Je to zpola pravda, Bublák nejen kvůli „stáří“, ale hlavně pro svůj projev, zcela se míjející s bezzubým středním proudem, asi už opravdu slavný nebude. Ale druhá půle názvu značí nemístnou skromnost. Minimálně pro část znalců pražského klubového života naopak už dávno tento žižkovský patriot legendou je.
Je příznačné, že jeho album, na které si do jednotlivých písniček navrstvil vždy několik kytar (někde možná až příliš mnoho), baskytaru, perkuse, někde i klávesy, plus samozřejmě zpěv hrubý jak šmirglpapír, vzalo pod svá křídla vydavatelství Guerilla. Bublákův způsob vystupování je totiž tak trochu „guerillového“ charakteru.
Buď sám, nebo v různých dvojicích, s různými repertoáry, od písničkářského po vysloveně bluesový, s akustickou nebo elektrickou kytarou či klavírem, se nárazově zjevuje v pražských klubech, barech a kavárnách, odehraje, nechá posluchače paf, shrábne těch pár drobných, které nenechá na baru, a jde o dům dál.
Organizovanější, jaksi „koncertnější“, je jeho účinkování v triu Strašidelný elektrik band a samozřejmě s kapelou písničkáře Jakuba Nohy, jehož je Bublák v pravém slova smyslu pravou rockovou rukou.
Bublákova písničkářská poetika je víceméně plebejská, z okraje společnosti, jak se na blues sluší. Je ale nahony vzdálena prvoplánové pijácko-vztahové dvojčlence. Ostatně, když se o Bublákovi před čtvrtstoletím začalo mluvit, bylo to v souvislosti s jeho skvělou interpretací dylanovek. Měl dobrého učitele.
