Poté, co přežil prasklý vřed na dvanácterníku a komplikace s tím spojené, je zpěvák Pavel Bobek, jak sám říká, už ze tří čtvrtin ve své kůži. Vypráví o barvitých snech, jež se mu zdály v době, kdy jej lékaři udržovali v umělém spánku, o tom, jak po intubaci ztratil polovinu rozsahu svého hlasu. „Nic ještě není úplně v pořádku, ale vím, že to zvládnu a že moje životní heslo ,víno, ženy, zpěv' se znovu naplní. Dokud nebude všecko tak, jak má být, nechci vystupovat.“
Výrazněji se Pavel Bobek po nemoci poprvé znovu připomněl při nedávné české premiéře filmu o Johnnym Cashovi Walk the Line. Uvedl ji vzpomínkou na zpěváka, jehož písničky zpívá a s nímž se i osobně setkal. „Od chvíle, kdy jsem poprvé zaslechl tóny písničky (Because you're mine,) I walk the line (Za to, že tě mám, sekám dobrotu), byl pro mne Johnny Cash pojmem nepřeslechnutelným a nepřehlédnutelným nejen pro fascinující barvu a hloubku hlasu. T
o bylo v pětapadesátém roce ve vysílání pro americké vojáky v Německu, které jsme poslouchali s bratrem. Já ho tehdy pochopitelně neznal, nevěděl jsem, jak vypadá,“ vzpomíná Pavel Bobek. „Setkal jsem se s ním až v sedmdesátém osmém roce, dělal jsem komentář k televiznímu záznamu jeho dvou koncertů v Praze.
Dostal jsem pozvání na americkou ambasádu na matiné s Johnnym Cashem. Přijel taxík, taková otřískaná volha, a z ní se vysoukal dvoumetrový Johnny Cash. Svým zjevem si mě okamžitě získal. Říkal jsem si, když jsem ho viděl, tak to má bolševik už na kahánku, když Johnny Cash jezdí volhou po Praze. No, nebylo to ještě tak horké, ale událost to každopádně byla.“
Pavel Bobek vypráví, jak se tehdy Cashovi představil, poděkoval za jeho písničky a pochlubil se, že jednu z nich, Sunday morning coming down, nazpíval česky. „Ale to není moje písnička, tu napsal Kris Kristofferson“ - „Jistě, ale vy jste ji proslavil...“ - „To je vlastně pravda,“ řekl prý Johnny Cash potěšeně. „Pak došlo k závěru matiné. Johnny Cash, June Carterová a velvyslanec s chotí vystoupili na pódium před mikrofon. Těsně předtím, než začali zpívat, jsem slyšel Cashův hlas: ,Mr. Bobek, would you like to sing with me?' A tak jsem si s ním zazpíval Will The Circle Be Unbroken... To byla nejkrásnější událost mého hudebního života.“
O Katce García ještě uslyšíme
Jistým obloukem se ke Cashovi Pavel Bobek vrátil i na svém zatím posledním albu Muž, který nikdy nebyl in, jež vyšlo loni na jaře, ještě před zpěvákovým onemocněním. „Nahráli jsme ho s Malinabandem, muzikanti mezitím byli v Americe s Druhou trávou Roberta Křesťana. A tam se na jednom pódiu setkali s hvězdami country hudby, mimo jiné také s Rosanne Cashovou, dcerou Johnnyho.
Viděl jsem ji tady v tom osmasedmdesátém roce jako mladou dívku, dneska je to hvězda. Je autorkou písničky September When It Comes, kterou nazpívala se svým otcem rok před Cashovou smrtí. Tu písničku jsem dostal od bratra, který žije v Německu. Přinesl jsem ji Luboši Malinovi a ptal se, jestli a s kým bych to mohl nazpívat - řekl, že jedině s Katkou Garcíou.
Kdo je ta Katka, ptal jsem se a dozvěděl se o mladé zpěvačce, částečně španělského původu, která zpívá irské, španělské a krásně české písničky. Byl jsem úplně ohromen. Ta tedy nemusí do SuperStar, ta žádnou slávu nepotřebuje, je skvělá už teď a ještě o ní hodně uslyšíme.“
Pokud se mu vrátí zpěv v takovém rozsahu, jak je třeba, chce dál zpívat. O jeho koncerty je zájem, zvlášť teď, po několikaměsíční přestávce. „Nepřipadám si starý a představa důchodce, který nic nedělá, je pro mě hrozná,“ říká Pavel Bobek.
„Teď momentálně dělám všechno možné pro své zdraví - cvičím, ať už zpěv nebo tělo, tak mi ten čas docela ztracený nepřipadá. Ale že bych se vším praštil a trávil čas někde na chalupě a zpíval slepicím, to neplánuji. Chci se plně uzdravit, mám plno práce před sebou. Například zpívat s Katkou García tak často, jak to půjde.“
