Trauma sdělené hudbou. Žena, která se snaží vyrovnat se zneužitím v monodramatu

Svým charakterem trochu připomíná Poulencovo zpracování Cocteauova Lidského hlasu, zde ale hrdinka ve svém vnitřním monologu projde od zoufalství a nejistoty až ke kýžené katarzi.

Pro projekt, který vznikal delší dobu, se spojil soubor Spitfire Company a Orchestr Berg a o režii se podělili Miřenka Čechová a Petr Boháč. Libreto napsala Jana Šrámková a právě to je největší slabinou inscenace, která novátorsky přichází s tématem zneužívání a v hudebně-dramatické formě zkoumá, co se odehrává v mysli traumatizované osoby.

Hrdinka, kterou v dospělé podobě ztvárňuje mezzosopranistka Markéta Cukrová, svádí boj o svou integritu v několika fázích, nejprve realitu odmítá a nechce ji zveřejnit, pak si ji uvědomuje a znovu prochází celým zážitkem, v té chvíli se k ní připojuje její dívčí alter ego. Cukrové technicky perfektní a stylově uměřený výraz se optimálně spojil s křišťálově zvonivým dívčím projevem a také odzbrojující bezprostředností teprve šestnáctileté Sarah Alon.

Zralé ženství a prožitá bolest tu stály v kontrastu s čistotou a důvěřivostí, která je nemilosrdně zrazena. Výjevy, kdy postava démonického predátora (Martin Dvořák) v dlouhém černém mantlu na dívku útočí, jsou citově rozvibrované a pro mladičkou interpretku náročné, zvládla je ale bezvadně. Od počátku je v nich až nechutná úlisnost, již mládě nedokáže rozpoznat.

Skladatel Slavomír Hořínka vsadil na minimalistické hudební pojetí. Do něj jsou působivě zakomponované i zvuky, naléhavě vyjadřující zejména emoční zvraty, ať už je vyluzují hudební nástroje, nebo třeba vábničky. Těm také patří radostný, očišťující závěr, nové jaro. Téma traumatu, zničeného či přetrženého dětství a hledání cesty k sobě patří k těm, které se špatně verbalizují, hudba ovšem má tu moc, že to umí sdělit přirozeně.

Scénografka Lucia Škandíková vytvořila jednoduchou, do černé zahalenou scénu, v níž rozestavila zeď ze zrcadel, která jako by stále odrážela stav duše a její proměny. Kulaté zrcadlo je zavěšené nad středovou kulatou deskou jako další reflexní plocha. Méně již vychází metafora s postavou Koně. Tanečník (Martina Talaga) je svlečený do půl těla a na hlavě má nasazenou hlavu černého koně. Ten zjevně zosobňuje nevinnost, která je však brzy vystavena egoismu a týrání. Nedokáže se ubránit zmermomocnění a padá vysílením. Ovšem s realisticky vyvedenou koňskou hlavou tahle symbolika vyznívá nepatřičně a pohybové kreace, kdy dívka zoufale Koně brání, působí až přepjatě.

A to je i problém rádobypoetického libreta efektně chrlícího slova, která ale nakonec působí především exaltovaně: Oči psům / uši kočkám / paže sázet na březích! Jazyk vlnám / tvář loužím / srdce sýkorkám... A až protivně zní stálé opakování Koníčku můj / koníčku, vjé / koníčku můj / Koníčku, hou. Lépe vyznívají pasáže složené z latinských slov, kterým obě pěvkyně dodávají citovou průraznost.

Tak tiše až je ale určitě inscenace nevšední, jak zvoleným tématem, které hudba zprostředkovala s emoční přesvědčivostí, tak pěveckými a hereckými výkony. A to zejména obou představitelek hlavní hrdinky.