupráce, něco si nechám pro sebe. Prozradím třeba, že bychom rádi zkusili něco s Otou Klempířem, na to jsem obzvláště zvědavá. Teď děláme s Honzou Muchowem na filmu Zátopek. A už delší dobu myslím na napsání „vážného“ kusu… Uvidíme, co tahle zvláštní doba přinese nového a zajímavého.
