Podle názvu Medeski, Martin&Wood by se mohlo zdát, že jde o právnickou kancelář. Newyorské trio se ovšem původně jmenovalo Coltrane's Wig (Coltraneova paruka) a je značkou tvořivého a značně svobodomyslného přístupu k hudbě. Od roku 1991, kdy se dali dohromady, dosáhli pozice jedné z nejpopulárnějších jazzových kapel, ačkoliv mají s tímto hudebním stylem společný hlavně otevřený přístup k improvizaci.
Za patnáct let pro vás nikdo nevynalezl hudební škatulku – říkají vám žertem nejlepší jazzový boyband, funk z hračkářství... Trefil se někdo alespoň přibližně do vašeho pocitu?
Víte, že ani ne? Hledání škatulky pro naši hudbu jsme vzdali už před lety. Líbil se mi termín acid-jazz, myslel jsem si, že by se k nám mohl hodit, ale jakmile se stylově definoval, bylo mi jasné, že k němu nepatříme. Doma v USA o sobě dokonce ani netvrdíme, že hrajeme jazz, i když v naší hudbě jazzové prvky najdete. Potom nás řadili ke scéně „jambandů“, improvizujících rockových a funkových kapel. Ale ani to se k nám moc nehodí. V prodejně nás určitě najdete v regálu s jazzem, už jen proto, že většina lidí říká jakékoliv instrumentální hudbě jazz. Ale ti, kdo mají rádi tradiční jazz, si nic takového nemyslí.
Vyrostli jste ze scény newyorského downtownu. Kam vás nasměrovala?
Na okraj stylů. Kdybychom byli dost chytří, mohli jsme pro to vymyslet nějaké skvělé jméno. Jenomže muzikanti žonglují s notami a ne se slovy. Každopádně se naše hudba točí hodně kolem současných tanečních rytmů.
Když mluvíme o instrumentální hudbě: Založil jste gospelový projekt The Word, přitom si tento styl nejčastěji spojujeme se zpěvem...
Taky mě kdysi překvapilo, když jsem objevil, že v USA je silná tradice gospelu, kde místo hlasů zní pedálová steelkytara. Možná znáte Roberta Randolpha, ten už je dnes slavný. Divil jsem se, jaký prostor při bohoslužbách dostává pedálová steelkytara – je důležitější než kazatel nebo pastor. Lidé tam samozřejmě také zpívají, ale je zodpovědností toho nástroje, aby na shromáždění padl Duch svatý.
Jak to vypadá v praxi?
Ze dvou a půl hodin trvání bohoslužeb připadne dvě hodiny osmnáct minut hudbě a dvanáct minut slovům. Ti lidé tam samozřejmě taky zpívají a zní to fantasticky.
Jako newyorčanovi a městskému člověku vám to musí znít hlavně exoticky, nebo ne?
Ale já jsem původně z Floridy a tam na jihu je pár takových církví taky. Pro mě je hlavní, že jsem vždycky měl rád gospelovou hudbu, navíc můj nástroj, tedy varhany, v něm hraje důležitou roli. Ale někoho mohou odradit texty – všechny jsou o Ježíši. Říkal jsem si tedy, že by bylo skvělé natočit čistě gospelové album, kde je tím hlavním muzika. Dojde vám, jak je spojená se styly, které z ní vyšly – s blues, r&b, jižanským rockem. Vezměte si jen zpěváky, jako Arethu Franklin, Marvina Gaye, Raye Charlese...
Když zmiňujete zpěváky – vaše trio hraje také coververze písniček, například zpěvačky P.J. Harvey. Uslyšíme nějaké v Praze?
Určitě. Když si můžeme pohrát s něčí melodií, která se nám líbí, tak to uděláme. Za ta léta jsme hráli věci od Duke Ellingtona, Johna Coltranea, Theloniuse Monka, Boba Marleyho nebo Jimmiho Hendrixe, což jsou všichni skvělí skladatelé. Obecně se dá říct, že na koncertech hrajeme věci ze všech období naší kapely. Neděláme si plán, jsme spolu tak dlouho, že už se o muzice nemusíme bavit. Jestli bude dobrý zvuk a navzájem se uslyšíme, vynalezneme nějakou hudbu přímo na místě.
Takže se nedá odhadnout vůbec nic?
Ale ano, máme sklon hrát nový materiál, protože je čerstvě v paměti. Nedávno jsme natočili další album s kytaristou Johnem Scofieldem, takže nejspíš uslyšíte několik skladeb z této desky. Také jsme natočili album dětských písní, určitě nějaké zahrajeme, jsou velice zábavné. Stejně tak se ale můžeme vydat na průzkum starších věcí a zahrát je jinak, než dřív.
Jakou roli ve vaší hudbě tedy hrají melodie?
Pro nás jsou takovými vozítky, dopravními prostředky. Nebo si je představte jako trampolínu, na které se dá leccos vyzkoušet.
Vy i další členové tria často hostujete na deskách jiných interpretů. Zatímco tam stylem občas vyčníváte, z vašich nahrávek mám pocit, že se nikdo nedere do popředí...
To proto, že nemáme žádného kytaristu ani zpěváka, což jsou ti největší egomaniaci. Ale vážně: Samozřejmě máme muzikantská ega, ale jako Medeski, Martin&Wood máme hlavně společný cíl. Hudbou spolu rozmlováme. Vezměte si jaká je otrava, když se dáte u baru s někým do řeči a on ani na chvíli nezmlkne. Z takové konverzace si neodnesete nic nového, není to otevřený dialog. Přesně tak přistupujeme k naší hudbě.
