Tento muž pocházející z Haliče prošel během let 1941 - 1945 dvanácti koncentračními tábory a v roce 1947 v rakouském Linci založil Židovské dokumentační centrum, které se později přesunulo do Vídně.
Mohlo by se zdát, že překlad útlé knihy Slunečnice je součástí výprodeje, jenž chce nyní rychle těžit z pozvednuté vlny zájmu o Wiesenthalovu osobnost. To je ovšem zcela mylný předpoklad.
Vězeň ve známých ulicích
Na necelém stu stran čteme strhující příběh plný děsu z časů, kdy, jak je v knize trefně podotknuto, byl „Pánbůh na dovolené“. Simon Wiesenthal byl uvězněn v koncentračním táboře ve Lvově, tedy ve městě, kde před válkou žil.
Zdá se ještě děsivější (jestli je to vůbec možné), když pak jako vězeň poslaný na práci mimo ghetto prochází ulicemi, po nichž chodil kdysi na svobodě, kde míval podnájem... Po cestě si také povšimne slunečnic na hrobech německých vojáků. Na masových hrobech, plných židovských vězňů umučených v koncentračních táborech, žádné květiny vysazeny rozhodně nebudou.
Vězeň Wiesenthal se dostává do vojenského lazaretu, umístěného v budově Vysoké školy technické. Tu před válkou rovněž navštěvoval - než odešel studovat do Prahy. Brzy je jasné proč. Dozvídáme se o divokém antisemitismu jak ze strany studentů, tak ze strany profesorů.
Ještě před příchodem Němců na tamní univerzitě vyučovali a o získání diplomu se ucházeli takoví „inteligenti“, kteří o zkouškových obdobích vyhlašovali „den bez Židů“. „Árijští“ studenti tehdy napadali židovské kolegy a zabraňovali jim ve vstupu na školu, což mnohdy mělo za následek nejen promeškání termínu zkoušky, ale často také vyloučení ze studia.
Právě v lazaretu se odehraje hlavní scéna této knihy. Wiesenthal, jeden z vězňů, kteří nakládají zapáchající hromady použitých obvazů, je odvolán zdravotní sestrou a odveden do pokoje, kde umírá německý voják. Ten si před smrtí přál mluvit s nějakým Židem.
Zdlouhavě začíná vypravovat svůj životní příběh -z pobožného synka se stal členem Hitlerjugend, později se v Rusku zúčastnil „akce“, při níž bylo židovské obyvatelstvo nahnáno do domu, jenž se vzápětí ocitl v plamenech.
V paměti mu zůstali manželé s malým chlapcem, kteří před smrtí v plamenech „zvolili“ jinou smrt -skok z okna a následující kulku.
Cosi nadlidského
Wiesenthal je při poslechu nervózní, má strach, že se po něm budou shánět a on bude mít kvůli německému vojákovi problémy. Zdravotní sestra jej ale od nebezpečí uchrání a dokonce se druhý den snaží vyplnit poslední přání mezitím zesnulého vojáka: předat židovskému vězni jeho pozůstalost, Wiesenthal ji však odmítne, dokonce se předtím neúspěšně snaží dostat do jiné pracovní čety...
Voják na konci vyprávění totiž prosil židovského vězně o odpuštění, Simon Wiesenthal však odešel mlčky. Později si není jistý, zda udělal správně.
„Onen nadčlověk požadoval na podčlověku cosi nadlidského. Kdybys mu byl odpustil, určitě by sis to po celý život vyčítal,“ uklidňuje jej přítel v koncentračním táboře.
Po přestálých utrpeních se Simon Wiesenthal po válce dokonce vydal za matkou tohoto německého vojáka. Nepřizná jí však, že jej viděl ve velmi zuboženém stavu.
„Vypadalo to, jako by se nám rodina rozpadala. Manžel toho moc nenamluvil, ale já cítila, jak velice trpí. Když mi chtěl třeba povědět o někom, koho zatklo gestapo, nejdřív se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že jeho vlastní syn neposlouchá... Mezi manželem a vlastním dítětem jsem stála naprosto bezmocná,“ přiznala osamělá žena v polorozbořeném stuttgartském domě.
Simon Wiesenthal se však s otázkou, „zda měl odpustit esesmanovi, který se mu vyznal ze své viny, zda by mu vůbec někdo měl odpustit a zda by mu také odpustit směl“, později obrátil na třiačtyřicet intelektuálů, mj. na Gabriela Marcela, Primo Leviho či Alberta Speera.
Jejich odpovědi rozčlenil do deseti základních typů, jež jsou uvedeny i v českém překladu - problémy s autorskými právy ovšem nedovolily otisknout celé odpovědi. Podstatné pasáže z nich však cituje v doslovu překladatelka Zlata Kufnerová, takže český čtenář není o nic z této nanejvýš pozoruhodné knihy ochuzen.
Mohlo by se zdát, že překlad útlé knihy Slunečnice je součástí výprodeje, jenž chce nyní rychle těžit z pozvednuté vlny zájmu o Wiesenthalovu osobnost. To je ovšem zcela mylný předpoklad.
Vězeň ve známých ulicích
Na necelém stu stran čteme strhující příběh plný děsu z časů, kdy, jak je v knize trefně podotknuto, byl „Pánbůh na dovolené“. Simon Wiesenthal byl uvězněn v koncentračním táboře ve Lvově, tedy ve městě, kde před válkou žil.
Zdá se ještě děsivější (jestli je to vůbec možné), když pak jako vězeň poslaný na práci mimo ghetto prochází ulicemi, po nichž chodil kdysi na svobodě, kde míval podnájem... Po cestě si také povšimne slunečnic na hrobech německých vojáků. Na masových hrobech, plných židovských vězňů umučených v koncentračních táborech, žádné květiny vysazeny rozhodně nebudou.
Vězeň Wiesenthal se dostává do vojenského lazaretu, umístěného v budově Vysoké školy technické. Tu před válkou rovněž navštěvoval - než odešel studovat do Prahy. Brzy je jasné proč. Dozvídáme se o divokém antisemitismu jak ze strany studentů, tak ze strany profesorů.
Ještě před příchodem Němců na tamní univerzitě vyučovali a o získání diplomu se ucházeli takoví „inteligenti“, kteří o zkouškových obdobích vyhlašovali „den bez Židů“. „Árijští“ studenti tehdy napadali židovské kolegy a zabraňovali jim ve vstupu na školu, což mnohdy mělo za následek nejen promeškání termínu zkoušky, ale často také vyloučení ze studia.
Právě v lazaretu se odehraje hlavní scéna této knihy. Wiesenthal, jeden z vězňů, kteří nakládají zapáchající hromady použitých obvazů, je odvolán zdravotní sestrou a odveden do pokoje, kde umírá německý voják. Ten si před smrtí přál mluvit s nějakým Židem.
Zdlouhavě začíná vypravovat svůj životní příběh -z pobožného synka se stal členem Hitlerjugend, později se v Rusku zúčastnil „akce“, při níž bylo židovské obyvatelstvo nahnáno do domu, jenž se vzápětí ocitl v plamenech.
V paměti mu zůstali manželé s malým chlapcem, kteří před smrtí v plamenech „zvolili“ jinou smrt -skok z okna a následující kulku.
Cosi nadlidského
Wiesenthal je při poslechu nervózní, má strach, že se po něm budou shánět a on bude mít kvůli německému vojákovi problémy. Zdravotní sestra jej ale od nebezpečí uchrání a dokonce se druhý den snaží vyplnit poslední přání mezitím zesnulého vojáka: předat židovskému vězni jeho pozůstalost, Wiesenthal ji však odmítne, dokonce se předtím neúspěšně snaží dostat do jiné pracovní čety...
Voják na konci vyprávění totiž prosil židovského vězně o odpuštění, Simon Wiesenthal však odešel mlčky. Později si není jistý, zda udělal správně.
„Onen nadčlověk požadoval na podčlověku cosi nadlidského. Kdybys mu byl odpustil, určitě by sis to po celý život vyčítal,“ uklidňuje jej přítel v koncentračním táboře.
Po přestálých utrpeních se Simon Wiesenthal po válce dokonce vydal za matkou tohoto německého vojáka. Nepřizná jí však, že jej viděl ve velmi zuboženém stavu.
„Vypadalo to, jako by se nám rodina rozpadala. Manžel toho moc nenamluvil, ale já cítila, jak velice trpí. Když mi chtěl třeba povědět o někom, koho zatklo gestapo, nejdřív se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že jeho vlastní syn neposlouchá... Mezi manželem a vlastním dítětem jsem stála naprosto bezmocná,“ přiznala osamělá žena v polorozbořeném stuttgartském domě.
Simon Wiesenthal se však s otázkou, „zda měl odpustit esesmanovi, který se mu vyznal ze své viny, zda by mu vůbec někdo měl odpustit a zda by mu také odpustit směl“, později obrátil na třiačtyřicet intelektuálů, mj. na Gabriela Marcela, Primo Leviho či Alberta Speera.
Jejich odpovědi rozčlenil do deseti základních typů, jež jsou uvedeny i v českém překladu - problémy s autorskými právy ovšem nedovolily otisknout celé odpovědi. Podstatné pasáže z nich však cituje v doslovu překladatelka Zlata Kufnerová, takže český čtenář není o nic z této nanejvýš pozoruhodné knihy ochuzen.
