Přála bych si, aby se v rodinách o válce více mluvilo, říká norská režisérka

Lidovky.cz: Co vám vám řekli vaši prarodiče o druhé světové válce? O čem jste se bavili před natáčením s vaší dcerou a překvapila vás nějakou otázkou?
Se svými prarodiči jsem o válce nikdy moc nemluvila a mí rodiče se narodili až ke konci války. I přesto jsem se díky rodičům dozvěděla pár historek. Můj dědeček vlastnil železářství a za okupace se musela celá rodina vzdát našeho domu, uvolnit ho pro Němce a nastěhovat se do malého bytu. Dědečkovi se přesto podařilo zachovat železářství v provozu, protože v něm prodával i zbraně. Ty stejné zbraně zároveň pašoval členům odboje, kteří se schovávali v lesích. Druhý dědeček bojoval jako voják proti Němcům v jedné z nejslavnějších bitev na území Norska, kde se po odpálení frekventovaného mostu podařilo zastavit postup německých jednotek. Největší dojem na mě udělalo, že se dědeček z bitvy vrátil přes půlku země pěšky.

8 fotografií

Lidovky.cz: Film Hranice odvahy je vaším debutem. Předtím jste pracovala zejména na natáčení reklamních spotů, seriálů a hudebních klipů. Jak dlouho jste se odhodlávala k natočení celovečerního filmu a co vás k tomu připomnělo?
Trvalo deset let než jsme pro film Hranice odvahy sehnali peníze. Mezitím jsem se podílela na dalších projektech, na které se však nepodařilo sehnat dostatek finančních prostředků. Do myšlenky natočit tento film jsem se však okamžitě zamilovala a hned jsem věděla, že na tomhle projektu se chci rozhodně podílet.

Lidovky.cz: Byla jsem přímo okouzlena lehkostí, s jakou si dětské postavy počínají. Ve většině situací jednají instinktivně. Tuhle schopnost by si měli uchovat i dospělí. Odhalila jste při natáčení něco o skrytém vnitřním dítěti?
Při natáčení jsem si uvědomila, že se na příběh musím začít dívat dětskýma očima a zároveň se ponořit do těch silných emocí, které dětské postavy prožívají. Brzy jsem začala pociťovat, jako kdybych se sama stávala součástí příběhu. Kouzlo pozorování světa skrze hledáček kamery je, že vám připadá, jako kdybyste se opravdu ocitli v daném místě a čase.

Johanna Helgelandová Johanna Helgelandová patří k prvním absolventkám režie na Den norske filmskolen (Norská filmová škola) a dosáhla také pedagogického vzdělání. U filmu začínala v roce 1997 jako asistentka produkce mysteriózního thrilleru Ostrov temnoty (Mørkets øy), režírovala několik krátkometrážních filmů, hudební videoklipy a reklamy. V roce 2014 natočila čtyři epizody seriálu pro děti Boj (Kampen), který vysílala i Česká televize, o rok později pak šest epizod dokumen- tárního seriálu Magické tělo (Den magiske kroppen). Hranice odvahy je jejím celovečerním debutem. Ocenění: Evropské filmové ceny 2021: Cena mladého diváka, Norské národní filmové ceny Amanda 2020: Nejlepší dětský film, Zlín Film Festival 2020: Zlatý střevíček pro nejlepší celovečerní film pro děti.  Johanna Helgelandová

Lidovky.cz:  Váš film je o tom, jak i jedno dítě může svými chováním vyburcovat dospělé k odvážným činům. Téma vašeho filmu je stále aktuální. Na světě je nyní více než 35 milionů dětí na útěku před válkou nebo ozbrojenými konflikty. Zapojujete se kromě vaší práce i jinak do dobročinných projektů?
Vím, že bych se mohla určitě zapojit víc. Nikdy jsem však neodmítla nabídku od charitativních společností k natočení reklamy. Pracovala jsem napříkladv s Amnesty International, Save the Children a s několika dalšími norskými neziskovými společnostmi s velmi malými nebo spíš neexistujícími rozpočty. Každý rok také dobrovolničím pro humanitární organizace při výběru peněz. Ve volbách jsem samozřejmě volila stranu, která má sociální cítění a program.

Lidovky.cz: Dokázala byste si po dokončení vašeho filmu představit, že se něco podobného odehrává v roce 2022 na hranicích Evropské unie?
Od samotného prvopočátku projektu jsme poukazovali na to, jak relevantní a nadčasový je příběh filmu. A jak už jsem říkala, jen shánění peněz nám trvalo 10 let, a i přesto je ten příběh stále aktuální.

Lidovky.cz: Film jste natočila podle knižní předlohy světoznámé spisovatelky Maji Lunde. Jak jste se k jejím knihám dostala a jak probíhala spolupráce? 
Maja Lunde je úžasná osobnost. Když jsme se poprvé setkaly, zrovna se rozhodla pro spisovatelskou dráhu a od té doby slavila všechna její díla úspěch. Stojí nohama pevně na zemi, přitom je velmi ambiciózní a oddaná své práci. Je radost s ní spolupracovat a na spoustu věcí máme shodný názor. I proto se bavíme i o dalších společných projektech.

Lidovky.cz:  Je něco, co vás naučila vaše dcera, která byla při natáčení zhruba ve věku hlavních postav? Přemýšlela jste nad jejím obsazením?
V době, kdy se film natáčel, bylo mé dceři teprve šest let a od premiéry jsme se na něj společně nepodívaly. Nyní je dceři devět a už mi řekla, že by se na Hranice odvahy ráda podívala znovu. Každopádně mi velmi pomohlo, že mé dítě bylo zrovna ve věku jedné z hlavních postav Biancy, nejmladší dívky z 5 dětí. Nikdy mě však nenapadlo, že bych do filmu obsadila své vlastní děti.

Lidovky.cz: Jaká reakce na váš film vás nejvíce překvapila?
Na filmu si nejvíce cením toho, že vyvolal mezigenerační debatu. Prarodiče vzali svá vnoučata do kina a vnoučata se začala vyptávat na vzpomínky z druhé světové války a poválečného období. Mnoho krásných příběhů tak nebude zapomenuto, ale předáno dalším generacím.

Lidovky.cz: Česká premiéra filmu Hranice odvahy se odehrála v rámci festivalu Scandi, který je přehlídkou severské kinematografie. Kteří z představitelů této oblasti jsou pro vás nejdůležitější a největší inspirací?
Pamatuji si, když mě matka vzala do kina na film Lasseho Halströma Můj život jako pes. Miluji také Akiho Kaurismäkiho a jeho složité, ale zamilovaníhodné postavy a barevný vesmír, ve kterém se jeho příběhy odehrávají. Nechtěla bych zapomenout ani na film Rodinná oslava od Thomase Vinterberga, ze kterého jsem si doslova sedla na zadek. Je toho tolik…

Lidovky.cz:  Film Hranice odvahy vyhrál cenu diváků na festivalu Letní filmová škola i hlavní cenu na Zlín Film festivalu. Je také vítězem nejprestižnější ceny pro dětský film na European Film Awards. Co to pro vás znamená? Pomohlo vám to při financování dalších projektů?
Samozřejmě to pro mě znamená hodně. Jelikož se jednalo o můj debut, neměla jsem od tohoto filmu přehnaná očekávání. Chtěla jsem o tak náročném a těžkém tématu natočit film, kterým bych vyjádřila zejména respekt a soucit. Snažila jsem se, aby si i dětští herci z natáčení odnesli podobný pocit, tedy že jde o film, který chce oslavovat velké emoce, ale zároveň bere mladší publikum zcela vážně.

Lidovky.cz: Chcete pokračovat jako režisérka filmů pro celou rodinu nebo spíše válečných filmů? Na čem nyní pracujete? 
Velice ráda bych natočila další filmy pro děti, respektive pro celou rodinu. Věřím totiž, že pokud je dětský film dobře natočený, podívají se na něj rádi i dospělí.

Lidovky.cz: Pojí vás něco s Českem? 
Pohádku „Tří oříšky pro Popelku“ jsem od malička sledovala každé Vánoce v televizi. Před lety jsem rovněž natáčela v Praze několik dní reklamu a moc jsem si to užila. A ještě jednou jsem byla pozvaná do poroty na Zlínském filmovém festivalu pro děti a mláděž. Ten festival je opravdu krásný, spousta milých lidí a skvělá atmosféra. Ráda bych v České republice strávila více času.