Ovšem Symfonický orchestr Českého rozhlasu byl velice dobře veden svým šéfdirigentem Petrem Popelkou. Koncert vysílala stanice Český rozhlas Vltava a byl zároveň věnován letošnímu velkému výročí 100 let od začátku rozhlasového vysílání. Ale zazněla i neobyčejně zajímavá skladba De profundis Vítězslava Nováka, která odkazuje na 2. světovou válku. A provedením Klavírního koncertu č. 1 Johannesa Brahmse se uzavřela i brahmsovská linka letošního ročníku. Sólový part přednesl britský pianista Paul Lewis.
V jeho pojetí jednoznačně převažoval lyrický prvek. Klavírista měl velmi ušlechtilý tón a nijak se násilím neprosazoval proti orchestru. Velmi vydařená byla pomalá věta s velkou úhozovou škálou a niterným výrazem. Lewis se trochu podobal svému mladšímu kolegovi Igoru Levitovi, který hrál před dvěma týdny druhý Brahmsův klavírní koncert, tohle byl možná ještě o něco zralejší výkon. Je to rozsáhlá skladba s robustně napsaným orchestrem, ve kterém Symfonický orchestr Českého rozhlasu velice dobře obstál, jeho zvuk měl dramatický tah i potřebná ztišení. Mladý šéfdirigent je od první chvíle pro orchestr velkým přínosem.
V pátek bylo možné na festivalu sledovat také pianistu Andráse Schiffa i v roli dirigenta. Připravil vůbec nejdelší program, který trval do půl jedenácté. Dva klavírní koncerty, Bachův a Mozartův, v první polovině – a padesátiminutová Beethovenova symfonie Eroica v druhé. Koncert přesvědčil, že András Schiff je opravdu výjimečný hudebník; nejen že celý program dirigoval zpaměti, ale přesně věděl, co chce.
Když hrála Česká filharmonie Bacha jen ve smyčcích, nebyl zvuk zcela vyrovnaný a jasně se ukázalo, že na toto komorní hraní nejsou hráči zvyklí. Ale v Mozartově Koncertu č. 27 B dur už to byl krásný stylový klasicismus. A Eroica byla štíhlá, propracovaná, s řadou vydařených míst, hodně zralé provedení i pokud jde o volbu tempa. Dobře vynikla klasicistní stavba celé skladby.
Skvělá Jaärviho Novosvětská
Letošní ročník Dvořákovy Prahy se zapíše tím, že všechny hostující orchestry předvedly opravdu mimořádný světový výkon. Jak švýcarský Tonhalle Curych se zralým mistrovstvím šéfdirigenta Paava Järviho, tak emotivní Izraelská filharmonie s mladým šéfem Lahavem Shanim. A pochopitelně Vídeňští filharmonikové s Jakubem Hrůšou. Občas jsem si říkal, že České filharmonii kousek do toho úplně světového lesku chybí, měla ale rozhodně zajímavé programy.
A byla velká radost slyšet Novosvětskou s Paavem Jaärvim, který vyrostl na českých deskách a má hluboce zažité talichovské pojetí! Pořadatelé se radují, že zájem posluchačů byl veliký a vrátil se na úroveň před covidem. I tak je ale otázka, jestli množství třiceti koncertů ještě před začátkem sezony není v září trochu moc. Tento měsíc má přece jen klidnější a meditativnější atmosféru začínajícího podzimu. Příští rok je Rokem české hudby, takže programovou nabídku budeme napjatě očekávat, festival má stabilní finanční zázemí i velké ambice.
