Česká scénografie XX. století byla výjimečná kniha, která se dosud bohužel nedočkala reedice. Za minulého režimu patřila k těm publikacím, které se z větší části podařilo vydat bez nesmyslných cenzorských zásahů. Takže se tu můžeme v ucelené podobě dočíst o mnoha proskribovaných tvůrcích 60. let od Alfréda Radoka až po Luboše Hrůzu. Zároveň jde o zhodnocení vývoje oboru na domácí půdě od zakladatelských osobností až po současnost, čili do počátku 80. let – končí se akční scénografií. (Což mimo jiné připomíná, že už tu máme další nezpracované třicetiletí.)
Ptáčkové texty mají jasný názor, který se odvíjí nejenom od autorčiny erudice, ale také od potřebného vědomí souvislostí a kniha je také skvěle graficky řešená, ostatně autorem výtvarné podoby byl Libor Fára. Zahrnuje několik výtečně vybraných kolekcí (černobílé i v barvě), které představují stěžejní díla daných období.
Aby se na kostým nezapomnělo
Ani v České scénografii XX. století se na kostým nezapomnělo, je tu ale pojednán jen ve zkratce, i když obrazová dokumentace až tak zanedbatelná není. Vydat publikaci, která by se v podobném rozložení a rozměru věnovala kostýmnímu výtvarnictví, je výborný nápad a nakladatelství Pražská scéna za něj patří velká pochvala. Snaha vytvořit významový i formální pandán ke zmíněné knize o scénografii má smysl z mnoha důvodů, když už nic jiného, tak jako sumarizace vývoje. Kostým vcelku nespravedlivě zaostává za scénou a bývá vnímán jako doplněk, a ne jako stylotvorný prvek, i když časy se mění. Zdá se, že právě v poslední době, zejména pak po roce 1989, se kostým po všech stránkách emancipoval.
Grafická podoba knihy se hlásí ke konceptu Libora Fáry, autorem nové typografické podoby je Filip Blažek. Jako odlišující prvek zvolil barevné spektrum, které promítá do písma, a také použil duhové pásy na vnější straně listů, příslušnou barvou rámuje i reprodukce. Není to příliš čisté řešení a zbytečně odvádí pozornost. Stačí srovnat Fárovu obálku s novou, kde je pět druhů písma. Také vakáty na půlkách stran nepůsobí dobře. Nicméně kniha je jinak obrazově velkolepě vybavená, jsou zde desítky reprodukcí kostýmních návrhů a fotografií od nejstarších dob až po současnost.
Konečně postmoderna?!
Dvě třetiny knihy patří studii Věry Ptáčkové s názvem Příběh kostýmu a opět nejde jen o zamyšlení nad vývojem, ale také nad tím, co vlastně kostým obnáší jako artefakt, jako činitel úzce spjatý s hercem, který doslova "ručí" za jeho výkon. Že je to úkol s mnoha úskalími, potvrzuje autorka v úvodním textu: "Analyzujeme-li scénu, kostým většinou jen popisujeme. Co s ním? Oč se opřít? Nekryje se přesně s módou ani s výtvarnými trendy."
Po třiceti letechVěra Ptáčková, Barbora Příhodová, Simona Rybáková: Český divadelní kostým |
Zde si všímá prvních projevů stylu, se kterými v druhé půlce 80. let přicházeli Pražská pětka, Petr Lébl či Opera Furore. A zde také připomíná, jak může být komplikované vnímání kostýmů, které nezřídka může zůstat jen tajemnou šifrou.
Vývoj posledního dvacetiletí
Další část knihy patří textu Barbory Příhodové ... A po listopadu 1989. Jde o solidní pokus zmapovat vývoj posledního dvacetiletí, ale zůstává na povrchu. Autorka se ve věci orientuje, ale nemá příliš "nakoukáno", a k syntéze se ještě nedostala. Zkusmo naznačuje hlavní tahy, na které navěsí pár jmen, ale souvislosti a vlivy jí zčásti unikají. A také používá prefabrikované názory a opírá se o citace. Pokud napíše, že v období po roce 1989 je v přímé souvislosti s režijními poetikami zřejmá společná tendence k vysoké stylizovanosti a zdůrazněné divadelnosti, což je zřejmě reakcí na šedou uniformní realitu předchozích let, je přinejmenším zvláštní, že to tvrdí právě v této knize. Kdybv totiž zalistovala o deset stránek zpět, viděla by tu "šedou uniformitu". Proč jen si každá nová generace myslí, že hlavně ona přináší ten správný rozkvět a invenci. Jistě že tvorba špiček, jako jsou Kateřina Štefková, Zuzana Štefunková či Simona Rybáková, byla zejména počátkem 90. let nová a svěží, ale stejně dobré byly špičky předchozích desetiletí. Vždyť ani ti naháči, zde prezentovaní jako výraz nové uvolněnosti, nejsou nic převratného, všechno už tu bylo.
Závěrečný oddíl knihy s titulem Delta řeky lze považovat za jakousi konfesi kostýmní výtvarnice – v tomto případě Simony Rybákové. Ta zde připojuje pohled praktické divadelnice a připomíná zákonitosti profese.
Český divadelní kostým je i přes některé výhrady edičním počinem. Jednak se stále ještě nezaplnily mezery v teatrologické literatuře a reflexe vývoje ve 20. století i v nedávné minulosti je nesmírně potřebná. Neboť i zde už hrozí nebezpečí z prodlení. Takže vlastně není až tak nutné zatracovat Příhodové text, svůj smysl má a do budoucna je to jistě východisko pro obsažnější materiál. Ptáčkové navázání na studii o české scénografii je ovšem cenným příspěvkem divadelní historii.
