Pokud jde o výtvarnice, nemohlo mít nakladatelství šťastnější ruku. Kuchynková (ročník 1993) si před pár lety troufla ilustrovat klasickou foglarovku Hoši od Bobří řeky, kde je už z názvu jasné, že jde o čistě pánský klub, kde holka nemá co dělat – ani ve snu. Čupová (1992) pak byla ještě odvážnější: svými tituly Hrnečku, vař! a hlavně R. U. R. přepsala dost výrazným rukopisem vlastně celou situaci zdejší komiksové scény, pokud jde o práce realizované ženskou rukou; a nejen zdejší scény – titul R. U. R. už rezonuje v překladu: do francouzštiny, italštiny, španělštiny, korejštiny a dalších jazyků. Prostě sukces první velikosti.
Komunitní nostalgie
Podobně to měl před pár lety Matocha (narozený 1989, mimochodem absolvent obávaného pražského „matfyzu“), když završil v roce 2020 svou „prašinskou“ trilogii pro pozdní děti a ranou mládež. Vybral si pro svůj příběh sice poněkud povědomou plochu i aktéry, ale aktualizaci toho odvěkého dobrodružného potenciálu zvládnul na výbornou. Prašina je pražská čtvrť, kde věci fungují jinak: hapruje tam všecka modernita, hlavně signál mobilního telefonu a internetu.
VOJTĚCH MATOCHA, KATEŘINA ČUPOVÁ, ESTER KUCHYNKOVÁ: PRAŠINA. KRONIKY: PODIVNÉ PROCHÁZKY 1–3 Praha, Paseka 2023, celkem 72 stránek (24 stránek/díl) |
Jako by v Prašině běžel čas odlišně, pomaleji, anebo rovnou pozpátku. Všecko je tady takové prvorepublikově omšelé, zaprášené, s jasně nostalgickým potenciálem. A navíc výrazně komunitní; Prašina je docela uzavřené, dostředivé společenství, které má svůj totem – a svá tabu. Nejinak je tomu v heptalogii Křídový panáček, která komiksově rozvinula původní prozaickou trilogii v letech 2022 a 2023; nejinak je tomu v přítomné trilogii Podivné procházky, která bezprostředně navázala.
Prašina je magnet – a zároveň probouzí obavy, úzkosti, strachy. Něco je tam zvláštní a neklidné. Možná je to realita naruby, možná paralelní vesmír, který začíná v labyrintu podzemních chodeb. Anebo je to přestupní stanice do jiné dimenze, jiného času a jiného prostoru. Takže samozřejmě láká jak hochštaplery, tak rádoby seriózní „záhadologické“ badatele.
Roli toho prvního má v novince jistý Tadeáš Jemný, co láká do Prašiny zvědavce a věší jim na nos bulíky o tamějším tajemnu; roli toho druhého přijala vyložená „lovkyně záhad“ jménem Petra Koťátková. Potkají se, ona po něm sekne drápkem, a on jí předvede takovou magii, jakou doposavad neviděla ani v reálu, ani ve virtualitě, kde je vlastně nejvíc doma.
On měl totiž pratetu, Tamaru Jemnou, která frčela na spiritismu, okultních vědách, prostě veškeré té lidové i trochu vyšší, esoteričtější magii; ve zkratce vzdálená příbuzná Heleny Blavatské. Nejdřív jdou proti sobě, pak ale svoje energie spojí; hrozí totiž, že by je spodní proudy Prašiny mohly rychle požrat zaživa…
Dveře mimo smysly
Výtvarná stránka drží věc celou dobu nad vodou, a to dost vysoko. Kuchynková s Čupovou prý kreslily společně; pokud se ale divák dívá pořádně, je jasné, že dominuje ta druhá – s energickým, akčně nabroušeným rukopisem francouzského střihu, poučeném třeba na Tintinovi. Scénář je pak takový mix archetypálního plus popkulturního.
Východisko je psychoanalytické: každý líc má svůj rub, každé světlo svou tmu, každé vědomí své podvědomí. Ty popkulturní odkazy, ať jsou nahodilé, nebo cíleně propracované, pak fungují náramně: Meyrink, Lovecraft, Nezval nebo Machen – a samozřejmě Foglar. Tady je to, jak naznačeno, někdy trochu přes kopírák: do Prašiny se propisují Stínadla, tajemný Hanuš Nápravník má předobraz v tajemném M., čili Mažňákovi starším, létající kolo Jana Tleskače pak rezonuje v možném objevu alternativního energetického zdroje pro tuhle nevyzpytatelnou oblast.
Foglar byl ale ve srovnání s Matochou poněkud přízemní, jeho dobrodružství měla vždycky mravoučný, rozumový kořen; autor Prašiny otvírá ochotně dveře jinam – i mimo běžnou smyslovou zkušenost. Takže v nejlepším slova smyslu Foglarův inspirovaný aktualizátor plus nadšený epigon v jednom.
A ještě něco v tomhle způsobu prodlužování výchozí „prašinské“ trilogie funguje. Sešitovost. Hlavně u Křídového panáčka, kde psal Matocha a kreslil Karel Osoha; co měsíc, to nový díl. Čtyřiadvacet stránek. Takže čtenář s divákem byli v permanentním napětí, jak to bude dál.
Aktuální trilogie Matochy, Kuchynkové a Čupové tohle napětí zkrátila sotva na polovinu. Koncentrace ale dílu sluší. Jakkoli je to pořád přívažek, respektive prequel k Prašině v próze. Pořád se pracuje pro ten samý mýtus, tutéž legendu. A nějaký ten další sequel to jistě ještě unese. Ať v komiksu, ať v próze – anebo třeba variantně ve filmu. Lehce neurotická mysterióznost tohohle střihu, ten revoltní potenciál živený frustrací z moderního světa a sjíždějící do minulosti po slušně nostalgické spirále se nejspíš jen tak neomrzí.
