* LN Jak jste se dostal od komorně pojatých komedií k tak nákladné velkoprodukci, jako je Zlatý kompas?
Poprvé jsem četl Zlatý kompas i ostatní Pullmanovy knihy v roce 2000, v době, kdy jsem v Londýně pracoval na filmu Jak na věc. Přátelé mi je tehdy doporučili s tím, že jde o knihy psané pro děti, ale ve skutečnosti jsou spíš pro dospělé. Zhltl jsem je jedním dechem, čistě z nadšení a zájmu, ne jako materiál pro budoucí film. Ačkoli to bylo to první, nač jsem myslel – že by byl Zlatý kompas úžasný film. Ty příběhy jsou totiž nesmírně odvážné a plné fantazie, zároveň jsou inteligentní a hluboké, mají svou filozofii. Ten nápad, že každý člověk má své zvířecí alter ego, které je vlastně jakousi jeho personifikovanou duší existující vně člověka, a tihle dva – člověk a jeho deamon – se všude pohybují společně... Prostě pasoval jsem si Zlatý kompas ve svém osobním žebříčku mezi nejlepší knihy konce minulého století. Philip Pullman je pro mě svého druhu hrdinou literatury.
* LN Do příprav filmu jste se vrhl s velkým nadšením, pak prý ale přišla krize a chtěl jste projekt opustit. Co se stalo?
Ze začátku to šlo dost hladce. Sepsal jsem pro společnost New Line Cinema svou představu o projektu. Že jde o vztahy postav, o jejich příběh, o poselství vypovídající o našem světě, ale že to zároveň má být velkolepá podívaná. Takže v New Line vymysleli, abych se vypravil na Nový Zéland za režisérem Peterem Jacksonem, omrkl jeho technické vybavení a probral film s jeho lidmi přes zvláštní efekty. Strávil jsem tam čtyři dny, viděl Jacksonův štáb při práci, a tehdy mi blesklo hlavou, že jistý logistický a technický aspekt natáčení by mi mohl dělat obtíže. Lidi tam dělali věci, kterým jsem nerozuměl, používali slova, která jsem nikdy před tím neslyšel... Prostě připadlo mi najednou nepředstavitelné strávit tři roky svého života v neosobním světě mezi hromadou počítačů a jakýchsi robotů a vytvářet umělou realitu. Vyděsilo mě to, připadal jsem si v tom sám a ztracený.
* LN Nicméně jste do projektu nakonec šel. Co vás přesvědčilo, že jste necouvl?
Po pár měsících mi došlo, že se takováhle příležitost už nemusí opakovat, a postavil jsem se k tomu jako k výzvě. Vlastně jsem byl sám sebou a svou první reakcí překvapený: zařadil jsem se mezi režiséry, kteří jsou zvyklí pracovat s herci, jakmile mají „v ruce“ živý materiál, nic je nezaskočí, ale náročné triky a všechny ty speciální efekty jim připadají jako něco podřadného. Ve skutečnosti za tím byl strach. Nechtěl jsem si sám před sebou připadat jako pitomec, takže jsem do toho šel.
* LN Většina filmařů vypráví o tom, jak bylo zábavné natáčet s herci před blue screenem a pak si hrát s triky, zatímco práce na scénáři byla dřina...
Práce na tomhle scénáři byla velká radost, adaptoval jsem přece Pullmana, svého hrdinu! Několikrát jsem se s ním sešel, abychom všechno probrali. Dostal jsem prostor na určité úpravy, některé pasáže bylo třeba vypustit, ale v zásadě jsem jen převáděl do filmové řeči to, co Pullman zpracoval literárně. Nebylo to nijak zvlášť obtížné, protože jeho styl je vizuální, píše hodně filmově. Nakonec jsem odjel na Špicberky, kam je situovaná podstatná část knihy, a scénář jsem dokončil v tom inspirativním prostředí.
* LN Navzdory všem náročným trikům jste si užil i práci s herci, podařilo se vám získat Nicole Kidmanovou nebo Daniela Craiga do rolí sice důležitých, ale rozhodně ne hlavních. Čím jste je přesvědčil?
Nemusel jsem je přesvědčovat, nedělali Zlatý kompas kvůli mně, ale kvůli Philipu Pullmanovi. To byla obrovská výhoda. Spousta lidí miluje jeho knihy, takže stačilo zavolat a říct: Děláme adaptaci Pullmanova Zlatého kompasu... A všichni byli nesmírně vstřícní a stáli o spolupráci. Co si budeme povídat, velké hvězdy mohou filmu, jako je tento, dobře posloužit. Když ještě ke všemu nemusíte dělat kompromisy, tedy když máte k dispozici hvězdy, které jsou zároveň skvělými herci, nemůžete si přát nic lepšího. Tíha filmu leží na neznámé a nezkušené dětské herečce, která potřebuje mít oporu. Navíc... Víte, pracovat s Nicole Kidmanovou je tak trochu svátek. Máte z ní pocit, jako když se díváte na secesní sochu, je celá jakoby dokonale vysoustružená, má všechny křivky nesmírně elegantní a dlouhé, což na plátně vypadá úchvatně... Je to hodně tajemná žena, myslím, že takhle nějak mohla působit Greta Garbo. V jednu chvíli je přátelská, pak se docela promění a vy nevíte, jestli je to už součást role, nebo jestli má nějaký splín. Také je třeba smířit se s tím, že má kolem sebe dost početný aparát, je to vlastně taková menší fabrika, zaměstnává dost lidí. Ale výsledek pak všechny tyhle okolnosti vyváží.
* LN Na hlavní roli malé Lyry jste dělali velké konkurzy. Podmiňovali jste výběr dívky také znalostí předlohy Philipa Pullmana?
Ne. Kdybychom našli geniální dítě, které by o Zlatém kompasu nikdy neslyšelo, určitě bychom si ho vybrali. Ale malá Dakota Blue Richardsová knihu dobře znala, stejně jako většina dětí na castingu. Nemůžu posoudit, jestli ji četly spontánně, nebo jen kvůli konkurzu na film, ale mám pocit, že v Británii znají Zlatý kompas všechny děti.
* LN Nebojíte se srovnávání Zlatého kompasu třeba s žánrově blízkými Letopisy Narnie?
Byl bych dost nerad, kdyby tyhle dva filmy někdo srovnával. Narnii jsem nikdy neměl moc rád, mám na mysli Lewisovu knihu, štvala mě už jako kluka.
