Psal se rok 1998, když Faith No More potvrdili rozpad, o kterém se v té době spekulovalo už měsíce. Jenže místo toho, aby se jejich muzika zasunula do spodních šuplíků hudebních starožitnictví, začala žít vlastním životem. Nebylo rozhovoru, kde by se frontmana Mike Pattona novináři neptali, jestli už nepomýšlí na obnovení skupiny, nebylo fanouška Mr. Bungle, Fantômas, Tomahawk, Peeping Tom a dalších "bočních" projektů, který by zároveň nedokázal ocenit alba Angel Dust nebo The Real Thing, a nebylo jukeboxu, kde byste nenarazili na Ashes to Ashes nebo alespoň Easy, kterážto písnička má po půlnoci podobný efekt jako Say You, Say Me od Lionela Richieho.
To, že hudba Faith No More nikdy nevyšuměla a nezasekla se v minulém století, se promítá zejména do mimořádné diverzity publika, modelu v2009. Z velké části to jsou tzv. pamětníci, kteří kapelu zažili v devadesátkách a vidět ji dnes znovu pro ně znamená hlavně nostalgii. Kupodivu je tady vždy i poměrně velké procento těch, kterým v době posledního koncertu FNM nemohlo být víc než deset. Což pochopitelně hraje pro kapelu, která nejenže za své hibernace své publikum neztratila, ale ještě tisíce nových fanoušků nabrala.
Dvanáct tisíc lidí, přítomných 17. srpna v holešovické Tesla aréně, šlo na jistotu - a tou byly hity Ashes to Ashes, Easy a Las Cup of Sorrow. Jenom slabé procento tušilo předkapelu, ještě méně znalo její název a pouhý zlomek návštěvníků dokázal Firewater někam alespoň stylově zařadit. Na tom by jistě nebylo nic zláštního ani patologického, kdyby to v praxi neznamenalo smutný fakt, že ze zaplněné arény zatleská jejich produkci sedmnáct lidí. Bylo to celé tak mrzuté, trapné a rozpačité, že i koncerty Lennyho Kravitze, kterému (pokud o to výslovně nepožádá) taky aplauduje jen hrstka přítomných, jsou vedle toho gejzírem emocí.
V dokonale nepřímé úměře
Zajímavým antiparadoxem Firewater je, že koncertní karta jim nikdy moc nešla. Což odhalí spíš fanoušci obeznámení s jejich (výbornými) nahrávkami, které jsou v dokonale nepřímé úměře k jejich živým provedením. Čert ví, proč u nás zatím neodehráli jediný povedený koncert... Bohužel ani tento jejich smůlu neprolomil. Tentokrát to ale nebyla tak docela vina kapely - ta totiž odehrála po hudební stránce skvělé vystoupení. Škoda, že to bylo zrovna včera.
Přivítalo je netrpělivé publikum krátce po půl osmé solidním aplausem, ale iluzi nadšení patrně odrážela pouze skutečnost, že si většina návštěvníků myslela, že už nastupuje "jejich" skupina. Taky si brzy všichni jakékoliv projevy účasti rozmysleli a snažení Firewater sledovali se zarputilou lhostejností. Uskupení kolem frontmana Toda Ashleyho čítalo tentokrát šest lidí včetně hostujícího dholisty Jazze Singha, člena Dhol Foundation, nebo trombonisty Nimroda Talmona. Výčet jmen sice nikoho neohromí, nicméně alespoň jejich výkony na pódiu by mohly.
Odstartovali zostra pilotním singlem jejich loňského alba Golden Hour, písní s nakažlivým refrénem Borneo. Jenže něco bylo strašně špatně. Reakce na kapelu, která se do toho šla naplno a s evidentně dobrými úmysly, byly směšné. Totiž téměř žádné. "To ještě nejsou Fejti? Aha," znělo zklamané zhodnocení situace a dál už jako by tam Firewater vůbec nebyli. Ti se ale snažili dál; zřejmě jim taky nepřišlo pravděpodobné, že by se tak nenáročnou, chytlavou a v podstatě ohromně zábavnou muzikou, mimochodem ne nepodobnou třeba Gogol Bordello nebo Balkan Beat Box (jehož člen ostatně ve Firewater zrovna hostuje), nepodařilo "ulovit" nějaké příznivce alespoň pro tuto jedinou noc a chvíli. Todovi ale nejspíš chyběl jakýsi teatrální prvek a drzost, se kterou nutí cirkusák Eugene Hütz hopsat své vlastní publikum.
Na památku
Ještě v hitovce Hey Clown brala kapela své nasazení vážně, ale každý další pokus fanoušky povzbudit k nějaké reakci vyšel úplně naprázdno. Ať už to byly nenáročné dotazy typu "Jak se máte?" nebo náznaky společného tleskání do rytmu jejich "dupaček", nefungovalo nic. Atmosféra v publiku byla hluboko pod bodem mrazu a absurdnější pohled než ten, kdy na pódiu potí krev šest hudebníků a sekundují jim tisíce založených rukou, se jen tak nevidí. Možná proto čas od času někdo vytáhl kompakt nebo mobil a celou zoufalou scenérii si na památku vyfotil.
Hodnocení LN4 / 5 |
Nástup hlavních hvězd v devět hodin byl jediným vysvobozením z pekla vlažnosti, kterou předvedli fanoušci "rockových schizofreniků", legendárních "překračovatelů žánrů" a liberálního hudebního "kočkopsa" jménem Faith No More. Opravdu to byla taková hrůza? Nebo Firewater překračovali jiné žánry, než na které jsou posluchači FNM zvyklí? "Fejti" pak - konečně - odehráli fantastický set, publiku naservírovali největší hity a vůbec se podle očekávání a doufání předvedli ve své životní formě, bez jediné pochyby budou atakovat prestižní post koncertu roku v mnoha myšlenkách přítomných fanoušků. A Firewater? Ti snad aby se vrátili ke svým lehce podprůměrným klubovým koncertům, které jsou proti téhle katastrofě splněným muzikantským snem.
