LN Když jste si vybrali pro kapelu název, v němž je slovo „youth“ (mládí), napadlo vás, že s ním vydržíte dalších třicet let?
Tušil jsem, že to jednou může vypadat divně, ale pro nás je Sonic Youth něco jako název sci-fiknížky. Připadalo mi pěkné, když jsme začali stárnout, zvlášť v posledních letech, kdy jsme sami rodiči dospívajících dětí a zdá se, že název neodpovídá našemu věku. Absurditu, kterou to obnáší, jsme stejně vždycky měli rádi. Když jsme vyjeli na turné s Neilem Youngem nebo vystupovali v televizi, prostě vystrčili hlavu někde v mainstreamu, přestože jsme v něm nikdy nebyli opravdu úspěšní. Tahle absurdita nás vždycky bavila.
Pro mnohé jste úspěšní už tím, že jste se nikdy nestali vlastní karikaturou. Nebo vás někdy mrzelo, že jste nezažili úspěch v takové míře jako třeba Nirvana, které jste kdysi pomáhali?
Přál bych si, abychom muzikou víc vydělávali, protože bych chtěl vydávat víc desek na své značce a víc knížek, k obojímu jsou potřeba peníze. Nemluvím teď o kapitalistickém podnikání, kdy penězi vyděláváte ještě víc peněz, ale o tom, že vám peníze dovolí vytvářet nové věci. V tom smyslu bych chtěl být v nějaké ideální situaci. Zároveň vidím ve svém okolí, že doopravdy slavným lidem se zmenší jejich společenský svět, už jen tím, že jejich tvář je notoricky známá. Samozřejmě je i tak lákavé přinejmenším přemýšlet o tom, že vyměníte osobní volnost za balík peněz. Ale nikdy jsme nebyli v takové situaci.
Když mluvíme o absurditě - Sonic Youth má vyjít deska u kavárenského řetězce Starbucks, vedle klasiků, jako je McCartney nebo Grateful Dead. Vy sám kávu pijete?
Vůbec ne. Všiml jsem si ale, že ve Starbucks prodávají tolik hudby a začalo mě to zajímat. Jak to, že Geffen, který má naše desky zprostředkovat zákazníkům, je neprodává ve Starbucks? To je přece nová situace, vydavatelské firmy se snaží vyrovnat s tím, že se hudba šíří digitálně, což je realita, ale vlastně taky nuda. Geffen je kapitálová společnost stejně jako Starbucks, takže vás napadne, že je důležité, která z těch korporací prodá víc desek. Taky jsme si říkali, že Sonic Youth je ta poslední kapela, jejíž desky byste čekali ve Starbucks. I to se mi líbilo - jako dráždidlo pro spoustu lidí, kteří mají představu, jací bychom měli být. Samozřejmě tím štveme všechny politicky korektní teenagery, kteří se diví, jak si něco takového můžeme dovolit. Říkám si: Jakou značku mobilu používáš? A kdo vyrobil počítač, z kterého mi posíláš maily?
Nemrzí vás, že články o Sonic Youth většinou rozebírají kytarové vazbení a poněkud opomíjejí vaše texty?
Je snadnější popisovat, co se děje v hudbě, naše texty jsou navíc často dost surrealistické na to, aby se k nim někdo kriticky vyjadřoval. Na nás tři, kteří v kapele zpíváme, má literatura stejný vliv jako hudba. Vnímáme ji jako rovnocennou hudbě, ale chápu, že rokenrol historicky nepředstavuje nějaké literární bohatství. Samozřejmě s výjimkami lidí jako Bob Dylan, Patti Smith, Lou Reed nebo Little Richard.
Napsal jste několik textů pro svou ženu Kim Gordonovou, která s vámi hraje v kapele. Bylo to v něčem jiné?
Můžu být míň osobní, dává to větší svobodu. Někdy si říkám, že i pro sebe bych občas měl psát texty, jako kdyby byly určené pro někoho jiného.
Zmínil jste Dylana, ten své staré kousky na koncertech umí překopat tak, že dá práci vůbec je poznat. Neláká vás něco podobného, zvlášť když teď občas přehráváte naživo desku Daydream Nation z roku 1988?
Mám pochopení pro Dylana, který chce písničky přizpůsobit svému současnému vyjádření. Zároveň bych ale stejně jako posluchač rád slyšel tu verzi, kterou si uchovávám v paměti. U našich starých věcí je výhoda, že nemají do poslední noty přesně určený tvar, ale na koncertech k novému vydání Daydream Nation jsem chtěl být velmi puristický a zahrát desku od začátku do konce, jako kdyby najednou oživla. Jediná změna je v tom, že si v tom programu hrajeme s konci skladeb.
Vedle Jacka Whitea z kapely White Stripes jste nejznámější sběratel starých desek. Máte čas je poslouchat?
Vlastně ani ne, líbí se mi jako umělecké předměty, které sloužily ke komunikaci mezi lidmi. Zajímá mě spíš undergroundová, tajemnější hudba, v níž tvůrci experimentovali s uměním, což mě baví víc než ambiciózní pop, který pro mě má taky svůj půvab, ale nemusím ho sbírat. Bavilo by mě sedět s dýmkou a sklenicí whisky v křesle a poslechnout si třeba všechno od Incus Records, ale nemám na to čas.
Se Sonic Youth jste vždy působili jako hudební fanoušci už tím, že jste upozorňovali na neznámé kapely, k nimž kdysi patřila i Nirvana. Platí to stále?
Nejde o to, že bychom jim pomáhali prorazit, i když i to je hezké. Děláme to jen proto, že nám jejich hudba připadá blízká. Na turné častokrát kapela ani neví, s kým bude na místě hrát. Pořadatel koncertu tam obvykle dá kapelu svého synovce nebo někoho takového.
V Praze s vámi hraje čínské trio Carsick Cars. V čem jsou vám blízcí?
Začátkem roku jsme poprvé hráli v Číně, jeli jsme do Pekingu a Šanghaje. Hledali jsme před tím na internetu nějaké tamní zajímavé kapely. Z Číny teď přichází spousta extrémní undergroundové noiseové hudby, která se mi líbí. Jeden člověk vystupuje pod jménem Torturing Nurse po sklepech v Šanghaji, chtěli jsme hrát s ním, ale pořadatelé řekli, že v Šanghaji není na předkapelu čas. Carsick Cars hrají divný pop, jsou z Pekingu, a tak jsme si vybrali je. Ale nějací činovníci přišli před koncertem a zakázali jim z nesmyslných důvodů hrát. Zůstali jsme v kontaktu a dohodli alespoň společné hraní v Praze a v Londýně.
Na vaší značce Ecstatic Peace! vám v září vyjde sólová deska Trees Outside The Academy. Jsou to písničky, které se pro Sonic Youth nehodily?
Spíš šlo o to, že to mělo být sólové album jen s akustickou kytarou. Natáčím s někým snad každý týden, ale většinou jde o hlukové improvizace, tentokrát jsem chtěl písničkovou desku. Požádal jsem Stevea (Steve Shelley, bubeník Sonic Youth, pozn. red.), aby na ní hrál, ale nechtěl jsem tam moc kytar, takže jsem pozval ještě houslistku Samaru Lubelski.
Časopis Rolling Stone vám přiřkl 33. místo mezi kytaristy všech dob a Sonic Youth jsou bráni za velikány kytarové hudby. Jak vlastně svůj nástroj vnímáte - je pro vás partnerem, hračkou, pokusnou laboratoří?
Jen nástrojem. Nechtěl jsem být kytarista, ale bubeník, jenomže mi chyběla koordinace. Kytara byla po ruce, hrál na ni můj starší bratr a byl daleko lepší než já. Vlastně toho o kytarách moc nevím. Moji kamarádi kytaristi, jako třeba Lee Ranaldo z kapely, rádi chodí do obchodů s hudebními nástroji, studují literaturu... S tím se neobtěžuju. To je možná jeden z důvodů, proč s kytarou rád experimentuju. Ale z tradičního pohledu jsem se na kytaru ještě nenaučil hrát.
