LN V prosinci jste večer téměř denně buď v televizi, nebo v divadle. Přes den natáčíte...
…prosinec není zas tak hroznej, je spíš volnější, (směje se) nemám pocit, že bych nestíhal. Podzim byl daleko horší.
LN Jak tedy vypadá takový pohodovější prosincový den Martina Dejdara?
Pohodový den je pro mě ten, kdy nikam nemusím, ale ten nemám ani v prosinci. I když teď mě čekají tři NEstrašný dny. Odjíždím už potřetí do Rakouska, ke kamarádovi, který tam otvírá se svou cestovní kanceláří sezonu. V pátek je párty ve stanu, v sobotu párty na sněhu a v neděli odjíždím domů. Já show večer moderuju, přes den se postavím na lyže, jedu tam sám, bez rodiny.
LN Já spíš mířila ke Štědrému dni.
Štědrý den je u nás naprostá klasika. Co se týče Vánoc, jsme tradiční, neexperimentujeme, neodjíždíme do teplých krajin ani dětem nevysvětlujeme, že Ježíšek je přežitek. Zastávám ten názor, že i jeden den v roce, kdy jsou lidé schopní se na sebe usmívat a nebýt nepřátelští, stojí za to. Takže u nás bude půst, kapr, vánoční stromeček a budeme čekat, jestli přijde Ježíšek. A budeme překvapený, když přijde. Patnáct let jsem také chodil na půlnoční mši za naším přítelem a kmotrem mého syna Lojzíkem Kánským, který dával mně a Jirkovi Lábusovi velmi nelehký úkol – o půlnoci jsme četli v kostele z Bible. Jenže teď náhle zemřel, takže bohužel letos s ním už na půlnoční nepůjdu. To bude smutné.
LN Půjdete na jinou mši?
(rozhodně) Ne, nepůjdu. Nebyl by to pro mě příjemný zážitek. Pětadvacátýho ráno se sebere celá rodina a odjedeme k mým rodičům do Chrasti u Chrudimi, kde máme druhý Štědrý večer, zase s kaprem a se vším všudy. S přáteli pak odjíždíme tradičně do Orlických hor, do Deštné. I když já se vracím do Prahy a budu uvádět mejdan roku z Václaváku.
LN Nějak jsme zamluvili váš pracovní den.
Chcete vědět, jak to vypadá, když je to hustý? (začne listovat v telefonním diáři) Najdu vám den, kdy to stálo za to. Třeba tady, pátek 19. září. Začínal jsem ráno v šest, to bylo natáčení Comebacku, vstával jsem v pět. Dopoledne jsem pak zkoušel muzikál Adéla ještě nevečeřela v Karlínském divadle, v jedenáct jsem běžel do Ypsilonky na zkoušku našeho představení Vdova. Pak jsem jel na Kavčí hory na dotáčky štědrovečerní pohádky Kouzla králů. Mému bratranci se narodil syn, tak jsem ho křtil. A večer jsem měl ještě představení.
LN Cítíte se někdy unavený?
Ani ne. Cítím se unavenější, když nic nedělám. To mě fakt zmáhá. (směje se)
LN A ani se vám nestalo, že byste byl někde na jiném místě a v jiný čas?
A víte, že ne? Navíc mám manažera, platím si ho. Jeho povinností je hlídat můj pracovní program a připomínat mi, kdy a kde mám být. Tohle celkem zvládám. Nebo se alespoň o tom domnívám. Nemám přece pověst nedochvilnýho člověka? (vypadá velmi nejistě, nicméně je to herec)
LN To rozhodně nemáte.
Tedy musím ještě dodat, že můj manažer není manažer v pravém smyslu slova, je to spíš člověk, který mi pomůže zorganizovat čas a vyřídí administrativu a telefony. Dá mi dohromady program, aby všechno klaplo. Manažer by měl být někdo, kdo vám shání práci, což v mém případě nefunguje – může ji totiž shánět jen někomu, kdo ji nemá, ale to já nejsem. Neumím si ale představit, že bych se k někomu vetřel s tím §A nebyla by rolička?“ I když možná se to tak dělá, dokonce se to tak má dělat? (opět působí nejistě) Upřímně se vám přiznám, že v tomhle jsem asi blbej. Ale v téhle branži nikdo neví dne ani hodiny, možná i já to budu muset dělat, za někým chodit a doprošovat se. 
LN Abyste to nezakřikl. Zatím máte práce dost.
Teď jsem poskytl několik rozhovorů a pak četl titulky typu §Návrat na výsluní“. Já ale žádný návrat nemám, to je nesmysl. Teď třeba hraju víc, za půl roku tolik hrát nebudu. Takhle to je – to, že se někdo objeví víc na obrazovce, neznamená, že se někam vrátil, že před tím na výsluní nebyl. (důrazně) Jsou herci, kteří jsou na výsluní třicet let a přitom nejsou tolik vidět, protože hrají víc v divadlech. Točíte seriál, nejste vidět, pak se vysílá a vidět jste. Hvězda, ne-hvězda, celebrita, necelebrita, to jsou jen bezobsažné nálepky. Já se ale nesnažím, abych byl označován za celebritu, jsou tací, co pro to udělají cokoliv..
LN Nestresuje vás, že musíte na práci čekat?
V herectví stejně jako ve všech profesích existují party a dohody. Všude platí, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A je pravda, že pořád čekáte, kdo vám zavolá. Nikdy není nic stoprocentní, třeba začnete točit a pak vám někdo řekne, že to ruší, protože se na to nikdo nedívá. A jako herec tyhle věci, jako je třeba sledovanost, zase až tak ovlivnit nemůže. Vždycky mě mrzí, když naši kritikové něco pošpiní, zostudí, ale nepřijdou na první zkoušku, nepřijdou na patnáctou zkoušku. Nevidí, že lidi dřou týdny a měsíce, denně a mnohdy, jako třeba company v muzikálech, zadarmo. A producent řekne: Nepovedlo se, adié, končíme. To nikoho nezajímá.
LN Začali vás lidé řadit k fanouškům Ozzyho?
No jasně, mě teďka zdraví zvednutejma prstama (ukazuje paroháče): Nazdar Ozzáku! Což je samozřejmě prima. Nejen pro mě, ale určitě i pro televizi Nova je překvapením, že tenhle seriál má úspěch. Přitom nemá jinou ambici než pobavit. A to se daří. Podstata úspěchu tkví v tom, že Comeback je jiný. A nebudu se chlubit ani cizím, ani vlastním peřím, když řeknu, že to funguje.
LN Váhal jste, než jste přijal roli v prvním českém sitcomu? Přece jen to byl krok do neznáma.
Ano, byl. Víte co, pro mě tam byly podstatný dvě jména. Tomáš Baldýnský, s kterým jsme svého času velmi tvrdě válčili, on se nelíbil mně a já jemu. Vím ale, že je velmi pedantickej až despotickej, což uznávám a líbí se mi to. A do pilotního dílu si mě vybral Jakub Sommer, přestože s mým obsazením mělo potíže hodně lidí, i z vedení televize. Nakonec se to snad všem vyplatilo, i mně. Loni touhle dobou jsme začali točit pilot, následovaly tři měsíce nehoráznýho čekání a pak se ze dne na den rozhodlo, že tohle se bude dělat.
LN Třeba Luděk Sobota si stěžoval, že pilotní díly ho dost stresují. Co vás? Herci v Česku na to nejsou zvyklí.
Nejsou. Je to obtížné v tom, že na 50 procent musíte počítat s tím, že to bude, ale i že to nebude. Takže do června musíte mít volno, ale až v březnu se rozhodne, jestli budete mít práci. A když zjistíte, že se nic točit nebude, nemáte co dělat. Což není úplně ideální, protože mezitím může přijít skvělá nabídka na film nebo seriál, což se většinou stává. (důrazně) I mně se to stalo - musel jsem odmítnout třeba natáčení středověkého historického seriálu pro děti s panem režisérem Karlem Janákem, a to mě mrzelo. Pak také jednu televizní inscenaci. Ale když přišla nabídka na tu štědrovečerní pohádku, řekl jsem si: To se musí nějak vybojovat. A zavolal jsem svého manažera a řekl mu, že to chci dělat a ať to nějak zařídí, že je to na něm. A povedlo se.
LN Herci mluví o tom, že nekonečné seriály je naučily pohotovosti. Co vám dal sitcom?
Že je nutné ctít a zachovat žánr. Je těžký už jen to, že se na natáčení sejdou lidi z různých divadel, s různými styly hraní i s různými poetikami. Comeback se zkouší – a to stejně dlouho, jako se točí. Na osm dní natáčení připadne osm dní zkoušek, musí to být velmi precizní. Herci musí hrát spolu a musí hrát stejně, musí se sehrát, chytnout roli. I mně to v případě Ozzáka dlouho trvalo. Stanislavskij by jásal, protože tahle role je můj protiúkol, jak tomu říkal, naprosto opačný typ, než jsem já. Hodně mi ale pomohla maska, knír, vlasy, břicho. Teď už to jde, ale začátky byly krušný a já byl dost zoufalej. Tomáš Baldýnský mi ale říkal, že prvních sto dílů sitcomu se musí zahodit. My jsme u dvacátýho dílu, pořád ještě vlastně vyhazujeme.
LN Další vaše významná role je Antonín Maděra ze Zdivočelé země. Seriál už dospěl za rok 1968. Jak vy jste prožíval normalizaci?
Byl jsem šťastný dítě. V Chrasti u Chrudimi jsme neměli o nějakém disentu ani ponětí. Samozřejmě jsem jako dítě věděl, že o něčem se nesmí ve škole mluvit a že nějaké rádio se nesmí poslouchat a nějaké knížky se nesmí číst, ale rozhodně jsem neřešil proč a jak. Pionýrem jsem chvíli byl, pak jsem byl i svazákem, pak jsem šel do Prahy na DAMU a za pár let to řachlo. Jako dítě jsem nosil prapor v prvomájových průvodech a byl jsem šťastnej, že nesu prapor a že se na mě všichni koukají.
LN Jenže vy jste s tatínkem procestoval svět, když vám bylo sedm. To mi nezní jako standardní normalizační dětství.
Táta byl námořník. A občas si s sebou mohl na nějakou cestu vzít rodinu, takže jsme v roce 1971 jeli z Polska, kde kotvily naše lodě, až na Filipíny a zpátky, což trvalo asi sedm měsíců. Moje paměť sahá do určitých útržků a obrazů - málo platný, už je to pětatřicet let. (směje se) Ale samozřejmě to bylo fantastický, navíc pro dítě z normalizačního Československa, které vyjelo někam, kde jsou volně dostupný angličáky, žvejkačky a na tričkách disneyovské postavičky. Bylo to pro mě famózní, pusu jsem měl denně od ucha k uchu. Bylo prima vidět jiné země, lidi s jinou barvou pleti. Mělo to pro mě určitě přínos do budoucnosti, protože jsem si mohl udělat určitý obrázek, určitou představu o světě za železnou oponou, byť jsem ho vnímal dětskýma očima. V roce 1975 táta skončil s cestováním, právě kvůli mně a sestře, aby se nám mohl věnovat. Vycestoval s maminkou, až když mi bylo osmnáct, když jsem šel na DAMU. Pracovali na zastupitelském úřadu v Indonésii.
LN Přemýšlel jste, že byste jel s nimi?
Ne, mně se splnil sen, já se dostal mezi tu hereckou sběř. Ale moje sestra studovala práva, mohla si rozložit semestry, takže v Indonésii byla delší dobu než já. To jsem jí záviděl. Já hrál už od druhého semestru v Mimóze, nemohl jsem jet někam na dlouhou dobu. Rodiče byli v Indonésii asi čtyři roky, pak se vrátili a jeli do Koreje.
LN Do Jižní Koreje?
(směje se) No jasně že do Jižní Koreje. Pak byli v Kanadě, kde jsem byl s nimi a s manželkou skoro rok, tak jsem si tu Indonésii vynahradil.
LN Rodiče nechali v Praze osmnáctiletého kluka, za deset let už jste byl celebrita. Jak na to reagovali?
To byste se ale musela spíš zeptat jich. Je pravda, že nezažili můj vývoj. Myslím, že věk mezi osmnácti a pětadvaceti je důležitý pro vývoj osobnosti. Dívali se na mě pořád, jako bych byl o těch pět let mladší. Jenže to je možná samozřejmý a dívali by se na mě stejně, i kdyby nikam neodjeli. Těžko říct.
LN Vy jste studoval gymnázium, pak DAMU. To jste nechtěl být hercem?
Chtěl. Chtěl jsem být hercem už tak od sedmý třídy. Mám pocit, že jsem neměl ani tušení o existenci nějaké konzervatoře. Říkal jsem si, že napřed musím mít maturitu, a pak půjdu na DAMU.
LN Váš syn chce teď být údajně policajt…
…Ježišmarjá, (směje se) to ani nevím. Momentálně chce být hokejista.
LN Čím jste chtěl být vy v jeho věku?
Já chtěl být námořníkem jako táta. Pak jsem měl období popelářů, ti se nám moc líbili, ale to mají asi všichni kluci stejný. Taky jsem chtěl být hokejistou, protože nedaleko od nás hrál tým Tesla Pardubice. Hvězdou tam pro mě byl Láďa Martinec, už jen tím, že se jmenoval MARTINec, měl hodně blízko k Martinovi. No a potom jsem se docela brzy, asi pod vlivem babičky, která byla velká ochotnice, rozhodl, že budu hercem.
LN Jak jste si to představoval?
Tím prvním motivem, proč jsem chtěl být hercem, bylo to, že jsem chtěl být slavnej, že mě lidi budou poznávat na ulici. (směje se) To byl vážně ten první impulz. Ani jsem neuvažoval o tom, co herectví obsahuje, co herectví obnáší.
LN Mám pocit, že stejně jako hodně hrajete, tak i intenzivně sportujete. Je to tak?
Určitě. Hraju hokej, tenis, golf, ale na ten mám málo času, i fotbal. Mám rád hry, kde je taktika, strategie. Nebaví mě běhání nebo plavání. Díky sportu se udržujete v kondici, která je k herectví potřeba. Navíc ve sportu jsou dobrý vztahy mezi lidmi, většinou tam funguje princip fair play a hraje se pro radost. Kdykoliv můžu sportovat, sportuju. 
LN Pořád máte hokejové tréninky v noci? A je to vůbec zdravé?
Ale to víte, že jo. (útěšným tonem a směje se) Každou neděli hrajeme od půl desátý. Vám se může zdát, že je to pozdě, ale pro herce to není zas až tak neobvyklá doba. My herci jsme noční ptáci – vždyť představení kolikrát začíná i v devět večer. Půl desátá rozhodně není hodina, která by nám nějak vadila. Ale začínali jsme ještě později, měli jsme tréninky ve dvacet dva třicet.
LN Váš syn hraje hokej za Spartu. Hokej hraje i syn Petra Kordy, který mi říkal, jak se bojí, že se jeho dítě zraní. Jak je to ve vašem případě? Hokej dobře znáte.
Kdybych měl strach, ani bych ho tam vůbec nemohl odvézt. Strach nemám, pokud se něco přihodí, je to skutečně věc náhody, já to neovlivním. Nebudu ho přece držet doma, protože by se mu mohlo teoreticky něco stát. Ale mám takový pocit, že ti kluci jsou v klidu – nechci to přivolávat, ale za ty tři roky, co hokej hraje, se nikomu nic závažného nestalo. Myslím, že ta hra je daleko nebezpečnější pro chlapy, jako jsme my, co jdou na led jednou za týden, někdo i jednou za měsíc. Ti kluci jsou na ledě de facto denně, my nemáme jejich reflexy, grify, jejich trénink.
LN Využil jste někdy svého vzhledu?
Víte, já nikdy neměl moc k čemu. (směje se)
LN Žen se většinou ptají na to, jak působí na policajty. Takže vás se zeptám na policistky.
U policajtů je to buď, anebo. A je jedno, jestli to je muž, nebo žena. Buď vám váš známej ksicht uškodí, nebo pomůže. To je moje zkušenost ve všech sférách, kde se člověk pohybuje. Buď vás lidi berou a mají vás rádi, anebo se zrovna setkáte s těma druhejma. A to vám nepomůže ani svěcená voda.
