Z černočerné oblohy padají proudy deště, nevypadá to ani trochu očistně nebo slzavě, jak bývá ve filmu zvykem. Spíš jako kdyby z nebe pršela nějaká všeprostupující nákaza. Proudy vody ve sprše dopadají i na tělo distingovaně vyhlížejícího pána středních let, ani on jimi není očištěn. Za zvuků hypnoticky jednoduché hudby kapely Tindersticks se dívá přes okno na zmáčenou prázdnou ulici, brzy skočí. Na jiném místě prochází jinou prázdnou a bezútěšnou noční ulicí mladá dívka – je nahá, zjevně traumatizovaná. Na plátně se střídají další zdánlivě nespojité a ne vždy chronologicky zachycené situace, moc se toho v nich nenamluví, vystupují v nich jacísi lidé, jejichž motivace jsou nejasné. Až postupem doby se z nich začne skládat cosi jako příběh, od diváka to ovšem vyžaduje jisté kombinační úsilí. Není-li je ochoten vynaložit a sedačky v kině jsou dostatečně pohodlné, může se mu stát, že mocně a zdravě zadřímá – asi jako ten parchant z českého titulu filmu.
Vincent Lindon a Chiara Mastroianni ve filmu Parchanti spí dobře.
Claire Denis patří mezi nejvýraznější individuality francouzského filmu, pro její díla je charakteristická zdánlivá neproniknutelnost, jež je ovšem také velice přesná, vůbec ne nahodilá abstraktní nálada, ukotvená v čemsi velice konkrétním. Podobně jako mnozí další francouzští tvůrci nachází často inspiraci v anglosaských dílech a žánrech, k nimž přidává francouzský intelektualismus a žánr přesahující uměleckou ambici. Její možná nejlepší film Dobrá práce byl inspirován Billym Buddem Hermana Melvilla, příběh Parchanti spí dobře zas podle režisérky vychází z Faulknerovy Svatyně (přinejmenším s ní mají společný jeden silný motiv a jednu dosti hrůzným způsobem použitou rekvizitu – kukuřičný klas). Zároveň její snímek vychází z tradice filmu noir s jeho rozpornými hrdiny, trpícími sklonem vyskytovat se na temných místech. Je založen na historce, jež by klidně mohla být z pera Jamese M. Caina, autora např. Pojistky smrti nebo filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát.
Prchavý svět nočních můr
Majitel krachující továrny na boty spáchá sebevraždu, kromě podnikatelského neúspěchu ji možná způsobilo i to, co se přihodilo jeho dceři Justine (Lola Créton). Vdova Sandra (Julie Bataille) za vším vidí vliv mocného finančníka Delaporta (Michel Subor). Do Paříže se narychlo vrací Marco (Vincent Lindon), námořní kapitán, najde si byt ve stejném domě, kde žije i Raphaelle (Chiara Mastroianni), Delaportova manželka či milenka a matka jeho malého syna. Odtud se příběh rozbíhá po cestě plné náznaků věcí temných, až nejtemnějších, zločinu, pomsty, manipulace, dekadence a také bezradnosti, zmatení.
Denis ho předkládá skutečně velmi umně, dlouho se soustředí na to, aby neukazovala věci v kontextu příběhu veliké a důležité, ale spíš momenty jaksi kolem nich. Odhadnout tu správnou míru náznaku je velmi těžká věc a režisérce se to daří, aniž by si potřebovala pomáhat třeba nějakými vysvětlujícími dialogy. Její film tak postupně získává konkrétnost příběhu, aniž by ztratil prchavost snu či noční můry. Jsou to obrazy ze světa manipulujících mužů a žen, jež jsou jejich oběťmi a zároveň i spoluvinicemi a spolutvůrkyněmi údělu svého i jiných. V Parchantech se vrací motiv nepřijaté či zklamané odpovědnosti, nejvýrazněji v postavě Sandry, vždy pohotové obvinit někoho jiného z vlastních selhání. Drobnou protiváhu neodpovědně a krutě jednajících Francouzů představují afričtí imigranti, svědomitý doktor z psychiatrické léčebny, vrátný, pro nějž je normální starat se o nemocnou příbuznou. S tím, jak se kontury toho, oč ve filmu jde, stávají zřetelnější, ale Parchanti ztrácejí na síle. Nakonec je z nich taková hodně temná historka o hodně odpudivých lidech, ta tma ale srdcem neotřese. A komplikovaný způsob vyprávění najednou může působit jako svého druhu alibi, nutnost někdy dost složitě luštit, jako kdybyměla kompenzovat nepřítomnost nějakého jiného a silnějšího prožitku.
Parchanti spí dobřeFrancie 2103 |
I tak z filmu uvízne pár velice silných scén. Návštěva místa, kde se odehrály orgie, jejichž pozůstatky v denním světle vypadají upatlaně, všedně, a přesto hrůzostrašně. Podivně něžná scéna v autě ujíždějícím ke zkáze. Když ale dojde na strašné "domácí video", jež je pointou filmu, ten žádoucí a skutečně hluboký šok se dostavit nemusí. V tu chvíli se režisérčina paleta sice slije do té nejčernější černi, jež ale neulpí, jen proteče kolem. No fuj, uleví si jeden a jde si zas po svém.
