Sunshine se do Česka vrátili předloni se slibnou nahrávací smlouvou v kapse. Jak to z vydáním alba Moonshower And Razorblades v USA nakonec dopadlo?
Deska vyšla jen teritoriálně a nakonec se ji v Americe vydat nepodařilo. V Japonsku ano, docela slušně se prodávala, ale v tamnější astronomické kulturní expanzi je směrodatné, kolik se jí prodá za první dva měsíce. Což v našem případě bylo asi pět tisíc, ale na Japonsko to není žádný zázrak.
Rozešli jste se s šéfovou vydavatelství Lindou Perry v dobrém?
Jsme pořád v kontaktu, řešilo se to normální právní cestou. Byli jsme u firmy Custard vázaní na další tři desky a nakonec jsme uzavřeli dohodu, kdy nás vydavatelství kompenzovalo a na další desku nás pustili. Samozřejmě je nepříjemné, že deska nevyšla, ale dostali jsme za to kompenzaci, což je velké gesto z jejich strany. Investovali do nás velké peníze a nebyl předpoklad, že se jim vrátí. Lehce se mohlo stát, že u nich díky kontraktu zůstaneme zamražení. Ale kromě obchodních vztahů fungovaly ještě ty přátelské, takže jsme se po roce, když se jim vydat Moonshower And Razorblades nepodařilo, dohodli, že s Custardem skončíme, abychom se vůbec mohli rozvíjet dál.
Jak je to s vlastnictvím práv k desce, kterou jste v USA natočili?
Custard je vlastníkem nahrávky. Dá se koupit na i-Tunes, tedy stáhnout za peníze z internetu a Custard nám za ni platí autorské honoráře, ovšem disponuje právem dělat si s albem co chce. Kdybychom, hypoteticky, měli s dalším albem nějaký globálnější úspěch, Custard může Moonshower And Razorblades nakonec vydat.
Před dvěma lety jste byl naježený na zdejší hudebí dění. Už je to lepší?
Spíš to bylo povzdechnutí nad tím, jak funguje zdejší hudební scéna a novinařina, ale nemám pocit, že se od té doby cokoliv změnilo. Je tu pár fundovaných lidí a zbytek jen papouškuje, což se asi děje všude, jen ne v takové míře.
Za dva měsíce vydáte nové album. Kam jste se posunuli?
Změnili jsme způsob, jakým skládáme. Dříve jsme hodně věcí dělali spíš intuitivně a měli jsme pocit, že nám přeje štěstí a daří se nám něco slepit dohromady. Ale teď jsme se chtěli skládání věnovat, mít písničkový koncept. Mezi festivaly jsme byli zavření ve zkušebně, až se nám všichni smáli, že nejsme „žádní rockeři“, když zkoušíme už od rána jako v Kolbence, ale mělo to dva výsledky. Uvědomili jsme si, že ani ubíjející rutina nás nezbavila chuti něco dělat, i přes občasné hádky a konfrontace. A doufám, že se nám podřilo napsat dobré věci.
Čím to, že vám už intuice nestačí?
Bylo nám podsouvané, že vrstevnatým zvukem a kolážemi zastíráme, že nejsme schopni napsat rovnou, chytrou a chytlavou věc. Chtěli jsme dokázat hlavně sami sobě, že to není pravda. Vrátil jsem se k věcem, které jsem poslouchal kdysi. Škatulka temné a extrovertní kapely nám nevyhovuje. V období, kdy je člověk frustrovaný, má tendenci být buď hodně melancholický anebo hodně agresivní. U nás to většinou bylo to druhé, ale to je pryč.
Jací tedy jsou dnešní Sunshine v porovnání s minulostí?
V době, kdy jsme natáčeli Moonshower jsme byli na českou kapelu přeexponovaní, migrovali mezi dvěma kontinenty, hodně cestovali, byli naprosto neukotvení. Navíc jsme šli do studia nepřipravení, nebyl čas. Někeré věci fungují, ale jsou dolepené z tisíce kousků. Zachraňuje to velká produkce, dobrý zvuk a relativně drahé studio. Ta deska má pro nás cenu jako dokument doby, ale teď jsme nechtěli pokračovat stejně, už proto, že si připadáme daleko vyrovnanější.
Co tedy máme od nové desky čekat?
První dojem těch, co slyšeli demonahrávky, je, že je to na nás až moc veselé. S tím souhlasím, ale nemyslím tím výbuchy smíchu nebo grotesku. Nové věci jsou potouchlejší, je v nich víc sarkasmu, a textově z nich stejně prosakuje melancholie. Když vyrůstáte s Cure, stejně to někde vyplave.
Už vás nebudou propagovat jako českou kapelu, která dobyla svět a vrací se domů?
Mám pocit, že to nebude tak dramatické. Takový slogan je dvousečný meč – razí cestu trním, ale taky se může obrátit proti vám. Ono to tak dobré není, řeknou si lidi, vždyť je to jen navoněné a jde hlavně o image.
Deska vyšla jen teritoriálně a nakonec se ji v Americe vydat nepodařilo. V Japonsku ano, docela slušně se prodávala, ale v tamnější astronomické kulturní expanzi je směrodatné, kolik se jí prodá za první dva měsíce. Což v našem případě bylo asi pět tisíc, ale na Japonsko to není žádný zázrak.
Rozešli jste se s šéfovou vydavatelství Lindou Perry v dobrém?
Jsme pořád v kontaktu, řešilo se to normální právní cestou. Byli jsme u firmy Custard vázaní na další tři desky a nakonec jsme uzavřeli dohodu, kdy nás vydavatelství kompenzovalo a na další desku nás pustili. Samozřejmě je nepříjemné, že deska nevyšla, ale dostali jsme za to kompenzaci, což je velké gesto z jejich strany. Investovali do nás velké peníze a nebyl předpoklad, že se jim vrátí. Lehce se mohlo stát, že u nich díky kontraktu zůstaneme zamražení. Ale kromě obchodních vztahů fungovaly ještě ty přátelské, takže jsme se po roce, když se jim vydat Moonshower And Razorblades nepodařilo, dohodli, že s Custardem skončíme, abychom se vůbec mohli rozvíjet dál.
Jak je to s vlastnictvím práv k desce, kterou jste v USA natočili?
Custard je vlastníkem nahrávky. Dá se koupit na i-Tunes, tedy stáhnout za peníze z internetu a Custard nám za ni platí autorské honoráře, ovšem disponuje právem dělat si s albem co chce. Kdybychom, hypoteticky, měli s dalším albem nějaký globálnější úspěch, Custard může Moonshower And Razorblades nakonec vydat.
Před dvěma lety jste byl naježený na zdejší hudebí dění. Už je to lepší?
Spíš to bylo povzdechnutí nad tím, jak funguje zdejší hudební scéna a novinařina, ale nemám pocit, že se od té doby cokoliv změnilo. Je tu pár fundovaných lidí a zbytek jen papouškuje, což se asi děje všude, jen ne v takové míře.
Za dva měsíce vydáte nové album. Kam jste se posunuli?
Změnili jsme způsob, jakým skládáme. Dříve jsme hodně věcí dělali spíš intuitivně a měli jsme pocit, že nám přeje štěstí a daří se nám něco slepit dohromady. Ale teď jsme se chtěli skládání věnovat, mít písničkový koncept. Mezi festivaly jsme byli zavření ve zkušebně, až se nám všichni smáli, že nejsme „žádní rockeři“, když zkoušíme už od rána jako v Kolbence, ale mělo to dva výsledky. Uvědomili jsme si, že ani ubíjející rutina nás nezbavila chuti něco dělat, i přes občasné hádky a konfrontace. A doufám, že se nám podřilo napsat dobré věci.
Čím to, že vám už intuice nestačí?
Bylo nám podsouvané, že vrstevnatým zvukem a kolážemi zastíráme, že nejsme schopni napsat rovnou, chytrou a chytlavou věc. Chtěli jsme dokázat hlavně sami sobě, že to není pravda. Vrátil jsem se k věcem, které jsem poslouchal kdysi. Škatulka temné a extrovertní kapely nám nevyhovuje. V období, kdy je člověk frustrovaný, má tendenci být buď hodně melancholický anebo hodně agresivní. U nás to většinou bylo to druhé, ale to je pryč.
Jací tedy jsou dnešní Sunshine v porovnání s minulostí?
V době, kdy jsme natáčeli Moonshower jsme byli na českou kapelu přeexponovaní, migrovali mezi dvěma kontinenty, hodně cestovali, byli naprosto neukotvení. Navíc jsme šli do studia nepřipravení, nebyl čas. Někeré věci fungují, ale jsou dolepené z tisíce kousků. Zachraňuje to velká produkce, dobrý zvuk a relativně drahé studio. Ta deska má pro nás cenu jako dokument doby, ale teď jsme nechtěli pokračovat stejně, už proto, že si připadáme daleko vyrovnanější.
Co tedy máme od nové desky čekat?
První dojem těch, co slyšeli demonahrávky, je, že je to na nás až moc veselé. S tím souhlasím, ale nemyslím tím výbuchy smíchu nebo grotesku. Nové věci jsou potouchlejší, je v nich víc sarkasmu, a textově z nich stejně prosakuje melancholie. Když vyrůstáte s Cure, stejně to někde vyplave.
Už vás nebudou propagovat jako českou kapelu, která dobyla svět a vrací se domů?
Mám pocit, že to nebude tak dramatické. Takový slogan je dvousečný meč – razí cestu trním, ale taky se může obrátit proti vám. Ono to tak dobré není, řeknou si lidi, vždyť je to jen navoněné a jde hlavně o image.
